Taste: Chuť mého života

 

Oceňovaný hollywoodský herec Stanley Tucci, známý z filmů Ďábel nosí Pradu či Hunger Games, vypráví svůj životní příběh skrze jídlo, rodinu a svět filmu.

Anotace:

Jídlo není jen jídlo. Je to paměť, láska, domov. V této vytříbené a osobní knize otevírá Stanley Tucci dveře do svého života – od dětství v italsko-americké rodině přes natáčení slavných filmů až po okamžiky, kdy se z obyčejného jídla stává kotva i naděje. S lehkostí, humorem a vytříbeným citem vypráví o tom, jak chutě formují naše vztahy, identitu i to, jak prožíváme život.

Taste je kniha, která se čte pomalu a s potěšením – jako dobré víno nebo dokonale připravené jídlo. Prolínají se v ní vzpomínky, recepty i filmový svět a vytvářejí harmonii, kterou budete chtít zažít znovu a znovu.

 

„

Vinný lístek byl stejně minimalistický jako výzdoba, ale byly tam jisté pitelné možnosti, což mi vyhovovalo – dlouhé seznamy předražených vín mě nelákají. Menu nabízelo pár předkrmů, asi pět hlavních chodů, několik příloh a saláty – vše vypadalo slibně. Zaujaly mě zejména čerstvé langustinky z místních vod. Zeptal jsem se na jehněčí – prý bylo místní. Rozhodnuto. Objednal jsem oboje a zelený salát s rajčaty. Brzy přinesli předkrm: dvě nádherné langustinky, rozpůlené, lehce ogrilované a přelité petrželovým máslem. Dokonalé. Langustinky jsou jemné, musí se grilovat rychle a zlehka. Často se přetáhnou a ztratí šťavnatost – nemají tuk. Tyhle byly perfektní. Salát tvořily světlé listy salátu a jasně červená cherry rajčata s pažitkovou vinaigrette. Byl jsem ohromen.“

 

Můj tajný život

Skutečný příběh luxusní společnice vám dá nahlédnout do životů, které nám jsou normálně utajeny…

Lucie je luxusní společnice. Nevím, zda tomu tak říkat, pro mě je to skoro to samé jako prostitutka, jen za více peněz a dárků. 5 let uspokojuje touhy a přání zákazníků z celého světa, její pracovní doba je pružná a pro peníze udělá v podstatě cokoliv. Její druhá tvář – ta veřejná, je však jiná. Lucie je také vzorná studentka vysoké školy, dcera, vnučka, kamarádka, cestovatelka a také excelentní lhářka. Z jejího okolí nikdo netuší, čím se vlastně živí a kde si vydělala na tu spoustu značkového oblečení, mezonetový byt a hromady dalších věcí. Nemluvě o tajném cestování po celém světě. Můj tajný život je příběh o jejím životě, který nikdo nezná a ani zdaleka netuší, jaký doopravdy je…

„

Rozhodně jsem si nedovedla představit, že budu polykat sperma klientů, jako to dělala Bella. Už na našem prvním setkání Rafael vyvrcholil do jejích úst. Postupem času jsem zjišťovala, že to nebylo výjimečné. Belle nečinilo nejmenší problém sperma polykat. Samozřejmě mě zajímalo, jak to dělá, že jí nevadí ta chuť, jestli to dělá kvůli klientům, ale přišlo mi blbé se ptát. Nakonec mi to prozradila sama, když další z jejích „stáláků“, se kterým nám domluvila setkání, tohle zakončení požadoval po mně.“

O psaní

Jste fanoušek Stephena Kinga? Pak si určitě nenechte ujít tyto memoáry nejen o jeho řemesle, ale také o životě, o tom jak vyrůstal a co prožil.

Kniha je napůl autobiografie a napůl příručka pro začínající autory či spisovatele. Myslím, že je možná spíše pro Kingovy fanoušky, ale přesto dokáže poskytnout cenné rady všem, kteří hledají inspiraci a touží psát nejen do šuplíku. Já jsem si však užila hlavně životopisnou část.

„

Na závěr téhle části bych vám rád řekl něco o svém stolu. Spoustu let jsem snil o nějakém masivním dubovém gigantovi, který by vévodil mému pokoji – už žádné dětské psací stolečky v prádelně přívěsu, žádné přecpané kancelářské stoly v pronajatém bytě. V roce 1981 jsem dostal přesně takový stůl, jaký jsem si přál, a postavil jsem si ho doprostřed prostorné, prosvětlené pracovny (je to přestavěná nízká stáj za naším domem). Šest let jsem za tím stolem sedával buďto opilý, nebo s úplně vymaštěnou hlavou, jako lodní kapitán na cestě do neznáma.“

Hitlerovy ukradené děti

„Projekt Lebensborn a pátrání jedné ženy po její pravé identitě.“

Ingrid se kdysi jmenovala Erika a pocházela z Jugoslávie. Bylo jí pouhých devět měsíců, když ji nacisté odebrali vlastní rodině, prohlásili jako rasově čistou a převezli do Německa na převychování v projektu Lebensborn. Poté ji umístili k politicky prověřeným pěstounům. O mnoho let později Ingrid zjišťuje podrobnosti o svojí minulosti a pravdu o své identitě…

Program Lebensborn, výtvor Heinricha Himmlera, unesl až půl milionu dětí z celé Evropy. Prostřednictvím procesu nazvaného germanizace se měly stát příští generací árijské rasy během druhé fáze konečného řešení.

„

To mě rozčílilo. Četla jsem ty samé písemné důkazy, ale kromě toho jsem si také vyslechla drásavé výpovědi dalších přeživších na setkání v Hadamaru. Už jsem znala pravdu – a proto jsem byla odhodlaná, víc než kdykoliv předtím, zjistit, jak se stalo, že jsem se dostala Lebensbornu do spárů.

Už jsem věděla, že ať si slovinské úřady myslí cokoliv, rozhodně pocházím odtud. Jedinou otázkou bylo, jak to dokázat – a na co přijdu, když se mi to podaří.“

Krejčí z Osvětimi

Osudy muže, který se narodil v Československu, přežil Osvětim, stal se krejčím amerických prezidentů a mnoha lidí amerického showbyznysu.

Autor knihy Martin Greenfield se narodil v tehdejším Československu jako Maximilian Grunfeld. V Americe se poté přejmenoval na Martina. Ale nepředbíhejme. Maximilian byl židovský chlapec, který vyrůstal s rodiči a sourozenci ve vesničce Pavlovo, když je odvezli během druhé světové války dobytčáky do Osvětimi. Přišel zde hned na začátku o celou rodinu: otce, matku, dvě sestry, malého bratříčka i prarodiče. Mengele je všechny poslal vlevo. Maxe vpravo. Po pochodu smrti byl přemístěn do Buchenwaldu a tam přečkal do osvobození. Později emigroval do Spojených států, kde si našel práci u GGG Clothing, což byla jedna z největších firem v odívání. Postupně se vypracoval tak, že podnik převzal a vede ho dodnes pod svým jménem Martin Greenfield Clothiers. Firma dosáhla takového věhlasu, že Martin obléká od samého začátku přední americké osobnosti a hvězdy, jako je například Michael Jackson, Frank Sinatra, Barack Obama, Bill Clinton či Donald Trump.

„

Vyrostl jsem v Karpatech a myslel jsem, že jsem zvyklý na krutý vítr a mrazivé noci. Mýlil jsem se. V noci jsem měl ruce i nohy zkřehlé zimou, když jsem se choulil pod tenkou pokrývkou, kterou nám Němci dali. Stávalo se, že jsme po probuzení nacházeli na pryčnách zmrzlé vězně.“