„Čím srdečnější masku na sebe
zlo bere, tím je temnější.“
Alison zažívala v dětství pravé peklo, za které mohla
její matka. Nyní má Ali vlastní rodinu, s matkou se nestýká, její dcery jí
viděly jen dvakrát. Nyní jí její matka po mnoha letech kontaktuje. Prý umírá a
její poslední přání je, že by chtěla strávit poslední dny života u dcery,
v domě na venkově. Alison je dobrá duše, snaží se zapomenout na šrámy na
duši i těle, a souhlasí. Matku si nastěhuje do domu a stará se o ni, jakoby se
nikdy nic nestalo. Ale netuší, že tím právě otevírá dveře dokořán novému, ještě
hrozivějšímu peklu, v jehož chřtánu může zmizet celá její rodina. Začínají
se dít divné věci a ona prostě ví, že za to může její matka. Ale kdo Alison
uvěří? A kdo jí pomůže zbavit se jí?
„Poprvé
jsem se se zlou mámou setkala těsně před otcovou smrtí. Jednoho odpoledne jsem
přišla ze školy – chodila jsem tehdy do první – a otec nebyl doma, šel do
obchodu. Matka se vypotácela na chodbu a páchla po ginu, vypadala zmateně a
rozzlobeně. Ruce měla celé potřísněné červenou barvou, o níž jsem si zprvu
myslela, že je to krev. Ublížila si snad? Nebo proboha provedla něco hrozného?
„Ty!“
křikla. „Co tady děláš?“ Jako by mě autobus každý den nepřivážel ve stejnou
hodinu.
„Já… jdu přece ze školy.“
„Kdo
myslíš, že jsi?“
Jak
jsem měla odpovědět? Copak to nevíš? Jsem přece tvoje Ali, vzpomínáš?
„Nikdo,“
hlesla jsem tiše celá popletená.
Zavrávorala,
překymácela se až ke mně a zapíchla mi ukazováček přímo doprostřed hrudi. (…)
„Přesně
tak, nejsi nikdo. Tak se mi zpropadeně kliď z cesty.“
Pokračování recenze čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.
Žádné komentáře:
Okomentovat