Až se znovu potkáme

 

„Tentokrát už ji neztratí. Nejdřív ji ale ve válečném pekle musí udržet naživu…“

Nate a Izzy. Před deseti lety se setkali poprvé. Bylo jim sotva dvacet, seděli spolu bok po boku v letadle, které havarovalo. Zřítilo se do řeky a Nate Izzy zachránil. Jejich cesty se rozešli. Nate nastoupil do armády a Izzy dál studovala, až se propracovala do politiky. Mezitím se několikrát během let setkali, ale nikdy jim osud nepřál. Nyní se jejich cesty opět protínají. Ve válkou zmítaném Afghánistánu, kde Nate dostane na starost Izzyinu bezpečnost. A on udělá cokoli, aby ji ochránil. Ale také cokoli, aby ji znovu získal.

 

„Rozmysli si to,“ naléhal jsem na Izzy, jakmile druhý den ráno otevřela dveře. No dobrá, možná to byla spíš úpěnlivá prosba než naléhání. Se spánkem jsem léta neměl žádné problémy, ale po tom, co mi prozradila skutečný důvod svého příjezdu, jsem se celou noc budil a převaloval. Pátrání po sestře ji bude stát život. Každý krok mimo velvyslanectví pro ni znamenal ohromné riziko a my jsme připravili bezpečnostní opatření přesně podle předloženého itineráře, netušili jsme, že budeme hledat jehlu v kupce sena. Zahraniční fotoreportéři, jako byla Serena, představovali pro místního nepřítele skvělý propagandistický cíl a s tím, jak se země postupně destabilizovala, pravděpodobnost, že Serenu najdeme, byla mizivá.

 

Tento román z vojenského prostředí, odehrávající se převážně v Kábulu, v Afghánistánu je velmi silný a já jsem se zaujetím četla, ani jsem nedýchala. Kapitoly se občas střídají v čase, kde hlavní hrdinové vzpomínají na dny, kdy se spolu během posledních deseti let potkali a co vše se mezi nimi stalo. Celý příběh je surový, plný zvratů, válečných hrůz a ukazuje vše velmi autenticky. Autorka zde dokonce popisuje následky traumatických zážitků vojáků a všechno, s čím se musí dnes a denně vypořádat. Skvěle napsané a já tleskám.

Rozhodně knihu velmi doporučuji, ne jednou jsem plakala a prožívala s Natem a Izzy vše dobré i zlé. A že toho prožili hodně. Jejich vztah čelil po mnoho let tolika překážkám, a přesto to nevzdali, bojovali za svou lásku navzdory všem a všemu. Včetně nebezpečných nástrah během války v Afghánistánu. Až se znovu potkáme je hluboký román osudové lásky, která musela počkat mnoho let, než na ní přišel ten správný čas.

Pokračování recenze čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

Dokud rostou citronovníky

„Z každého citronu se narodí dítě a citronovníky nikdy nepřestanou růst.“

 

Srdcervoucí příběh z revoluční Sýrie popisuje všechny hrůzy, které se v této kruté době skutečně staly. Tahle kniha není jenom román, je to opravdový zážitek.

Salama bývala obyčejná osmnáctiletá studentka farmacie. Teď, během krutého povstání, však povýšila na lékařku, těch je totiž ukrutně málo. Lidé umírají, Salama dobrovolničí v nemocnici v Homsu, a každý den doufá, že přežije směnu, aby se mohla vrátit domů, ke své těhotné švagrové Layle. Ona jediná jí z celé rodiny zbyla. Když by měla mít večer po vyčerpávající práci konečně chvilky klidu, zjevuje se jí imaginární přítel potřísněný krví a našeptává, co by měla udělat. Zanechat Sýrii za sebou a utéct s Laylou do Německa. Zachránit se, dokud jsou naživu, protože každý den přibývá masakrů a mrtvých. V nemocnici však potká krásného a milého Kenana, a ten jí její odhodlání zkomplikuje. Kenan je totiž přesvědčený, že by měli bojovat za svobodu Sýrie. Dodrží Layla slib, který dala bratrovi, a zachrání sebe, Laylu i její nenarozenou dceru? Dostaví se na loď pro uprchlíky nebo zůstanou v Homsu, kde je čeká hrdinská smrt?

 

„Poledne přinese katastrofu v podobě šrapnelů padajících na nedalekou základní školu. Na děti. Když je začnou přivážet, připadá mi, jako by se čas zpomalil. Celá ztuhlá stojím v lepkavé krvi, která mi stříká na tenisky. Stojím uprostřed masakru a přihlížím, jak se přede mnou odehrává boj na život a na smrt. Sleduju každou padající slzu a každou duši, která se připravuje na setkání se svým Stvořitelem.

Vidím dítě, které pláče pro svou matku, kterou však nikde nespatřím. Vidím chlapce, jemuž není víc než deset let s obličejem bílým jako stěna a s velkým kusem kovu zabodnutým v pravé paži. Obličej má sevřený bolestí, ale nevydá ani hlásku. Nechce vyděsit svou malou sestru, která ho drží za ruku a hlasitě pláče.

Vidím malé holčičky s nohama zkroucenýma do nepřirozených poloh. Z pohledu jejích očí dokážu vyčíst, že jim je jasné, co je čeká. Amputace. Přála bych si, aby nás vysílali živě na všech kanálech a smartphonech na světě, aby každý viděl, co se tu děje dětem.“

 

Tohle je tak silný příběh, tak krutý, tak surový, dechberoucí, bolestný. Nebojí se ničeho a ukazuje všechno, co se v dnešní době, nebo přesněji nedávno, dělo. Dokud rostou citronovníky by si měl přečíst každý. Ano, roztříští vám srdce na milion kousků ale také vám otevře oči. Je to příběh nejen plný bolesti a utrpení, ale také naděje, lásky a víry v lepší život.

Pokračování článku čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

Volyňská rapsodie

 

Češi odešli na Volyň za lepším. Slibovali jim vlastní půdu, bydlení, nový šťastný domov. Ale realita byla úplně jiná. Všichni zjistili, že horší už to být nemohlo.

Román začíná v roce 1874, kdy se začínaly první české rodiny stěhovat na Volyň, do carského Ruska, na území dnešní Ukrajiny. Slíbili jim vlastní půdu, ale poznali jen dřinu od brzkého rána až do večera, kde se snažili neúrodnou půdu proměnit v pole, na kterých pracovaly celé rodiny, včetně těch nejmladších. Svatby zde byly většinou jen ty domluvené, kde dcera musela poslechnout otce, který ji prodal za kus dobytka nebo pozemek. Do toho později přicházejí nelítostné časy druhé světové války, hladomor, epidemie, politika. Všudypřítomní Banderovci, kterých se bojí snad každý, kdo dýchá. Každodenní strach, jestli rodina přežije noc, byl šílený. K návratu do Čech se v myšlenkách upínali všichni a doufali, že se jim to jednou splní…

 

„Z Ukrajinského Malína se ozývá střelba, křik, pláč žen, štěkot psů. Apokalypsa slitá v jediný nářek, do toho znovu hřmot letadla nad hlavami. Dává si s katy znamení, už jen málokdo věří, že jiné než smrti. Zakrouží nad návsí a potom se vítězně vznese k obloze. V Českém Malíně se dokončuje zkáza, a když najdou někoho živého, bez pardonu ho zabíjejí. Střelba nad hlavami přinutila všechny ke spěchu, ve tři hodiny se vracejí zpět do Ukrajinského Malína, kde už hoří kostel, škola a některé domy. Netuší, že v nich i zbytek mužů a část žen.“

 

Uffff, říkám si, kde začít? Přečetla jsem hodně knih o holocaustu, o druhé světové válce, a události z Volyně mě zasáhly asi nejvíce. Během čtení knihy jsem plakala, po přečtení jsem plakala, přemýšlela, jak se tohle všechno mohlo vůbec dít, nemohla spát a obrazy z tehdejších masakrů mám ještě stále před očima. O Volyni jsem si chtěla přečíst už hodně dlouho, kvůli naší babičce, která byla Volyňskou Češkou a odstěhovala se odtamtud s rodiči, když jí bylo asi 9 let, hned po válce. Pradědeček, její tatínek, bojoval u Dukly a jako jeden z mála přežil. Babička z té doby vyprávěla hodně málo, ale pamatuji si, že mluvila o všudypřítomných oběšencích, které tam nechávali Banderovci jako hrozbu, mezi kterými chodili, skoro jakoby nic. Báli se však na každém kroku. Babička je bohužel rok po smrti, a my až teď zjišťujeme, jaké měla dětství. Jak je trápil hlad a strach. Jak na ně v noci bušili Banderovci, a že se jim prababička dokonce postavila, ač by jí to mohlo stát život. Možná díky tomu všemu mě kniha tak zasáhla, a já o tom neustále přemýšlím.

Pokračování článku čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

Lilie pro nevěstu

 

Nádherný příběh plný bolestí, ztrát, odříkání, ale také lásky a štěstí, odehrávající se během druhé světové války v německém Kolíně nad Rýnem, vás určitě pohltí od prvních stránek…

Rok 1940, Kolín nad Rýnem. Nellie Vossová nedávno oslavila dvacáté třetí narozeniny a začíná pracovat ve známé výrobně parfémů. Její vytříbený čich ji dostane až do laboratoří, kde sama zkouší vyrábět vůně. Tuto práci miluje, ale koho miluje ještě více, je jeden muž, se kterým nikdy nebude smět žít. Její láska je zakázaná a ona se snaží své city potlačovat, což se jí moc nedaří. Okolo Nellie a její rodiny zuří válka, Kolín je neustále bombardován a oni musí často utíkat do sklepních krytů. Spousty událostí na jednu mladou dámu. Ale jednoho dne ji zasáhne největší rána, která všechno změní.

Rok 2019, Kolín nad Rýnem. Čerstvě rozvedená Liv otevírá ve městě svou vlastní parfumerii, kde chce vyrábět vůně každému na míru. Ve městě jednoho dne potká jakousi starší paní, která se na ni sprostě oboří, jakoby ji snad znala, a Liv začne pátrat. Proč vlastně její teta chtěla, aby si krámek otevřela právě tady v Kolíně? Kdo byla ta šedovlasá dáma a proč si jí s někým spletla? Co se vlastně dělo v Kolíně za války?

 

„

Válka se už neodehrává někde na vzdálených bojištích, ale přímo u nás. Týká se i civilistů. Když si večer jdeme lehnout, nemůžeme si být jistí, jestli zítra ještě budeme mít střechu nad hlavou nebo nás dokonce navždy nepohřbí trosky domů.

Z neustálého napětí jsou všichni nervózní a na klidu jim nepřidává ani složitý přídělový systém, v němž se někteří vůbec nevyznají. Na všechno jsou zvláštní lístky – na chleba, maso, tuky, vejce, marmeládu i cukr.“

 

Návrat do Cornwallu

Nádherný příběh dávného tajemství, lásky, druhé světové války a obrovské zrady…

Román začíná v roce 1943, ve válečném Cornwallu. Dvě sestry, dvojčata, Adele a Amelie zde žijí s rodiči a babičkou. Tatínek už před nějakou dobu odešel do války, takže zůstaly jen ženy. Adele je ta rozumná, vážná a Amelie je ta ztřeštěná, tak trochu do větru. Obě sestry se rozhodnou přidat k armádě. Amelii přijmou jako řidičku přímo v Cornwallu a Adele jako telegrafistku, ta ale kvůli tomu musí opustit rodný kraj a nastoupit na tajnou základnu pobřežních sil. Tak trochu se těší, že bude konečně sama sebou a ne jednou z dvojčat. Válka a různé okolnosti však obě sestry tak ovlivní, a zanechají tak hluboké rány v jejich srdcích, že nejsou zahojené ani po sedmdesáti letech. Osudy sester se v současnosti protnou díky Američance Laře, která po smrti svého pradědečka přijíždí do Cornwallu, aby rozpletla tajemství života svých praprarodičů…

 

„

25. června 1944

Má nejdražší lásko,

ani nedokážu říct, jak se mi ulevilo, že jsi naživu. Denně vidím, jak přivážejí mrtvé a raněné, a modlím se, abys nebyl mezi nimi. Už jsem se bála doufat. Asi by mi žalem puklo srdce. Nechápu, jak ses mohl tak rychle stát celým mým světem, ale je to tak. Prosím Tě, dávej na sebe pozor. Jsi mé srdce, jsi můj život. Hrůzou se mi tají dech, když pomyslím na to, v jakém nebezpečí musíš v tuto chvíli být. Vím, že musím být statečná, a kvůli tobě budu.

Miluju Tě.

Navždy Tvá

A xxxxxxxx

 

Léon a Louise

Jsou mladí a mají se rádi, ale válka je rozdělí právě během jejich setkání a poznávání…

Léon a Louise se potkávají na francouzském venkově, kde oba dostali práci. V Evropě totiž právě propuká první světová válka, ale na vesnici to naštěstí ještě není znát. Tito dva mladí lidé se během dní poznávají a zjišťují, že si jsou souzeni. Ale v tom doslova mezi ně padne bomba, oba si víc než deset let myslí, že ten druhý při náletu zahynul. Později se však nečekaně potkávají v Paříži a zjišťují, že bez sebe nemohou být, i přesto, že má už Léon rodinu. Za pár let také okolnosti ovlivňuje nástup druhé světové války a Němci okupovaná Paříž…

„

Léon nevěděl, jak dlouho spal, než ho probudily hlasy. Slyšel je oknem, které nechal otevřené, protože noc byla tak teplá. Hlasy byly doprovázeny zvláštním zápachem, směsicí pachů, které Léon nedokázal k ničemu přiřadit. Vstal a podíval se na koleje – stál tam nekonečný nákladní vlak s vagóny se zbožím a se zvířaty, a od jednoho vagónu ke druhému chodil starý Barthélemy a jeho Josianne. Léon běžel bosý a jen v kalhotách po schodech dolů.

Vlak byl tak dlouhý, že zdánlivě neměl začátek ani konec. Některé vagóny byly zavřené, jiné otevřené, ze všech proudil odporný zápach hniloby a exkrementů, a taky hlasy mužů, kteří naříkali a prosili o vodu.