Volyňská rapsodie

 

Češi odešli na Volyň za lepším. Slibovali jim vlastní půdu, bydlení, nový šťastný domov. Ale realita byla úplně jiná. Všichni zjistili, že horší už to být nemohlo.

Román začíná v roce 1874, kdy se začínaly první české rodiny stěhovat na Volyň, do carského Ruska, na území dnešní Ukrajiny. Slíbili jim vlastní půdu, ale poznali jen dřinu od brzkého rána až do večera, kde se snažili neúrodnou půdu proměnit v pole, na kterých pracovaly celé rodiny, včetně těch nejmladších. Svatby zde byly většinou jen ty domluvené, kde dcera musela poslechnout otce, který ji prodal za kus dobytka nebo pozemek. Do toho později přicházejí nelítostné časy druhé světové války, hladomor, epidemie, politika. Všudypřítomní Banderovci, kterých se bojí snad každý, kdo dýchá. Každodenní strach, jestli rodina přežije noc, byl šílený. K návratu do Čech se v myšlenkách upínali všichni a doufali, že se jim to jednou splní…

 

„Z Ukrajinského Malína se ozývá střelba, křik, pláč žen, štěkot psů. Apokalypsa slitá v jediný nářek, do toho znovu hřmot letadla nad hlavami. Dává si s katy znamení, už jen málokdo věří, že jiné než smrti. Zakrouží nad návsí a potom se vítězně vznese k obloze. V Českém Malíně se dokončuje zkáza, a když najdou někoho živého, bez pardonu ho zabíjejí. Střelba nad hlavami přinutila všechny ke spěchu, ve tři hodiny se vracejí zpět do Ukrajinského Malína, kde už hoří kostel, škola a některé domy. Netuší, že v nich i zbytek mužů a část žen.“

 

Uffff, říkám si, kde začít? Přečetla jsem hodně knih o holocaustu, o druhé světové válce, a události z Volyně mě zasáhly asi nejvíce. Během čtení knihy jsem plakala, po přečtení jsem plakala, přemýšlela, jak se tohle všechno mohlo vůbec dít, nemohla spát a obrazy z tehdejších masakrů mám ještě stále před očima. O Volyni jsem si chtěla přečíst už hodně dlouho, kvůli naší babičce, která byla Volyňskou Češkou a odstěhovala se odtamtud s rodiči, když jí bylo asi 9 let, hned po válce. Pradědeček, její tatínek, bojoval u Dukly a jako jeden z mála přežil. Babička z té doby vyprávěla hodně málo, ale pamatuji si, že mluvila o všudypřítomných oběšencích, které tam nechávali Banderovci jako hrozbu, mezi kterými chodili, skoro jakoby nic. Báli se však na každém kroku. Babička je bohužel rok po smrti, a my až teď zjišťujeme, jaké měla dětství. Jak je trápil hlad a strach. Jak na ně v noci bušili Banderovci, a že se jim prababička dokonce postavila, ač by jí to mohlo stát život. Možná díky tomu všemu mě kniha tak zasáhla, a já o tom neustále přemýšlím.

Pokračování článku čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.