Slzy africké lásky

Etiopie, chudoba, hlad, domluvené sňatky mladých dívek, osiřelé osmileté děvčátko bez střechy nad hlavou, prodírající se životem… představuji vám nejnovější román Mirky Manákové - Slzy africké lásky.

Kayla žije velmi skromným životem ve vesničce Konso v Etiopii. Už jako osmiletá je zvyklá hodně pracovat, aby přežili. Denně chodí do řeky pro vodu, školu nenavštěvuje, pomáhá mamince s živobytím. Jednoho dne však přijde o oba rodiče a stává se z ní osamělý sirotek, bez pomoci, bez peněz na přežití. Rozhodne se odejít z rodné vesnice, za štěstím. Toulá se všude možně, stane se členem pouličního gangu malých dětí, kteří kradou, fetují a potloukají se po ulicích.  Po nějaké době ji však objeví bílá žena, která se jí ujme. Kayla začne chodit do školy, vyroste z ní vzdělaná mladá žena. Najednou se jí však život opět zhroutí. Musí se vdát za Araba, kterého nezná, nemiluje a dokonce je jí odporný. Sama je zamilovaná do někoho úplně jiného. Co s ní bude dál? Bude se muset odstěhovat do Dubaje spolu se svým budoucím mužem, kterému byla prodána?

„

Čichni si, Kaylo,“ strčil mi pod nos cosi odporně zapáchajícího chlapec, kterému říkali Makalo. Byl o něco starší a něčím mi připomínal Viga. (…) „Co je to?“ Jaksi trpce se usmál. „Nepoznáš lepidlo? Pomáhá nám zbavit se problémů. Stačí, když ho budeš fetovat a pocítíš ráj na vlastní kůži.“

„Odporně to smrdí, nechci to.“ Nikdy jsem nefetovala žádné lepidlo, ale vzpomněla jsem si, jak mi otec vyprávěl o nebezpečí, které číhá v ulicích. Mluvil také o drogách a varoval mě před nimi.

„Nevíš, oč přicházíš. Když chceš, dám ti jedno, podívej.“ Vytáhl z kapsy druhou tubu s lepidlem. Neuměla jsem si vůbec představit, že bych tu silně páchnoucí věc měla fetovat. „Raději bych se najedla.“

„Pche! Když si dáš tohle, zapomeneš na hlad.“

Ocejchovaná

 

Výborný dobrodružný román od světoznámých autorů, píšící pod pseudonymem Anna Ekberg, mi opět vyrazil dech.

V sedmnácti letech přijde Rebekka během autonehody v Africe o matku i o své nenarozené dítě. Sama stráví několik měsíců v nemocnici a přežívá jen zázrakem. Z rodiny jí zbyl otec, se kterým se později přestane stýkat.

O sedmnáct let později, v Dánsku, si mladá žena pomalu dává svůj život dohromady. Zasáhne ji však další rána – lékaři jí diagnostikují leukémii. Její jedinou nadějí se stává otec, jediný příbuzný, který by jí mohl darovat kostní dřeň. Ten se však, po všech testech, ukáže jako nevhodný dárce. Rebece mezitím utíká čas, a tak otec pod nátlakem nakonec přizná, že Rebečina dcera tenkrát při autonehodě nezemřela. Byla dána k adopci. Rebeka se vydá do Afriky, do džungle Ugandy, prochází nebezpečná města a objevuje chudé části této země, kde lidé žijí nejen ve slumech, ale děti živoří samotné na ulici a chovají se jako zvířata…

„

Zázrak? Ne, žádný zázrak, jen Plukovníkovo násilí. Tehdy, když se s ním odmítla vyspat a Plukovník poručil chlapcům, aby ji za trest zkejnovali, zasáhli přitom něco uvnitř, něco v ní rozbili. Věděla, že Plukovník by si přál, aby mu porodila potomky. Rozmnožováním byl posedlý jako všichni afričtí muži. Afričtí chlapi jsou srabi, přemýšlela už kolikrát. Mají takový strach ze smrti, že plodí děti s bezpočtem žen a mají několik manželek, protože doufají v nesmrtelnost skrze své potomky. Co nejvíc žen jim musí porodit děti.“

 

Pod rozpáleným sluncem

Spletité příběhy tří žen z horké Afriky, plné emocí, bolestí a ztrát…

Tento příběh, odehrávající se převážně v Keni, popisuje život Masajky Simi, americké antropoložky Leony a těhotné, úzkostlivé Jane.

Leona žije přímo v masajské vesnici poblíž Naroku. Neplánovaně otěhotní a porodí přímo ve vesnici, za pomoci Masajek, zdravou holčičku. K dceři však nic necítí a chce se jí vzdát. Poprosí svojí nejlepší přítelkyni Simi, která je neplodná, zda by její dceru nevychovávala. Žena souhlasí, holčičku pojmenuje Adia, adoptuje jí, aby to v komunitě bylo oficiální, a ona tím přestane být podřadnou neplodnou ženou, ale matkou. Což je u Masajů pro ženu to nejdůležitější poslání.

Těhotná Jane je ženou diplomata, který neustále cestuje. Jednou je poslán služebně do Libérie, a později po narození dcery Grace, do Keni. Grace se stane nejlepší kamarádkou Adii a spolu se dívky jednoho dne vydají hledat neznámého Adiina otce...

„

Místo toho Simi spatřila, jak Leona táhne její dítě – její dítě – z chýše, kde probíhala obřízka. Obličej Leony, většinou bez výrazu, byl temný jako mraky, jako nejtemnější období dešťů. Oči měla skelné – oči prokletých žen – a pohled, který upírala na Adiu, byl jako plameny. Její angličtina byla v tu chvíli příliš rychlá, drsná a zlostná na to, aby jí Simi dobře rozuměla. Ale její záměr byl zřejmý. Chtěla Adiu odvézt pryč.

Simi instinktivně, stejně jako jiné matky, chytla Adiu za ruku a táhla ji zpátky od propasti. Adia ji volala jménem „Yeyo! Mami!“ a natahovala k ní ruku.