Zvrácení

 

On má na ni vztek. A na svou odplatu je odhodlaný čekat dlouho. První díl ze série Ďáblova noc vás chytne od prvních řádek a nepustí, dokud nebudete na konci.

Rika je hodná a tichá holka. Nebo vlastně byla. Vždycky ji to táhlo k bratrovi jejího přítele, Michaelovi. Což je jeden z největších rebelů ve městě. Člen party čtyř Jezdců, kteří vždycky dělali ve městě o Halloween rušno. Akci nazývali Ďáblova noc - noc, kdy je dovoleno všechno. Rice z nich běhá mráz po zádech, ale zároveň ji na nich něco přitahuje. Michael si uvědomuje, že po něm Rika touží, chce toho využít a pomstít Jezdce. Jedna Ďáblova noc před třemi lety byla totiž trochu jiná, a změnila osudy všech přátel. Rika poslala tři z Jezdců do vězení. Teď jsou konečně na svobodě, odhodlaní proměnit každou její noční můru ve skutečnost. A Rika by měla mít strach. Jenže ho už dávno nemá…

 

„Zadívala jsem se doprava, na Michaela. Pozoroval mě. Otočila jsem se doleva. Kai i Damon na mě také hleděli. Will držel v ruce mobil, nejspíš aby nahrál, co se teď stane. Pohledla jsem přímo před sebe. Věděla jsem, na co čekají.

Hodila jsem zápalku. Jantarový pramínek vybuchl na zdi v metrový plamen. Vydechla jsem. Na těle jsem cítila jeho žár. Všichni kluci hodili své zápalky a dům se proměnil v žlutorudé inferno. Žíly mi zaplavilo horko. Usmála jsem se.

„Jóóó,“ zařval Will spokojeně. Nahrával, jak se každý centimetr obývacího pokoje vznítil.“

 

Tohle bylo boží. Pokud máte rádi dark romance ve stylu Amo Jones, pak si určitě nenechte tuto knihu uniknout. Zvrácení je můj druhý román od  Penelope Douglas a já ji tímto řadím mezi své oblíbené autory. Píše čtivě, děj je napínavý a velmi spicy. Už se moc těším na další díl této série. Říkala jsem si, proč má kniha tak divný název: Zvrácení. Ale po přečtení pár stránek vám to bude jasné. On ten název prostě sedí. Všichni hlavní hrdinové jsou tak trošku divní. No, trošku hodně. Občas mi přišlo, že jsou zralí na léčení. Vážně. Také jsem si říkala, jestli toho není příliš. Ne těch zvráceností, to mi mimochodem přišlo méně drsné než u již zmiňované Amo Jones, ale těch událostí. Bylo jich strašně moc. Ale děj se postupně skládá, vyvíjí a na konci do sebe ta skládačka dokonale zapadne.

Pokračování recenze čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

Venkovské sídlo - Zlaté časy

Byl její první velkou láskou, tenkrát na rodinném panství Dranitz. Pak ale museli uprchnout a vše se zdálo být navždy ztraceno…

Příběh se odehrává ve dvou časových liniích. V roce 1990, po pádu Berlínské zdi, navštíví sedmdesátiletá Franziska místo svého mládí – panství Dranitz. Je rozhodnutá zde zůstat na trvalo a dávno zchátralé sídlo opravit. Přijela však z bývalého Západního Německa a lidé v padlém Východním Německu jí mají za zlé, že jim chce vzít bývalá baronka jejich družstevní pozemky a zavřít socialistický konzum, který byl roky v bývalém Dranitzu. Všechny domy jsou v této části šedivé, omšelé a oprýskané. Na rozdíl od pokročilejšího Západu. Nejednou se někdo postará, aby Franzisce ztížil situaci, protože si myslí, že to vzdá a odjede. Ona ale dělá pravý opak. Chce zde žít i se svou vnučkou Jenny, která jí pomáhá vrátit sídlu dřívější krásu.

Další dějová linie začíná roku 1939, kde Franziska vzpomíná na časy strávené na panství s rodinou, dvěma bratry a sestrou. Poznala zde svou první velkou lásku Waltera Iversena, kterého jí vzala válka.

Když se nastěhuje na panství v roce 1990, začne si povídat s místními, kteří u nich v sídle pracovali a zůstali i po válce a zjistí, že ví mnohem víc než ona sama. Společně začnou rozplétat tajemnou minulost a to, co se vlastně v Dranitzu stalo, když musela s maminkou na příkaz sovětské okupační správy sídlo opustit.
 

„

Je tady. Ach bože! Jejich dům. Pořád tady ještě stojí. Připadal jí menší než dřív, šedivější a prostší. Víc než čtyřicet let v sobě Franziska chovala touhu po tomhle místě. Teď je u cíle. Stále tomu nemůže uvěřit – konečně je opět doma…“

 

Možná půjdu proti proudu, ale musím říct, že jsem čekala víc. Do poloviny jsem s knihou hodně bojovala, v podstatě se tam nic nedělo. Děj mi přišel zdlouhavý a nudný. Opravdu zajímavých bylo posledních sto stran, i když příběh skončil přesně tak, jak jsem si myslela.  Láska a válka mi přišla tak nějak upozaděná všem událostem roku 1990 a tomu, co se dělo okolo panství v té době, včetně oprav domu, či špatným mezilidským vztahům na vesnici. Některé popisování zde bylo zcela zbytečné.

 

 

Pokračování recenze čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

 

 

 

 

Než jsme byly tvoje

„Neseme si vinu za hříchy předchozích generací? A pokud ano, uneseme tíhu toho břemene?“

 

 

Ufff. Další srdcervoucí příběh inspirovaný skutečnými událostmi, které otřásly Amerikou. Slyšeli jste už o Tennesseeském spolku pro umisťování dětí v Memphisu a jeho vůdkyni, zlodějce dětí, Georgii Tannové? Neslyšeli? Pak si musíte přečíst tuto knihu!

Příběh má dvě dějové linie. V minulosti, v roce 1939, žije dvanáctiletá Rill spokojený život se svými rodiči a čtyřmi sourozenci. Když její tatínek maminku odveze do nemocnice, zůstanou děti doma sami. U jejich dveří se objeví úředně vyhlížející muži. Všech pět dětí unesou a zavřou do sirotčince. Rill se stává součástí krutého obchodu s dětmi, kde sirotci žijí v hrůzných podmínkách, umírají, jsou zneužívané a prodávané bohatým bezdětným párům.

V přítomnosti žije Avery Staffordová, dívka z bohaté politicky angažované rodiny. Její babička je nemocná a přebývá v domově důchodců pro majetnější. Jednou se Avery ocitne v jiném domově pro důchodce, mnohem skromnějším, kde potká starou May. Začnou si povídat a Avery si všimne podivných věcí. May skrývá tajemství a zná rodinu Avery. Pomalu začne rozplétat dávnou minulost a utrpení, která přežila…

 

„

Georgia Tannová – kdysi oslavovaná jako „matka moderní adopce“, na níž se v souvislosti s reformováním adopční politiky USA obracely o radu i takové osobnosti jako Eleanor Rooseveltová – se v období 1920 – 1950 skutečně zasloužila o adopci tisíců dětí. Zároveň řídila síť, která pod jejím dohledem dopustila či zavinila smrt až pěti set dětí a nemluvňat. „Mnohé z těch dětí nebyly sirotky,“ říká Mary Sykesová, která byla v pouhých čtyřech letech spolu s nedávnou narozenou sestrou ukradena z verandy jejich domu (…).

„Dětem nedávali pořádně najíst a nedostávalo se jim lékařské péče,“ říká paní Sykesová. „Vzpomínám si, jak jsem seděla na zemi v pokoji plném dětských postýlek, natahovala ruku skrz mříže a nezmohla se na víc, než abych sestru poplácávala po paži. Byla tak slabá a dehydrovaná, že ani nemohla plakat. Nikdo jí nepomohl. Jakmile bylo jasné, že už se nezotaví, jedna z těch žen ji dala do kartonové krabice a odnesla pryč. Už nikdy jsem ji neviděla. Později jsem zaslechla, že když byly malé děti příliš nemocné nebo moc plakaly, položili je do kočárku na sluníčko a nechali je tak.“

 

Nejtemnější úsvit

 

„Klacky a kamení způsobí zranění, slova mi však neublíží.  Kecy!“

Páni. Tedy tohle mi nedělejte, takové infarktové konce uprostřed toho nejdůležitějšího. Kdy že má vyjít další díl Nejjasnější soumrak? Prosím, a doufám, že to bude co nejdříve!

Charlotte se stalo to nejhorší, co se může matce přihodit – když se na vteřinu podívala jinam, kočárek s jejím půlročním synem zmizel. Je tomu deset let a chlapec je stále pohřešovaný. Charlotte neustále trpí a snaží se svůj život přežívat. Věnuje se pouze své práci, je z ní úspěšná lékařka, ve svém oboru vyhlášená. Odmítá ale léčit děti, protože prostě nesnese být v jejich blízkosti. Její srdce je neustále roztříštěné na tisíce kousků a ji celou, jakoby pohltila temnota. Jenže pak potká Portera Reese, který má dvě děti a jeho velmi vážně nemocný syn potřebuje její pomoc. Porter s Charlotte se sblíží, ale i přes to Charlotte nedokáže malému Travisovi pomoci…

 

„

Klacky a kamení způsobí zranění, slova mi však neublíží. Kdokoli tuhle říkanku vymyslel, je nestoudný lhář. Slova jsou často tou nejostřejší zbraní ze všech a dokážou vyvolat ty nejsilnější emoce, jaké člověk může prožít.

„Jste těhotná.“

„Je to kluk.“

„Váš syn bude muset podstoupit transplantaci srdce.“

Klacky a kamení způsobí zranění, slova mi však neublíží. Lži.

Slabiky a písmena nemusí být sice hmatatelná, ale i tak vám mohou zruinovat celý život rychleji než kulka z pistole. Dvě slova. Jen to stačilo, aby mi z oblohy zmizelo mé jediné slunce. „Je pryč.“ Na deset let mě pohltila temnota. Nakonec to byla čtyři slova, která dala mému životu naději na další úsvit. „Ahoj, jsem Porter Reese.“

 

Klíč k minulosti

Červenec roku 1942. Dvě malé děti, třesoucí se strachy, tisknoucí se k sobě a maminka, která pláče. Dívenka bere chlapečka za ruku, zamyká ho do skříně a slibuje, že se pro něj vrátí...již brzy. Netuší, že se tak nikdy nestane...

Kdysi dávno se mi do rukou dostala docela útlá knížka, kterou jsem si přinesla z knihovny a nic jsem od ní neočekávala. Už po prvních stránkách jsem byla zcela pohlcena. Nyní, o mnoho let později, ta samá kniha vychází v novém obleku a já neváhala ani chvilku a začetla jsem se do ní znovu. Zaútočila na mé smysly se stejnou silou, jako kdysi.
Klíč k minulosti je neuvěřitelně smutným příběhem, který by zůstal zapomenut, nebýt rekonstrukce jednoho Pařížského bytu. A malý chlapeček by nedošel svého klidu.
V Paříži se roku 1942  stala událost, o které Pařížané, ani samotní Francouzi, neradi mluví. Stydí se. 
Roku 1942 vtrhla francouzská policie do bytů Pařížských židů a začala ve velkém zatýkat. Všechny je odvezla do prostor Vélodrome d'Hiver a za nelidských podmínek je držela o hladu, s minimem vody, než byli všichni odvezeni do Osvětimi, kde téměř všichni našli smrt.
Toto je příběh jedné rodiny, zda je smyšlený, nebo autentický, není důležité. Je dojemný a smutný a musí chytit za srdce, ať chceme nebo ne. 
Celá kniha je o minulosti, která se pevně prolíná se současností. V současné době je hlavní hrdinkou Julie, novinářka, žijící se svou rodinou v Paříži a píšící u událostech, o kterých se nemluví. Jakoby Vélodrome bylo zakázané tabu. Její muž se rozhodne zrekonstruovat starý byt a náhod a tajemství začíná přibývat. Ocitáme se v dusném, letním večeru a jsme svědky zatýkání židů. Kruté na tom je to, že to nebyli nacisté, ale francouzská policie, která se rozhodla židů zbavit.
Sára, malá holčička, ukryje svého mladšího bratra do tajné skrýše ve skříni a pevně jej tam zamkne. Se slibem, že se pro něj brzy vrátí, je odvlečena na starý stadion, odkud po týdnu s otcem a matkou putují do koncentračních táborů. Jako zázrakem se jí podaří uniknout a s klíčem v kapse se vrací pro svého bratra. Nebude již příliš pozdě? Mohl malý chlapec ve skříni strávit dlouhé týdny bez vody a o hladu a přežít?

Tatiana de Rosnay stvořila nádherný příběh, který chvílemi dohání k slzám. Události, o kterých Francouzi prostě nemluví, vytáhla na světlo a umně ho vpletla do dojemného příběhu o odvaze a lásce, o přežití a smrti.

Byla jsem v Paříži dvakrát a vím, jak jsou samotní Pařížané pyšní na svou minulost. Proto není divu, že k těmto událostem se jen neradi vrací. Samotná stadion byl zbořen v roce 1959 a dodnes se o něm mluví jako o koncentračním táboře, než židé odjeli do Osvětimi. Toto místo je stále živou připomínkou tragických událostí, francouzský prezident Jacques Chirac se v roce 1995 veřejně omluvil za tyto činy, spáchané francouzskou policií a nechal položit věnce k pietnímu místu bývalého stadionu.

Před autorkou smekám. Kniha nemá žádnou nálepku Světový bestseler, ani přehnanou reklamu a přesto se v její knize skrývá neuvěřitelný příběh, který vtáhne do děje od prvního otevření knihy.

Za recenzní výtisk patří můj dík Knižnímu Klubu.

Kniha:    Klíč k minulosti

Autor:    Tatiana de Rosnay

Vydal:    Ikar

V roce:   2007 jako první vydání

Stran:    312

Sama sebou

„Dobrý večer,“ ozvalo se mi do ucha. Vzhlédla jsem a poděšeně uskočila. Vedle mě stál Will Traynor.

 

 

Louisa Clarková je zpět! A v této knize je konečně opět sama sebou. Smířená s Willovým odchodem, cítí se jako nový člověk, zrozený v New Yorku…

Lou má novou práci přímo v centru New Yorku. Z bytu jejího zaměstnavatele vidí přímo na Central Park a ona si tu atmosféru užívá plnými doušky. Později však zjišťuje, že život ve městě, které nikdy nespí, není tak idylický, jak se může na první pohled zdát. Manželka jejího zaměstnavatele, které dělá asistentku, je záhadná, náladová a posléze zjistí, že ukrývá tajemství. Navíc její láska se Samem je podrobena zkoušce ohněm. Vydrží jejich vztah na dálku? Jak budou čelit odloučení? Jaká bude další životní etapa Louisy Clarkové?

„

Sedím v newyorský kavárně a piju newyorský kafe! Chodím po newyorských ulicích! Jako Meg Ryanová! Nebo Diane Keatonová! Já jsem fakticky v New Yorku!