pondělí 29. dubna 2019

Kythira, Kithira, Kythera... ostrov bohyně Afrodité



Diakofti


Kithira. Místo, kde se zastavil čas. Úžasný, turismem neposkvrněný, klidný ostrov, s tou pravou řeckou atmosférou.  Je plný tajemných zákoutí, prázdných nádherných pláží, liduprázdných městeček, vodopádů, pramenů, opuštěných mrtvých měst, starých ruin, hradů, mlýnů, klášterů, bunganvilií, zeleně a všude přítomných pavouků. 😁😁 Zamilovali jsme se na první pohled. Dokud se zde turismus nerozšíří, bude ostrov ráj, na který se určitě musíme vrátit. 

 Předem se chci omluvit a upozornit, že je článek obsáhlejší (ostatně jako vždy u mě), protože jsme toho prostě projeli hodně a každý kousek stojí za zmínku, takže doufám, že vydržíte. Ano, jedná se o cestopis, ale také fotoreport a o příručku pro ty, kteří se na Kithiru chystají nebo ji chtějí lépe poznat. Takže si udělejte čas, pohodlně se usaďte, udělejte si kafíčko nebo frappé a pojďte se se mnou přesunout na tenhle jedinečný ostrov...



Kapsali
 

Řecký ostrov Kythira patří k Jónským ostrovům, i když je od nich poměrně vzdálená. Leží pod Peloponésem, mezi Jónským, Egejským a Krétským mořem. Původně se ostrov jmenoval Porfys a zrodila se na něm prý bohyně Afrodita. Ale odtud ji později bůh větrů Zefyros odvál na Kypr. Než vám budu vyprávět svoje zážitky a představím různá místa tohoto nádherného ostrova (ještě jednou radši upozorňuji, připravte se na dlouhý článek), pojďme si připomenout pár údajů a dat.

Agia Pelagia


Kythirská architektura má v sobě od každého kousek - prvky Jónských ostrovů, které jsou hodně ovlivněné Itálií, prvky Kyklád a také Peloponésu. Kythera má 299m2 a 4 tisíce obyvatel. Nejvyšší bod na ostrově je Mirmingari a má 506m. Krajina na východním výběžku je pustá, pokrytá nízkou vegetací. Spíše suchá. Pokračuje náhorními plošinami, kde je letiště. Směrem na západ a sever se nachází místní lesy. Jihozápad okolo vesnice Mitata je také poměrně lesnatý.


 


Na Kithiru jsme dorazili prvního června 2018 brzy ráno. Musím poznamenat, že jsme byli první letadlo v historii České republiky, které tu přistálo a také druhé všeobecně (!) od roku 1989. Kromě malých vnitrostátních samozřejmě. Takže nás čekalo opravdu slavnostní přivítání. Uvítací brána od hasičů pro celé letadlo při přistání, těch pár zaměstnanců, co letitě má, se dalo dohromady a zatančili nám řecké tance na pásech pro kufry. Bylo připravené také pohoštění, jídlo a pití, panáky přímo v aule letiště a proslov a poděkování od starosty ostrova. Všichni si nás fotili a natáčeli, jaká to pro ně byla událost a byli šťastní. Na letišti dokonce vlála česká vlajka. Všichni místní na ostrově věděli, že přijeli Češi, tím prvním letadlem po "sto letech." Více ve videu výše. Byl to zvláštní pocit, krásný, a opět potvrdil, že řecká pohostinnost nezná mezí. Podotýkám, že všechny fotky jsou focené z mobilu, občas se mi stalo, že jsem si nevšimla, že je zamlžená čočka, takže nejsou všechny ideální, ale tu atmosféru to snad nastíní i tak dokonale. :)


Pelagia beach



Nejkrásnější posezení v atriu apartmánů Pelagia beach



Když jsme dorazili do Agia Pelagia, byli jsme unavení. Strávili jsme na cestách celou noc a v apartmánech jsme byli okolo deváté ráno. Já jsem navíc byla opravdu hodně nastydlá, chřipka se mi rozjela den před odletem a v letadle jsem neskutečně trpěla. Myslela jsem, že mi prasknou ušní bubínky, jak mě bolely kvůli výškovým rozdílům a obrovské rýmě. Ale řekla jsem si, že to prostě musím dát. Dostali jsme koláč od paní domácí, napít a opět panáka místního vynikajícího likéru Futurada (jsme tu půl hodiny a kolikátý už? :D), dostali jsme pokoj, který byl mimochodem snad nejkrásnější ze všech a navíc ten pohádkový výhled na moře, všude klid a pohoda, nikde ani živáčka.  V okolí rostly citrony, všechno nádherně kvetlo. No prostě ráj. Než jsme se rozkoukali, bylo už půl dvanácté, tak jsme vyrazili na něco dobrého k jídlu. Taverny jsou v Agia Pelagia všechny na břehu moře, takže výhled je všude nádherný. A nikde skoro ani noha. Pláž se začínala teprve připravovat na sezonu. Všude klid a pohoda. Řecký salátek, saganaki (řecký smažený sýr) a tzaziki k obědu to jistí. Když jsme se nadlábli, museli jsme si jít odpočinout, cestou jsme se stavili v místní výborné cukrárně, manžel si dal zmrzku a s sebou jsme si vzali naše oblíbené kataifi, baklavu a orange pie. Ten pomerančový jsme měli teprve po druhé a je to prostě nebe v hubě. :-) Už jsem si našla recept a musím doma někdy zkusit.


Agia Pelagia

Agia Pelagia






Večer jsme šli na véču do Thea Thalassa, kde bylo přivítání a opět panáky místního likéru Futurada :-))).  Konečně jsme se setkali s Ilonkou a Tomem z Ostravy, se kterými jsme se znali ze stránek o řecku recko.name. Dali jsme si společně večeři, která byla opět výborná. Společný večer skončil Ouzem a panáky Futurady.






 Druhý den jsme se rozhodli jen ležet v chládku pokoje a balkonu, bylo mi opravdu zle a večer už jsme měli mít auto na následující týden, tak jsem chtěla být alespoň trošku fit na cestování po ostrově. Večer nám dovezli autíčko - byli jsme druzí, kdo ho měl, mělo najeto jen okolo 100 kilometrů. Byla to Škoda Citygo, majitel půjčovny nám řekl, že přece Čechům musí půjčit české auto. :-))) Stejné měla i Ilča s Tomem. Zajeli jsme ho vyzkoušet a nakoupit do Aroniadiky, kde je největší supermarket na ostrově, jak jsem si přečetla u Katy na kapab.sk, známe se také z recko.name. Díky mojí nemoci jsem musela úplně zpřeházet připravený itinerář. Řekli jsme si, že první dny pojedeme jen v okolí Agia Pelagia a jen něco lehkého, kde se nemusí tolik chodit.

Aroniadika

Agia Pelagia - výhled z pokoje

Agia Pelagia - výhled z pokoje

Citrony všude kam se podíváš


Po vynikající snídani s paní domácí jsme se vydali na cestu. Naše první cesta vedla do Potamu, což je vlastně největší vesnice na ostrově, každou neděli jsou tu trhy. Náměstí a přilehlé uličky jsou nádherné, nakonec jsme se do Potamu vraceli skoro každý den. Je tu například lékárna, gyrosárna, pekárna a na okraji také jeden supermarket (o malinko menší, než v Aroniadice).

Trhy v Potamu

Potamos



Dál jsme pokračovali na pláž Lykodimou, která je nádherná, obklopená vysokými útesy. Byli tu asi jen tři lidi. Vede na ní asfaltová cesta a není organizovaná. Vlaje zde řecká vlajka a je tu také velké námořní dělo.

Cestou na Lykodimou

Lykodimou


Okolí Lykodimou









Objevená pláž u Lykodimou


Cestou z Lykodimou


Cestou z pláže míjíme první z mnoha polorozbořených domů na ostrově. To je něco pro mě, musíme zastavit a já ho jdu prozkoumat...












Vracíme se na siestu na pokoj, abych to první den nepřehnala. Odpoledne se rozhodneme prozkoumat pláže hned za Pelagii. Laggada beach nás nijak neoslovila, i když na ní nebyla ani noha. Jdeme dál na Kakki Laggada, kde je z jedné strany moře, pruh písku s kamínky a jezero se soutěskou. Opět ani noha. Prošli jsme si to tam, prozkoumali a šli zase zpátky k autu.


Lagada beach

Kaki Lagada - z jedné strany moře, pruh písku z druhé jezero

Jezero Kaki Lagada




Cestou je opravdu nádherné moře, tak průzračné, že i z výšky je vidět na dno. Projeli jsme okolo Lorentzo beach a zastavili na červené pláži Fyri Ammos. Celá je posetá červenými oblázky, i v moři je jich plno. Byli jsem na ní sami, paráda. Večer jsme mířili do Potamu.

Fyri Ammos


Potamos



Další den jsem naplánovala Mylopotamos, vodopády Neraida, ruiny mlýnů a ruiny  hradu v Kato Chora. Já prostě ty staré opuštěné domy miluju, mají svoje kouzlo a dýchá z nich ta tajemná minulost. Strašně jsem se těšila a rozhodla jsem se, že mi ani nemoc tu radost nezkazí. A byla to pravda! Vodopády jsou úžasné, sice jsme tam byli asi tři páry, takže jsme se nevykoupali, ale i tak, to byla nádhera.


Vodopády Neraida




Pak jsme trošku bloudili, než jsme našli tu správnou cestu ke starým vodním mlýnům. V tom horku a při mé nemoci, to byl celkem záhul. Cesta byla delší, než jsme čekali. Ale já určitě nelitovala, protože jsme viděli to, co nikdo, kdo cestu vzdal(pár takových lidí jsme cestou potkali). Jde se podél potoka, občas jsme z výšky viděli vodní tůně a malé tůňky, jako z ráje.

Vodní tůňky cestou k mlýnům


Staré mlýny





Ta barva vody, to šumění a stín lesního porostu... Takovou nádheru jsme na žádných z ostrovů nezažili. Je to zase něco úplně jiného. Když jsme došli k prvnímu opravenému vodnímu mlýnu, kde žije jeden pán, který má opravdu odhodlání a je neskutečně šikovný. Tento "vstupní" mlýn sám opravil a zvelebil jeho okolí, žije opravdu daleko, mimo civilizaci, sám. Má tam vlastní vodopádek, zahradu, všude rostou oleandry, banánovníky... Dokonce tam má pán také muzeum s původními věcmi a vybavením vodních mlýnů, aby ukázal, jak to dříve fungovalo. Bohužel jsme u sebe neměli vůbec peníze, já jen v kapse mobil a manžel v ruce vodu na pití. Bylo mi líto, že nemůžeme přispět, ale pán jen mávl rukou, že peníze nepotřebuje.

Muzeum s původními věcmi



Pán, který se ujal jednoho mlýnu a opravil ho.

Udělal zde krásnou zahradu, vodopád, banánovníky kam se podíváš...


Jediný opravený starý mlýn


Pokračovali jsme dál k desítkám opuštěných mlýnů, je to prostě nádhera, uprostřed kopců, nikde nikdo, jen ruiny a šumění potůčku.

Opět úžasné vodní tůně cestou











V Mylopotamos jsme si sedli pod strom v taverně na náměstí a udělali si zaslouženou siestu. Balzám na nervy. Opravdu. A ty dobroty. Když manžel ještě popíjel frappé, šla jsem si prohlédnout Mylopotamos. Jeho krásnou kostelní věž se slunečními hodinami a boční uličky. No co říct, prostě to miluju.


Taverna na návsi Mylopotamos

Saganaki, baklava a frapíčko to jistí :)

Husy se tu courají všude...

Mylopotamos




Dále jsme pokračovali k jeskyním Agia Sofia, ale byly bohužel zavřené. Ale ty výhledy za ten výšlap opět stály. Všude kvetly fialové bylinky, v kopcích bylo opravdu fialovo úplně všude. Zase nikde ani živáčka, ostatně jako celý den a my si to užívali plnými doušky.

Cestou k jeskyním Agia Sofia





Bylinky kam se podíváš, fialovo uplně všude.





Dále naše cesta vedla na Limnionas beach, ale nejdřív nahoru, najít tajemné zelené oko. Skrytou zelenou lagunu, která není na mapách a moc lidí o ní neví. Bohužel jsme to asi po půl hodině bloudění ve skalách vzdali. Když jsme se vrátili do ČR a řekla jsem své poznatky Martičce, zjistila jsem, že jsme byli od laguny nejspíš kousíček. No nic, tak třeba příště. Zakotvili jsme na Limnionas beach, bylo zde sice na nás víc lidí (asi 10), ale voda tu je jako v Karibiku. Nádhera. Uchvátili mě místní garáže na lodě. Tedy doufám, že to byly garáže na lodě. :-) Navíc jsem se tu poprvé vykoupala.



Limnionas beach















Navečer jsme to zabalili a mířili ještě do Kato Chora, kde se nachází ruiny benátského hradu a celého jeho podhradí vystavěném v roce 1565. Podle pramenů byl hrad obýván 50 rodinami benátských vojáků, kteří byli zodpovědní za obranu pevnosti proti pirátům. Uvnitř lze snadno vidět rozložení dvoupodlažních domů a také velký počet byzantských kostelů s nástěnnými malbami. Tyto kostely jsou: Panaghia Mesosporitissa, Prophitis Elias, Agios Athanasios, Agios Ioannis, Agioi Anargyroi, Agios Nikolaos, Agioi Pantes, Agios Ioannis Baptist a Agios Dimitrios.



Pohled na Kato Choru cestou z Limnionas beach


Benátský hrad - Kato Chora, vstup
 
 

Ruiny hradu a podhradí...
























...tajemné, děsivé, jen meluzína hučela mezi ruinami a my tam opět sami... nádhera.

Další den jsme mířili na sever ostrova. Náš cíl byl hlavně maják na mysu Spathi a opuštěná pláž Agios Nikolaos pod ním. Ale nepředbíhejme. Cestou jsme se zastavili hned za Pelagii na Agia Patrikia beach, kde opět nebylo ani živáčka.



 

Další zastávka byla Fourni beach, kde jsme hodlali strávit celé dopoledne. Absolutně nás uchvátila. Nejen proto, že když jsme tam dorazili, opět tam nebyla ani noha, ale ta nádherná skaliska byla něco! Zalezli jsme si za ně a nebylo nás vidět ani když dorazila jedna řecká rodinka. Skály byly vedle nás, za námi a před námi v moři. A dokonce se skalami dalo různě proplouvat a schovávat se. Byla to nádhera. Manžel se tam vyblbnul a já se nemohla vynadívat. Byla tam i jedna jeskyně, ve které šplouchalo moře, tak jsem tam pořád lezla a stále něco fotila. No ráj, kdybychom nechtěli jet ještě dál, tak tam vydržíme celý den.

Jeskyně na Fourni beach

Utesy na Fourni beach







 



Proplouvání jeskyněmi a útesy na Fourni beach



 

Další zastávka byla ospalá rybářská vesnička Platia Ammos. Na veliké dlouhé pláži opět ani noha, moře šumělo a nikde ani živáčka. Jen v malé taverničce na břehu bylo pár lidí na frapíčku. Taky jsme zasedli na odpočinek, dali si k "obědu" na osvěžení jen ledovou kolu a frappé, poseděli, vychutnávali si ten božský klid a šumění moře.

Pláž Platia Ammos

Pohled z taverny na celou vesničku Platia Ammos


Platia Ammos


A mířili jsme k majáku na Spathi Cape. Autem se stavělo docela velký kus od majáku, nebyl ani v dáli vidět. Muselo se pěšky, cesta je tam špatná, plná obřích kamenů a výmolů, která z ničeho nic končí a je jen zarostlá pichlavými keři. Už cestou v autě jsme viděli mezi keři ty obří pavučiny a na nich pavouky, až z nich šel strach. Tady to byla opravdu síla, obří černí pavouci byli všude. Naštěstí jen na pavučinách, a žádného jsem na zemi nepotkala, ani jsem nevymetla žádnou pavučinu, to by byla moje smrt. Když jsme šli už docela dlouho, v tom obrovském horku, já stále s bolavými dutinami, rýmou a kašlem, objevil se maják - malinkatý, opravdu hodně v dáli. Špatnou cestou, která se později ztratila a zůstaly jen pichlavé keříky, manžel měl jen žabky, mně nebylo na tom přímém slunci moc dobře, tak jsme to vzdali. Vyfotili maják na dálku a šli zpět k autu.

Spathi cape - maják

Cestou od majáku


Sedli jsme do auta a mířili na Agios Nikolaos beach pod majákem a jeho útesem. Tam byla opravdu adrenalinová cesta, druhá polovina byla velmi špatná, obrovské balvany, skály, strmá prašná cesta, nikde ani živáčka. No, báli jsme se, co vám budu povídat, kdyby se nám tady něco stalo, byla by to síla. Ale shora jsme viděli tu nádhernou oblast - pláž rozdělenou na tři části, obrovský rozlehlý kus krajiny a uprostřed ní kostelík. Ani v jedné části nikdo nebyl, široko daleko prostě nikdo. To vám byl ráj! Strašně se nám tam líbilo. Lítali tam racci, pluli i po moři a chytali rybky, mezitím skaliska, výhled na kostelík a maják nad námi na útesu... No lítali jsme tam bez plavek a byla to nádhera. Pobyli jsme tam zbytek dne a pak jeli se staženými zadky nahoru. Naštěstí je manžel opravdu šikulka, už kolikrát se mi potvrdilo, že je opravdu výborný řidič.

První část Agios Nikolaos beach, foceno od kostelíku, nahoře maják a Spathi cape

První pláž na Agios Nikolaos



 


Večer jsme šli zase posedět s Ilonkou a Tomem do Thea Thalassa.

 
 
Další den jsme mířili na jih ostrova. První zastávka Livadi a poté Katouni Bridge. Kamenný most v Katouni je jednou z nejpůsobivějších památek Kythery. Byl postaven v období britské nadvlády a je největším kamenným mostem v Řecku. Jeho délka dosahuje 110 m, je 15 m dlouhá a 6 m široká. Charakteristicky se opírá o 13 sloupů a 12 oblouků v absolutní symetrii! Most byl dokončen v roce 1826 jako součást silnice spojující hlavní město s Avlemonas.   Legenda říká, že Macfale, britský guvernér ostrova, se zamiloval do dívky z vesnice Katouni a rozhodl se stavět most poblíž jejího domu, aby ji denně viděl, zatímco dohlížel na projekt.
 
Okolí Livadi


Katouni bridge

 

Naše cesta vedla dál ke klášteru Panagia Myrtidiotissa. Cesta k němu vede silnicí, která je postavená specielně kvůli klášteru, nikam jinam nevede. Opět cestou ani živáčka, vyhlídka na klášter a širé okolí nám vzala dech!

Vstup do kláštera



Je to největší klášter na Kytheře! Nachází se v oblasti Mirtidia na západě ostrova, je postaven na přírodním skalnatém výběžku mezi mnoha myrtami. Ikona Panaghia Mirtidiotissa je nejcennější památkou ostrova a patronem všech Kytheřanů.

Naše další cesta vedla do jeskyní Agia Sofia Kalamou Cave s kostelíkem uvnitř jeskyně, na jihu u Kapsali. Cestu jsme hledali opravdu dlouho, ukazatelé jsou z obou stran, ale z jedné od Xeroniamata se opravdu nedá jet. Je to hodně špatná cesta, i pěšky. Navíc by to bylo asi strašně daleko. Kousek jsme ušli a zjistili, že jsme opravdu uplně mimo, takže jsem se vrátili, objeli to a od Spillies je cesta lepší, asfaltová skoro až k jeskyni. To vám byla nádhera. Kostel uvnitř jeskyně jsme opravdu nikdy neviděli. Chládek uvnitř byl příjemný a ty obrovské stalagmity a stalagnáty! No páni! Opět nikde ani noha, svíčku jsme nezapalovali, protože je to tam zakázané, tak jsme se jen pokochali tou osamocenou krásou a jeli dál, do Kapsali.

 
Kostelík v jeskyni

V jeskyni

 


V Kapsali už bylo živěji, je vidět, že tam žijí hodně místní, děti šly právě ze školy, hodily batoh na zídku kolem pláže, svlékly se a běžely rovnou do moře. No není to nádhera? Ze školy jít rovnou na pláž? To je paráda. Sedli jsme si do vyhlášené taverny Lemoni se stolečky přímo u pláže, dali si špagety Fischerman, které jsou tam vyhlášené a Mildovo oblíbené Saganaki. Musím říct, že lepší špagety s mořskými plody jsem snad nejedla! Taková hromada krevet, chobotnic, kalamár a mušlí, že jsme to ani nemohli ve dvou sníst. Musím podotknout, že na fotce je vidět jen vršek, ale pod vrstvou špaget se skrývala další vrstva mořských plodů, krevet a v tom všem zamíchané mušle a kalamáry, no dobrota, až se mi teď sliny sbíhají.

Kapsali

Saganaki, asi poznáte, co je manželovo nejoblíbější, ano je to saganaki sýr a souvlaki. :-)

Spagetti Fisherman

Kapsali

Od kostelíku na útesu - pohled na celé Kapsali

Kostelík nad Kapsali

Pohled od kostelíku na maják v Kapsali

Po schodech dolů - Kapsali druhá zátoka


S plnými břichy se nám už nikam nechtělo jít, ale čekal nás výšlap. Nejdřív jsme se prošli podél pobřeží k přístavu a pak nahoru k majáku a kostelíku na útesu. Je tam nádherný výhled, ta námaha stála za to! Vidíte dokonalou barvu moře a celou zátoku Kapsali shora. Prostě ráj. Původně jsme chtěli také lodí na ostrůvek Hytra naproti, ale už nebylo tolik času. Tak třeba příště, určitě se musíme na Kithiru vrátit. Další, co jsme nestihli byl výšlap ke kostelíku ve skále Agios Ioannis nad Kapsali. Alespoň z dálky jsem ho vyfotila. A poslední co jsme okolo Kapsali chtěli navštívit byla zátoka Sparagio pod Chorou. Je na ní krásný výhled od přístavu v Kapsali a i od majáku, ale prý se tam dá špatně dostat. Uvidíme, další body pro příště jsou jasné. :-)

Pak už jsme chtěli jen odpoledne odpočívat na pláži Chalkos. Tam máme jeden zážitek. Na pláži jsme byly tři páry. Dva české, jeden řecký. Češi odjížděli a stáli nějak špatně už v písku s kamínky. Hrabali koly a zahrabávali se hlouběji a hlouběji, my jsme si hned nevšimli a radil jim tam a pomáhal jen Řek, ale ten si nevěděl rady. Po chvilce jsme si všimli, šli se podívat a pomoci. Naštěstí je můj manžel šikulka a hned si věděl rady, vypodložili jsme kola větvemi, prkny, co jsme v okolí našli, pak zavelel, ať hodí zpátečku, všichni jsme zatlačili, manžel s Řekem nadzvihli a bylo vyhráno. Řek neuměl moc anglicky, takže domluva rukama, nohama, ale byli jsme všichni rádi, že to tak dobře dopadlo. Plácli jsme si všichni, dobrá práce. Kdykoliv jsme Čechy pak ještě na ostrově potkali, vždy nám moc děkovali, že jsme jim zachránili život. :-) Že by snad museli na osamělé pláži, kam není vůbec jednoduché se dostat, snad přenocovat.

Chalkos beach


Zbytek odpoledne jsme odpočívali na pláži a navečer se chystali do Chory. Do úžasné tiché Chory, plné spletitých bílých uliček a domy s popínajícími se bounganvilliemi. Na malebném náměstíčku si v půl osmé večer hrály jen tři místní děti s míčem a seděli dva dědulkové na židlích u zdi a debatili. Jinak ani noha. Pomalu jsme šli k benátskému hradu, který byl postavený ve 13. století, avšak hlavní část byla postavena až v roce 1503 Benátčany a říkalo se mu "Oko Kréty" - díky své poloze z něj je vidět na všechny tři moře - Jónské, Egejské i Krétské. Ještě před 200 lety zde žilo okolo 200 obyvatel.


Před Chorou

Pohled na Choru a hrad


Uličky Chory


 
A jsem nahoře - na hradě. :)

Výhledy od hradu - už bylo před osmou večer

Kostel u benátského hradu

 
Uličky Chory



Kam vedla naše cesta další den? No přece na překrásné Diakofti. Ale nejdřív jsme se po cestě stavili v klášteře Agia Moni, který leží na jednom z nejvyšších míst Kythiry. Je zde překrásný výhled na Diakofti, na celý ostrov a dokonce na pobřeží Peloponésu. Současný kostel byl postaven v roce 1840 a je zasvěcen Panně Marii. Tady přátelé, tady to bylo nejhorší místo, co se pavouků týče. Uffff, obří pavučiny se táhly mezi domy, mezi kostelem a domem, mezi zdí, dokonce byl jeden obří na zvonici, mezi stromy a dokonce na hrobu nějakého Popa. Jednou uličkou jsem nemohla projít, protože byla prostě zatarasená obří pavučinou velkou jako dům a uprostřed ní si hověl obří černý pavouk. Brrrrrr. A u jedné jsem překonala sama sebe a podeběhla jsem jí, abych se dostala tam, kam jsem se chtěla podívat. Měla jsem v tom horku husinu, bylo mi strašně, ale dala jsem to. Ufffff. Byli jsme zde opět sami, v kostelíku jsme zapálili svíčku, uvnitř je opravdu nádherný. Myslím, že se nám líbil nejvíce ze všech na ostrově. A ten lustr se zlatými anděly! Dechberoucí! 


Agia Moni

Agia Moni



Nádherný zlacený lustr




Výhledy na Diakofti jsou zde opravdu překrásné. I když si to tam hlídá děsivý kozel se svým stádem koz. Opravdu byl v čele a celou dobu nás zlověstně pozoroval, takže jsme se bleskově pokochali a radši zmizeli.

Diakofti

Úžasné Diakofti


Další cíl bylo Diakofti. Co vám budu povídat, tam je to prostě ráj. A opět, tím, že jsme byli mimo sezonu, nikde skoro ani noha, na celé dlouhé pláži jestli byly dva páry, tak je to moc. Nejdřív jsme projeli po mostě dál na samostatný ostrůvek, kde je přístav, všude v okolí je barva vody jako v Karibiku. To se musí vidět, ani fotka to tolik nezachytí. Až oči přecházejí.  Courli jsme se podél pobřeží, co nejblíž k vraku lodi.

Diakofti

Diakofti
 



 


Pak jsme projeli nalevo, dál od lidí, prozkoumat okolí.  Dojeli jsme až k úžasným útesům a jeskyním, kde se barva vody mění až na průzračně zelenkavou. Prošli jsme pobřeží, sešli k druhému vraku na pláži, se kterou prý před pár lety ztroskotali uprchlíci. Prošli jsme i zákoutí a osamělé plážičky na této straně mostu, chtěli zde zakotvit, ale nebylo tu kousek stínu. Takže jsme přešli na druhou stranu mostu, na dlouhou pláž v Diakofti, kterou lemuje spousta stromů. Přece jenom, jsem se ještě snažila držet ve stínu. Za nás tam ještě nebyly lehátka ani slunečníky. Jak jsem se později dozvěděla, asi za týden už byly. Bylo tam nádherně, ta voda! To se nedá popsat. Prostě ráj. Strávili jsme tu celý den a měli se báječně. Odpoledne jsme si zašli na pozdní oběd do jediné taverny, která zde fungovala. Dala jsem si hromadu smažených rybiček MARIDES, polovinou jsem nakrmila místní kočičky. :-) Manžel si dal kuře na citronech, prý bylo výborné.



Diakofti


Diakofti


Diakofti

Diakofti druhá strana s útesy

Diakofti

Oba vraky na Diakofti

Taverna v Diakofti




Naše cesta vedla na Paleochoru. Na tu jsem se strašně těšila ještě v Čechách. Proč? Protože prostě miluju záhady, tajemství a duchy. Tím vším je Paleochora opředená. Je to jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť ostrova. Byla postavena ve 12. století a jmenovala se Agios Dimitrios. Nachází se na severní straně ostrova, uprostřed přírodní pevnosti v hlubokém divokém kaňonu pokrytém obrovskými kameny. Kaňon končí na pobřeží Kakia Lagada. Bylo to místo, kde obyvatelé hledali útočiště před pirátskými nájezdy. Město bylo zničeno v roce 1537 admirálem turecké flotily pirátem Hayreddin Barbarossou, který vyhodil město, zmasakroval mnoho obyvatel, vypálil a zpustošil kdysi živé hlavní město, které už nikdy nebylo znovu obýváno, proto zůstaly jen ruiny. Pokud se vydáte na prohlídku hradu, uvidíte - kromě jiných kostelů - kostel Agia Barbara, vynikající příklad monemvasijské architektury. Mýtus o Paleochoře říká, že po západu slunce, či pozdě v noci můžete stále slyšet hlasy zabitých žen a dětí, které pláčou a křičí.  Pirát Barbarossa zde vyvraždil více než 7 tisíc lidí, ženy byly brutálně znásilněny, muži i děti zabity. Ti co přežili, byli prodáni do otroctví. Nemůžu opět nezmínit pavouky. Obří pavučiny se táhly mezi ruinami, ale také cestou k hradu mezi keři a stromy. Chce to pevnou obuv, i když manžel byl v žabkách, já jsem byla ráda za plátěnky v autě. Protože bych otevřené boty strachy nedala. Ale stálo to za to. Napětí bylo o to větší, protože jsme sem dorazili zhruba před osmou hodinou a během dvaceti minut mělo zapadat slunce. Duchy jsme slyšet ani vidět netoužili, takže jsme si museli pospíšit, abychom se stihli vrátit k autu. Na Paleochoře jsme byli opět sami a bylo to nádherné, mystické, tajemné a mělo to své kouzlo. Jako všechna takováhle místa, z kterých sálá krutá bolest minulosti, opředená tajemstvím. A že na Kithiře je takových míst hodně. I proto jsem se do ní zamilovala.


 
Paleochora







Další den naše cesta vedla ke kostelíku v Agia Pelagia. Je prostě nádherný a to ticho okolo! Jen šumění vln a povídání racků.







A pak jsme mířili do Avlemonas. Tento den bylo mírně zataženo, těšila jsem si na krásné fotky z Avlemonas, což je vesnička označovaná jako nejkrásnější na ostrově. Je tolik známá z různých pohlednic, hlavně proto, že je opředená pověstí. Bohyně Afrodité se tu přímo v zátoce zrodila z mořské pěny. No, samozřejmě nám začalo přímo v Avlemonas pršet, takže fotky nejsou ideální, ale co. My víme, jak krásná je ve skutečnosti. Na kraji vesnice stojí benátská pevnost Castello (má osmiúhelníkový tvar).  Pevnost byla postavena v 16. století. Najdeme zde také ruiny města Skantia s hrobkami.


Avlemonas


Avlemonas

Benátská pevnost v Avlemonas


Avlemonas - pohled na zátoku z druhé strany





Cestou jsme se stavěli na Paleopoli beach, která je prý označována jednou z nejkrásnějších ostrova. Nám se tedy moc nelíbila. Sice je dlouhá a široká, nebyla tu opět ani noha, ale ničím nás nezaujala. Možná to dělal ten deštík, co nás zastihl nepřipravené. Cestou jsme ještě hledali dvě pláže, které jsme nenašli, a mířili jsme na Kaladi beach. Déšť pomalu slábl, nakonec bylo krásně. Jen bylo stále zataženo, takže mi chybí na fotkách modré nebe. :-)


Kaladi beach

Kaladi beach



Jeskyně na Kaladi beach a poslední malá plážička
 


Kaladi je opravdu krásná pláž a právem jí náleží označení jedné z nejhezčích. Je oblázková, voda je tu průzračně modrá, s tisíce odstínů tyrkysové. Je zde docela i hodně podmořský život, viděli jsme pár rybek i krabů na břehu, bez potápěčského vybavení. Kaladi je rozdělená útesy na 4 krásné pláže, vstup je na druhou pláž, ta je největší. Vpravo se dostanete na další dvě, z níž první končí jeskyní, kterou když se projdete, ocitnete se na čtvrté, poslední malinké pláži. Útesy tvoří různá zákoutí, malé jeskyňky a oblouky, v nichž naleznete soukromí. Když jsme sem dorazili, byli zde jen dva páry, později jeden odešel, takže jsme na hlavní pláži zůstali sami a na zadní pláži byl jeden pár. Prostě pohádka. Strávili jsme tu příjemné odpoledne, sice nám během toho ještě jednou spadlo pár kapek, ale to nám vůbec nevadilo. Beztak jsem se stále snažila držet ve stínu, protože jsem byla furt nakřapaná.
Kaladi - třetí pláž

 

Tento den jsme měli auto naposledy, takže jsme navečer využili pro nákup v Aroniadice. A protože mi Ilonka řekla, že i tady je část vesnice staré opuštěné město, nikde jsem o tom nenašla informace, šli jsme to prozkoumat. A měla pravdu - tohle bylo další tajemné, hrůzu nahánějící prozkoumávání. A opět to stálo za to! Vážení v Aroniadice je něco jako část nebo čtvrť, kde jsou jen staré opuštěné domy, mezi nimi i ruiny a zbořené, zarostlé zdi, z kterých sálá tajemno. Co se asi stalo? Proč to tam tak stojí ladem? Je to záhada, je to krása, až jsem měla husí kůži. Natočila jsem tam i video:


 
Aroniadika - pohled od ruin na novější část



Aroniadika

Aroniadika


Aroniadika
 







Aroniadika




Aroniadika


"Mrtvé uličky" aneb samé ruiny a opuštěné domy všude okolo



Spousty fotek starých domů, tohle prostě miluju. Šli jsme se projít ještě do Potamu a hurá do Pelagie na véču. Milda si dal jeho oblíbené suvlaki a já jemistes - plněná rajčátka a papriky. To miluju. Musím podotknout, že snad skoro ve všech tavernách v Pelagii dávají jako pozornost po večeři buďto výše zmíněného panáka místní Futurady nebo dezert Kormos, který si zamiloval můj manžel. Už ho mám na seznamu a musím ho někdy udělat. Čekaly nás tři dny odpočinku na pláži.



Kormos

Pláž v Agia Pelagia



První den bylo strašně větrno, až nás písek štípal do zad a do očí,  a docela chladno (tedy na plavky chladno) takže jsme to po hodince zabalili a šli relaxovat na balkon. Ten výhled se neomrzí nikdy.

Na balkoně :-)
 

Večer jsme šli s Ilonkou a Tomem na véču. Do taverny Kaleris, která je specializovaná hlavně na ryby a mořské plody. Navíc tam ten večer byla živá hudba, takže bylo nádherně. Předkrm byly cuketové placičky a tzaziki. Ilonka si dala mušle, Milda plněnou kalamáru, Tom jeho oblíbenou řeckou klobásku a já krevety, takže se i kočičky najedly do sytosti.
 


 
 





Další dny už jen opalovačka na pláži i s Tomem a Ilonkou. Večer jsme zašli na plněné cuketové květy, tzaziky, krevety a suvlaki. Prošli jsme se až dozadu k přístavu, k majáku. Viděli nádherný západ slunce za Pelagií. Objevili ještě jeden obchůdek na úplném konci Pelagie, kde prodávala stará paní a říkala, že ví, že jsme Češi, že jsme zatím jediní turisti z toho prvního letadla a že jsou moc rádi, že nás tu mají. :-) Tak jsme koupili alespoň nějaké maličkosti, abychom tam něco paní nechali.


Agia Pelagia


Vysmátí v Agia Pelagia

Agia Pelagia

Plněné cuketové květy


Thea Thalassa


Západ slunce nad Pelagií







No a pak už nás čekal poslední celý den na ostrově. Lehárko s Tomem a Ilonkou na pláži, frapíčko. Mimochodem - zaplatíte 5 euro za lehátka a slunečník a přinesou vám dvě lahve vody plus nápoj, který si vyberete - frapé, colu, džus, cokoliv. Takový servis jsme nikde nezažili. Večer jsme šli na večeři do Thea Thalasa, rozloučili se s majitelem a smutní mířili domů balit. Vstávali jsme za východu slunce, takže hodně brzy.



Pohodička v Agia Pelagia

Východ slunce v Agia Pelagia



Letiště je opravdu malinkaté, spoléhali jsme, že těžší věci jako med, olivový olej atd nakoupíme jako vždy na letišti, po odbavení, ale tady jsme ani vše nesehnali. Není zde veliké Duty Free, jak jsme zvyklí všude jinde. Jen malinkatý pultík, kde je pár výrobků přímo z Kythiry. Proč? No protože tu doteď létaly pouze občasné vnitrostátní lety, takže nebylo potřeba. Třeba se to časem změní. Já jsem koupila alespoň Kythirský med, Kythirskou sůl a olivy. Naštěstí jsme měli mezipřistání v Kalamatě a tam jsme si mohli rychle nakoupit, co bylo potřeba. Takže olej a vše ostatní jsem nakonec měla. Né jako minule na Mykonosu, kde naše loď z Iosu měla zpoždění, takže jsme odbavení stihli tak tak a letadlo na nás čekalo, takže jsem nic nakoupit nestihla, protože nás hnali rovnou do letadla.


Malinkaté "Duty free" na letišti na Kythiře :)
 
Čekáme na letadlo



No a pak už jsme se na letišti museli rozloučit s Ilonkou a Tomem, doufám, že se brzo uvidíme zlaťáci naši. A se slzami v očích zase domů, zpátky do reality. Jsem ráda, že jste to se
Cestou necestou...
mnou vydrželi až sem a sdíleli opět naše putování zase po jiném řeckém ostrově. Vím, že je článek dlouhý, ale nemůžu prostě jinak, pokud chci informovat o místních památkách a zajímavých místech, nejenom je jmenovat. Moc Vám děkuji za trpělivost.


Turistů je na Kithiře opravdu pomálu a je vidět, že si jich strašně váží, za každý kšeft jsou místní moc rádi. Já doufám, že to tam takové zůstane. Nezkažené, nezničené masovým turismem, nepřeplněné pláže, panenská příroda, tajemná zákoutí bez jediného živáčka.



 
Tohle je Kythira, přátelé. Ostrov, který se nám oběma vryl pod kůži a určitě se na něj musíme vrátit, protože jsme se do něj zamilovali na první pohled.

Děkujeme Ti, nádherná Kythiro, uvidíme se brzy!



Jasas, syntoma! Agapiména mas Kythira :-*


I Veronika sou. :-*




Mezipřistání v Kalamatě a stín našeho letadla

A co si vždycky dovezeme? Kafe, olivový olej, sušenky Papadopulosky, med, magnety, pohledy a záložky, a spousty dalšího nesmí nikdy chybět. :)











11 komentářů:

  1. Už se těšíme, že všechna tato krásná místa uvidíme na vlastní oči letos v červenci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to vám závidím, v dobrém. :-) Musíme se na Kythiru vrátit. :-)

      Vymazat
  2. Krásně napsané a nafocené, jen bych se ještě ráda zeptala na ty obří pavouky - co jsou zqč? A jsou nebezpeční? Jedovatí?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Abych řekla pravdu, vůbec netuším. Nepídila jsem se po tom, ale snad ne. :-)

      Vymazat
    2. A moc děkuji za chválu. :-)

      Vymazat
  3. Nádherně napsané. Četla jsem to 2x. Podruhé hodně dlouho - rovnou z výpisky. Můj sen se mi letos splní - v červenci Kythira. Moc se těším a děkuji. Zuzana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéééé, tak to mám obrovskou radost. :-) Moc děkuju a dejte vědět, jak se vám líbilo. Budu se těšit na fotky a zážitky. :-)

      Vymazat
  4. Krásné,inspirující, červík už hlodá , je to naše gusto, snad příští rok, děkujeme

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju, je nádherná a moc se mi stýská. Určitě se brzy vrátíme. :-)

      Vymazat
    2. Byli jsme vloni a je opravdu nádherná. Byla to nejklidnější řecká dovolená. Také jsme cestovali a projeli místa, i když ne všechny jako vy. Fotek mám spoustu a nakazili jsme i známí, kteři teď na Kythiře jsou a moc se jim líbí.

      Vymazat
    3. Tak to je super :-) Přesně tak, je tam nádherně. Určitě se musíme vrátit. :-)

      Vymazat