Když přišli psi

 

Výborná Scarlett Wilková je konečně zpět a s ní opět mistrně napsaný historický román, od kterého se neodtrhnete!

Živa, Ludmila, Slávek, Karel a Ondráš jsou hlavní hrdinové této knihy a všichni skrývají nějaká tajemství. Něco, co zažili během druhé světové války, je užírá zevnitř a nedá jim spát. A dosud netuší, jak moc jsou jejich osudy už dávno propletené. Ale kdo je může soudit za něco, co se stalo za války? Lidé se báli partyzánů stejně jako německých vojáků… Lze vůbec rozpoznat dobro od zla, když máte nenávratně zjizvenou duši? Měli by se potrestat ti, kteří se vydávají za hrdiny a ve skutečnosti mnoha lidem ublížili? Tato kniha vypráví příběhy mnoha z nich. Příběhy, které se dosud povídají mezi místními…

„Nekřičela. Zakrývala si pusu a nos dlaní tak silně, že téměř nemohla dýchat. Polykala zvratky a měla pocit, že přichází o vědomí, že vidí méně ostře, že méně jasně vnímá, co se děje, a že to je dobře, protože tak možná bude méně cítit bolest, až se do ní pes zahryzne. Snad ztratí vědomí co nejdříve. Tiskla si ruku na nos a ústa čím dál silněji. Výhled jí už úplně zastřel dým, který byl čím dál hustší. Pes najednou nebyl vidět. Jako by se v tmavém oblaku ztratil, rozpustil, zmizel. Sklípek se naplnil kouřem. Ludmila neviděla nic. Dusila se. Panebože, prosím, ať zemřu teď, rychle, ať ztratím vědomí, jen ať necítím, jak mě ten pes začne vyhrabávat, táhnout ven, trhat na kusy…“

Příběh lidí z poválečných Beskyd, kteří pomáhali nebo naoko pomáhali partyzánům, je mistrně napsaný. Román vycházející z vyprávění tamních lidí nám opět ukazuje jiný pohled na naši historii, přesně tak, jak to autorka Scarlett Wilková umí. Ukázala nám to už v předešlých románech Až uvidíš moře a Ty chladné oči. Všechny popisují takové ty méně známé dějiny nejen naší země. Scarlett píše velmi poutavě, čtivě, že se člověk nedokáže odtrhnout už u první stránky.

Pokračování článku čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

Za olivovým hájem

 

Nezapomenutelný příběh dvou výjimečných žen, které navzdory překážkám nacházejí odvahu a naději i v těch nejtemnějších časech…

Řecko, 1942. Mladá Sophie si všímá, že okolí její rodné vesničky se vlivem války mění, lidé se také mění a ona se snaží držet od všech odstup, hlavní cíl je přežít a udržet naživu svojí mladší sestru a otce. Ale okolnosti se však sehrají tak, že se sama stává členkou protinacistického odboje, a jde jí o život.

O mnoho a mnoho let později přijíždí na řecký venkov, do vesničky Iousidous, Ava. Sophiina vnučka, která zdědila po smrti babičky dům, o němž se nikdy nezmínila, a už vůbec od babičky neslyšela o jejím životě v rodném Řecku. Ava je zklamaná životem, a tak se pouští, aby zapomněla, do oprav starého zchátralého babiččina domu a nachází v něm spousty odpovědí. Postupně zjišťuje tajemství babiččina života a rozplétá neuvěřitelný příběh krutosti, odvahy a věrnosti.

 

„

Od války jsem Sophii neviděla,“ překládala Helena. „Zmizela hned potom, co vyhodili do vzduchu ten most – víte o tom?“ Helena pohledla na Avu a ta rychle přikývla. „Myslíte viadukt přes řeku Gorgopotamos? Odboj ho vybombardoval ve dvaačtyřicátém.“

„Vidím, že jste si doplnila znalosti o místní historii.“poškádlila ji Helena a Ava se usmála. (…)

„Po zničení toho mostu přišli do Iousidous nacisté. Zuřili, protože byli přesvědčení, že někteří vesničané pomáhali odboji.“ (…) „Ale nacisté se nějakým způsobem dozvěděli její jméno. Hledali ji, i její sestru Angeliku. Ale obě zmizely a já se už nikdy nedozvěděla, co se s nimi stalo.“

 

Volyňská rapsodie

 

Češi odešli na Volyň za lepším. Slibovali jim vlastní půdu, bydlení, nový šťastný domov. Ale realita byla úplně jiná. Všichni zjistili, že horší už to být nemohlo.

Román začíná v roce 1874, kdy se začínaly první české rodiny stěhovat na Volyň, do carského Ruska, na území dnešní Ukrajiny. Slíbili jim vlastní půdu, ale poznali jen dřinu od brzkého rána až do večera, kde se snažili neúrodnou půdu proměnit v pole, na kterých pracovaly celé rodiny, včetně těch nejmladších. Svatby zde byly většinou jen ty domluvené, kde dcera musela poslechnout otce, který ji prodal za kus dobytka nebo pozemek. Do toho později přicházejí nelítostné časy druhé světové války, hladomor, epidemie, politika. Všudypřítomní Banderovci, kterých se bojí snad každý, kdo dýchá. Každodenní strach, jestli rodina přežije noc, byl šílený. K návratu do Čech se v myšlenkách upínali všichni a doufali, že se jim to jednou splní…

 

„Z Ukrajinského Malína se ozývá střelba, křik, pláč žen, štěkot psů. Apokalypsa slitá v jediný nářek, do toho znovu hřmot letadla nad hlavami. Dává si s katy znamení, už jen málokdo věří, že jiné než smrti. Zakrouží nad návsí a potom se vítězně vznese k obloze. V Českém Malíně se dokončuje zkáza, a když najdou někoho živého, bez pardonu ho zabíjejí. Střelba nad hlavami přinutila všechny ke spěchu, ve tři hodiny se vracejí zpět do Ukrajinského Malína, kde už hoří kostel, škola a některé domy. Netuší, že v nich i zbytek mužů a část žen.“

 

Uffff, říkám si, kde začít? Přečetla jsem hodně knih o holocaustu, o druhé světové válce, a události z Volyně mě zasáhly asi nejvíce. Během čtení knihy jsem plakala, po přečtení jsem plakala, přemýšlela, jak se tohle všechno mohlo vůbec dít, nemohla spát a obrazy z tehdejších masakrů mám ještě stále před očima. O Volyni jsem si chtěla přečíst už hodně dlouho, kvůli naší babičce, která byla Volyňskou Češkou a odstěhovala se odtamtud s rodiči, když jí bylo asi 9 let, hned po válce. Pradědeček, její tatínek, bojoval u Dukly a jako jeden z mála přežil. Babička z té doby vyprávěla hodně málo, ale pamatuji si, že mluvila o všudypřítomných oběšencích, které tam nechávali Banderovci jako hrozbu, mezi kterými chodili, skoro jakoby nic. Báli se však na každém kroku. Babička je bohužel rok po smrti, a my až teď zjišťujeme, jaké měla dětství. Jak je trápil hlad a strach. Jak na ně v noci bušili Banderovci, a že se jim prababička dokonce postavila, ač by jí to mohlo stát život. Možná díky tomu všemu mě kniha tak zasáhla, a já o tom neustále přemýšlím.

Pokračování článku čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

Lilie pro nevěstu

 

Nádherný příběh plný bolestí, ztrát, odříkání, ale také lásky a štěstí, odehrávající se během druhé světové války v německém Kolíně nad Rýnem, vás určitě pohltí od prvních stránek…

Rok 1940, Kolín nad Rýnem. Nellie Vossová nedávno oslavila dvacáté třetí narozeniny a začíná pracovat ve známé výrobně parfémů. Její vytříbený čich ji dostane až do laboratoří, kde sama zkouší vyrábět vůně. Tuto práci miluje, ale koho miluje ještě více, je jeden muž, se kterým nikdy nebude smět žít. Její láska je zakázaná a ona se snaží své city potlačovat, což se jí moc nedaří. Okolo Nellie a její rodiny zuří válka, Kolín je neustále bombardován a oni musí často utíkat do sklepních krytů. Spousty událostí na jednu mladou dámu. Ale jednoho dne ji zasáhne největší rána, která všechno změní.

Rok 2019, Kolín nad Rýnem. Čerstvě rozvedená Liv otevírá ve městě svou vlastní parfumerii, kde chce vyrábět vůně každému na míru. Ve městě jednoho dne potká jakousi starší paní, která se na ni sprostě oboří, jakoby ji snad znala, a Liv začne pátrat. Proč vlastně její teta chtěla, aby si krámek otevřela právě tady v Kolíně? Kdo byla ta šedovlasá dáma a proč si jí s někým spletla? Co se vlastně dělo v Kolíně za války?

 

„

Válka se už neodehrává někde na vzdálených bojištích, ale přímo u nás. Týká se i civilistů. Když si večer jdeme lehnout, nemůžeme si být jistí, jestli zítra ještě budeme mít střechu nad hlavou nebo nás dokonce navždy nepohřbí trosky domů.

Z neustálého napětí jsou všichni nervózní a na klidu jim nepřidává ani složitý přídělový systém, v němž se někteří vůbec nevyznají. Na všechno jsou zvláštní lístky – na chleba, maso, tuky, vejce, marmeládu i cukr.“

 

Dívka č. 37

 Přestože věděla, že její babička celý život něco skrývá, ten nález jí otřásl. Co dělá mezi babiččinými věcmi průkaz příslušníka SS?

Když Hannah nalezne mezi věcmi své babičky průkaz bývalého nacisty na jméno G. Wolf, netuší, že tím otevírá Pandořinu skříňku. Na průkazu je jméno Hannah a číslo 37. Co se skrývá v bolavé minulosti její babičky, o které se v rodině nemluví?

Hannah začíná pátrat na vlastní pěst a pátrání ji zavede až do Itálie a zjišťuje, kdo onen G. Wolf byl. Vysoce postavený nacistický konzul, který na oko spolupracoval s nacistickou mašinérií, ale pod záštitou své moci zachránil stovky židovských životů. 

Gerhard Wolf je osoba skutečná a i když tento příběh je románový a z části smyšlený, jeho podstata je opravdová. Patřil k tomu málu nacistů, kteří v sobě měli duši člověka, který nevěřil na konečné řešení a přestože sám riskoval svůj život, neváhal svůj klid obětovat pro nevinné.

Příběh je vystavěn na vyprávění ze dvou časových úhlů, což je vždy velmi poutavé a zde tomu není jinak. A přestože je větší část věnována době za války, i v současnosti si oblíbíme hlavní hrdinku, která se nebojí pátrat v rodinné historii a která ví, že rozuzlení starého tajemství by mohlo být bolestivé.

Knize přidávají na kvalitě i velmi podrobné popisy mnohých kulturních památek krásné Florencie. Už méně sympatické nám budou, pro mě až příliš podrobné, popisy zvěrstev, které se děly v koncentračních táborech. Přestože mám nejednu knihu tohoto tématu přečtenou , několikrát mi přeběhl mráz po zádech a do smíchu mi nebylo.

Pokud jste milovníky historických faktů , milujete italské umění, pak si jistě přijdete na své. Neboť tak, jak je pro Italy důležité pěkně silné expresso, pak milují i své kulturní bohatství, o které za války málem přišli a kterému se v příběhu autor věnuje.

Za recenzní výtisk děkuji Nakladatelství Metafora.

Kniha:      Dívka č. 37

Autor:      Christian Gálvez

Vydal:     Metafora, Grada

V roce:    2021

Stran:     384

Nefritová lilie

Šanghaj roku 1939 jim měla poskytnout bezpečné útočiště po útěku z nacisty okupované Vídně. Ale válka je dohnala i tam...

Kniha Nefritová lilie se odehrává ve dvou časových linkách, rok 1939 a rok 2016. A jedno mají společné. Židovskou dívku Romy, která se svou rodinou uprchla do daleké Šanghaje pře zničenou a okupovanou Vídní a Romy coby starou paní, které právě umírá manžel. 

Vnučka Romy, Alexandra, se po nevydařením vztahu a se zlomeným srdcem vydá za svými prarodiči, vrací se domů. Právě oni ji vychovali, po matce jí zůstal jen nefritový přívěsek ve tvaru lilie. Alexandra, zlomená a smutná, nevěřícně poslouchá staré tajemství, které se jí umírající dědeček rozhodl svěřit a otevírá tím pro ni cestu do daleké země, do země, kde lilie byla a je symbolem věčné lásky. Její maminka byla adoptována a Alexandra je pevně rozhodnuta vypátrat biologickou rodinu své matky a rozluštit tajemství jejího dětství. Ale adopce proběhla za druhé světové války a tak ji čeká spousta překážek, spousta polopravd a spousta překvapení, než odhalí své pravé kořeny.

S australskou autorkou jsem se setkala poprvé až u čtení této knihy. A kdo má rád knihy, které se odehrávají v několika časových rovinách, rozhodně si přijde na své. 

Byť takové knihy mám ráda, zde jsem se musela zpočátku nutit do čtení. Neokouzlila mě od první stránky, chvílemi jsem měla pocit, že přesně toto jsem již četla. Ale přece jen přišlo překvapení v podobě neotřelého prostředí a stránky začaly ubíhat mnohem rychleji.

Je zde v mnoha podobách zmiňována druhá světová válka a její hrůzy, ale exotická země tomu přidala jiný rozměr. O mnohém jsem neměla ani tušení.

Válečná léta, hledání rodinného tajemství a samozřejmě láska, to jsou hlavní atributy společenského románu, které zahrají na strunu i trochu citlivějším mužským čtenářům.

Za recenzní výtisk děkuji Nakladatelství Metafora.

Kniha:       Nefritová lilie

Autor:       Kirsty Manningová

Vydal:       Metafora, pod záštitou knihy Grada

V roce:      2021

Skříň plná Diora

Šedesát pět let staré tajemství a tři ženy, jejichž osud spojila válka. 

O druhé světové válce toho bylo napsáno již mnoho. Ne každý příběh je pravdou a ne každý příběh je pouhou fikcí. Snad se i tento příběh stal...

Dětství Kate Jourdanové bylo vždy spojeno s její milovanou babičkou, která ji vychovala. Když ji požádá, aby při služební cestě zkontrolovala dům v Cornwalu, Kate netuší, že zde objeví skříň plnou nádherných šatů od Diora. Kde je babička vzala? A co šatník skrývá za tajemství, o kterém babička nemluví?

Celá kniha se odehrává ve dvou časových rovinách a jak už je patrné z předmluvy, v jedné z nich se vrátíme do doby druhé světové války, kdy i ženy toužily po svém pevném místě na poli odvahy a cti. Seznámíme se s válečnou pilotkou Skye, která rozhodně působí na svou dobu velmi odvážně a bojuje s jakoukoliv autoritou, i když to s sebou nese spoustu problémů. Obě mladé ženy, Kate v současnosti, i Skye v minulosti, mají své problémy s city vůči mužům. A ty je přivádí do potíží. Skye své city nedává na odiv a Kate se nehodlá již nikdy spálit. 

Vedle obou hlavních postav jsou zde i další, pro příběh neméně důležití lidé, které postupně poznáte tak, jak se příběh bude odvíjet.

Četli jste Pařížskou švadlenu? A bavila vás? Zaujal vás příběh? Pak vězte, že Skříň plná Diora je ještě lepší. Plný starých tajemství a nevyřčených slov, které mají dopad na osudy našich hlavních postav.

Ponořte se do světa drahých šatů, lesklých šperků a odvahy žen, které se nebály ryze mužského světa a šly si za svým.

Natasha Lesterová píše s jemným vkusem pro detail, že snadno uvěříte každému slovu a budete vtaženi do děje již po prvních řádcích. Autorka čerpala z mnoha historicky doložených faktů a letecká přepravní služba ATA opravdu existovala a byla nedílnou součástí boje proti nacismu. Dozvíte se mnoho zajímavého o ženách, které riskovaly svůj život a možná, tak jako já, budete chvíli pátrat po internetu a hledat fakta.

Skříň plná Diora je jemným čtením o nezdolné odvaze, lásce a přátelství v krušných dobách.

Za recenzní výtisk děkuji Nakladatelství Metafora.

Kniha:     Skříň plná Diora

Autor:     Natasha Lester

Vydal:     Metafora

V roce:    2020

Stran:     470

 

Zapomenuté dívky z Paříže

 

Velmi emotivní příběh z období druhé světové války, inspirovaný skutečnými událostmi…

Nacházíme se v New Yorku, je po válce, píše se rok 1946, a mladá žena Grace právě prochází parkem. Pod lavičkou uprostřed Manhattanu nachází opuštěný kufr. Ze zvědavosti nahlédne dovnitř a objeví pár fotografií mladých žen. Později zjistí, že kufr patřil Eleanor Triggové, šéfce tajných agentek z Oddělení zvláštních operací v Londýně. Tyto ženy byly za války tajně poslány do okupované Francie, aby jako radistky pomohly v odboji. Většina z nich se bohužel nikdy nevrátila domů. Grace se snaží zjistit víc a dozvídá se, že tyto ženy musel někdo zradit. Kdo to byl a proč to udělal? Co se vlastně tenkrát stalo?

 

„

Museli být v regionu Ile-de-France, odhadla podle mírně zvlněných kopců a trasy, kterou včera večer absolvoval Lysander, někde na severozápadě od Paříže, hluboko v srdci nacisty okupovaného území. Minuli statek, kde mladá žena věšela na dvoře prádlo na šňůru. Marie se zmocnil strach. Až dosud byla schovaná ve tmě. Teď byli každému na očích. Určitě ji něco prozradí. Ale žena se jen usmála…“

 

Hotel u jezera stínů

 

Když jí před dvaceti lety zmizí babička, pro Mayu je to ztráta, se kterou se nikdy nevyrovnala. Ale teď, když je nalezeno její tělo, vydává se do New Yorku, k jezeru, kde ji našli, aby našla pravdu.

Před lety Maya odešla z rodného města a mezi ní a babičkou zůstalo spoustu nevyřčeného, nedořešeného. Co na tom, že to byla její nejmilejší osoba, její odjezd provázela zloba a dospívající zášť. Ale slova, která jí babička na nádraží řekla, v ní zůstala i po letech. Dokonči to, co já jsem nemohla... Proto, když je nalezeno v daleké Americe její tělo, Maya se, i přes nedůvěru a strach z létání, rozhodne odjet a vypátrat, co se s babičkou stalo a proč se ocitla tak daleko od domova, v cizí zemi.

Rodina Montgomeriů, vlastnící hotel, ve kterém se Maya ubytuje, skrývá spoustu temných a znepokojivých tajemství a vypadá to, že celá rodina má něco společného s její babičkou. Ale ta o své minulosti nikdy příliš sdílná nebyla a její mládí bylo vždy obestřeno tajemstvím.

Čím déle Maya v hotelu pobývá, tím více záhad přibývá a před Mayou se odkrývá příběh, sahající do doby před druhou světovou válkou a po ní. Příběh velké lásky, odvahy a nenávisti, příběh strachu a ponížení, příběh, který rozhodně nemá šťastný konec.

Dostane Maya všechny odpovědi na své otázky? Rozluští záhadu starého rodu Montgomeriů a zjistí, co byli a jsou zač? A přijde na to, kdo stojí za smrtí její babičky? A nakonec i ona sama nalezne svůj díl štěstí, ale cesta to bude nelehká.

Přestože má kniha celkem nízká hodnocení, já jsem si čtení nesmírně užila.

V této knize jsou dvě časové linky, jedna současná, kdy Maya pátrá o okolnostech smrti své babičky a ta z minulosti, kde sledujeme cestu mladé dívky a její rodící se vztah k tajemnému muži, který by mohl být nebezepečný. Nebezpečný tím, kdo byl a v jakém hnutí měl slovo.

Celá kniha je , alespoň pro mě, napsána velmi poutavě a nechybí ji vůbec nic. Dávka napětí, staré tajemství, trochu romantiky, ale zase ne příliš. Za mě dokonalé a k mé nemalé radosti autorka v těchto dnech u nás vydala další knihu s názvem Utajená tvář tisíců a jedné noci a já už nyní vím, že si ji rozhodně musím přečíst také.

Za recenzní výtisk děkuji Nakladatelství Cosmopolis, Nakladatelsví Metafora.

Kniha:       Hotel u jezera stínů

Autor:        Daniella Tully

Vydal:        Cosmopolis, Metafora

V roce:       2020

Stran:         296

Moře vzpomínek

Nádherný příběh plný lásky, dávných vztahů, vzpomínek, přímořské pohody a druhé světové války si jistě získá vaše srdce tak, jako okouzlil mě.

Ella žije v pečovatelském domě a vzpomíná na svůj život, který byl opravdu velmi pestrý. Ellyniním posledním přáním je, aby její vnučka Kendra sepsala její životní příběh – pro dceru, která matku stále nenávidí. Ella se za války podílela na speciálních operacích a vedla dvojí život, milovala dva muže a Francii. Do té jí to neustále táhlo díky malíři Christophovi, jako mladí se zamilovali na jednom ostrově plném svobody, písečných dun a klidu. Užívali si zde nádherné období, které však ukončila druhá světová válka. Následovaly mnohé zvraty, útěky, rozchody a pláč. Zvítězil u Elly rozum nebo cit? Síla lásky a vzpomínek je tak veliká, že ovlivní životy mnoha lidí…

 

„S očima třpytícíma se v měsíčním světle zvrátila hlavu dozadu a konečně se políbili. Z něžného dotyku jeho rtů se jí zatočila hlava a náhle se cítila, jako by se oba vznesli vysoko nad světlem zalitý oceán jako dva letící mořští ptáci.“

Rákosí u břehu ševelilo v nočním vánku a Ella rozevřela dlaň, aby si prohlédla mušli, kterou jí dal. Christophe se jí lehce dotknul a obrátil ji tak, že obě poloviny lastury ležely hladkým vnitřkem vzhůru. „Moje matka jim říká „Neptunovy medailonky“. Vidíš, vypadají skoro jako medailonek, který nosíš na krku. Přál bych si ti dát přívěsek ze stříbra. Pak bychom do něj mohli dát podobenky nás dvou. Tak bychom zůstali spolu, i když budeme daleko od sebe.“

 

 

Ach. Tohle byla opravdová nádhera. Tolik moudra a krásných vět. Fiona Valpy prostě psát umí. Přečetla jsem komplet její knihy a všechny jsou dokonalé!

 

 

Pokračování recenze čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

 

 

 

 

Hitlerovy ukradené děti

„Projekt Lebensborn a pátrání jedné ženy po její pravé identitě.“

Ingrid se kdysi jmenovala Erika a pocházela z Jugoslávie. Bylo jí pouhých devět měsíců, když ji nacisté odebrali vlastní rodině, prohlásili jako rasově čistou a převezli do Německa na převychování v projektu Lebensborn. Poté ji umístili k politicky prověřeným pěstounům. O mnoho let později Ingrid zjišťuje podrobnosti o svojí minulosti a pravdu o své identitě…

Program Lebensborn, výtvor Heinricha Himmlera, unesl až půl milionu dětí z celé Evropy. Prostřednictvím procesu nazvaného germanizace se měly stát příští generací árijské rasy během druhé fáze konečného řešení.

„

To mě rozčílilo. Četla jsem ty samé písemné důkazy, ale kromě toho jsem si také vyslechla drásavé výpovědi dalších přeživších na setkání v Hadamaru. Už jsem znala pravdu – a proto jsem byla odhodlaná, víc než kdykoliv předtím, zjistit, jak se stalo, že jsem se dostala Lebensbornu do spárů.

Už jsem věděla, že ať si slovinské úřady myslí cokoliv, rozhodně pocházím odtud. Jedinou otázkou bylo, jak to dokázat – a na co přijdu, když se mi to podaří.“

Světla zimní noci

 

Příběh obrovského přátelství a odvahy, odehrávající se v cirkusovém prostředí během druhé světové války, si vás určitě získá od prvních řádků, tak jako mě.

Zima, rok 1944. Nou vyhnali rodiče z domova, protože otěhotněla s německým vojákem. Přinutí ji se miminka vzdát a předat ho do programu Lebensborn. Po porodu žije Noa sama na železniční zastávce, kde také pracuje. Jednoho dne zde zastaví vagon plný židovských nemluvňat, polovina z nich už mrtvých, směřující do koncentračního tábora. Noa bez rozmyšlení popadne jedno z miminek, které tam leží a dívá se na ni. Přivine dítě k tělu a utíká s ním do zasněžené noci. Skoro zmrzlou ji najdou pracovníci nedalekého cirkusu. Ujmou se jí a nabídnou útočiště – pokud se však naučí akrobacii na visuté hrazdě. Spřátelí se s Astrid, která ji zaučuje a obě o sobě zjistí, že má každá tajemství, která jsou nebezpečná pro ně i jejich okolí. Vypluje pravda na povrch?

 

 

„Odtáhla jsem dveře. „Ach!“ Můj hlas se nebezpečně rozléhal tmou, hrozil odhalením. Jsou tam děti, maličká tělíčka, příliš mnoho, než aby se dala spočítat, leží na senem pokryté podlaze vagonu, naskládaná těsně na sebe, jedno přes druhé. Většina se nehýbe a nedokážu říct, jestli jsou mrtvé, nebo spí. Uprostřed nehybnosti se úpěnlivý pláč mísí s lapáním po dechu a sténáním, jako když bečí jehňátka.“

 

 

 

Pokračování článku čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

 

 

 

 

Chlapec, který následoval svého otce do Osvětimi

„Tento příběh je připomínka jak té nejlepší, tak té nejhorší stránky lidství, síly rodinného pouta i nezdolnosti lidského ducha.“

 

Gustav a Fritz Kleinmannovi si spokojeně žijí ve Vídni se zbytkem celé rodiny. Gustav pracuje jako čalouník, Fritz si užívá mládí náctiletého s přáteli. V Evropě se však začíná schylovat k válce, zažijí Křišťálovou noc, zákazy, zatýkání, strach… V roce 1939 jsou Gustav a Fritz zatčeni a odtrženi od rodiny, zavlečeni do Buchenwaldu. Tam začínají kruté dny, kde si vězni sami budují své vlastní vězení.

Spali ve stanech a vystavěli koncentrační tábor doslova kámen po kameni. Po třech letech zařadili Gustava do transportu do Osvětimi. Všichni tušili, že je to rozsudek smrti, ale i přesto ho syn Fritz nechtěl opustit. Požádal o zapsání na seznam, aby mohl do Osvětimi s tatínkem. Zažili zde spousty hrůz a cestovali ještě do jiných koncentračních táborů, aby oba přežili…

„

Tempo, tempo! Rychleji, rychleji!“ Hýkavý hlas polského kápa Petreka Boplinského se nesl přes staveniště. Znal německy jenom pár slov, jako by od něho nikdy neslyšeli nic než schneller! – chodil sem a tam s holí v ruce a tloukl nosiče cihel a malty. Tlak na dokončení tábora byl enormní, vycházel z nejvrchnějších pater a jen ti nejtvrdší a nejzdravější dokázali takové tempo vydržet. Jen velmi málo vyhladovělých vězňů to dokázalo.

 

Moje knižní srdcovka

Když jsem přemýšlela nad tím, jaká kniha je moje srdcovka, naskočilo mi jich asi pět. Ale čtyři z toho se už bohužel neprodávají a nedají se běžně sehnat, což je obrovská škoda. Takže zbyla jediná, novější. Srdcovka, která mě zasáhla na první přečtení a hodně často na ni myslím. Dopisy, které nikdo nečetl. Velmi silný příběh z druhé světové války, z části psaný formou dopisů. A teď už si pojďme tuhle silnou knihu přiblížit.

Jak mám vůbec začít? Jak popsat tu obrovskou bolest, kterou museli Dan se Stellou celý život nést? Možná takhle – druhou polovinu knihy jsem probrečela, tak moc je kniha silná. Tak moc mě chytla za srdce… Ostatně, už podle názvu jsem věděla, že to bude působivé čtení a můj šálek čaje.
 

Kapitoly se střídají ve dvou časových liniích. V roce 1943, období druhé světové války, se do sebe zamilují dva mladí lidé. Nešťastně vdaná Stella a pilot amerického letectva Dan. Neustále si píší dopisy a snaží se pro sebe ukrást pár chvilek, které jsou v tomto těžkém období války moc vzácné. Dan se vždy po pár hodinách nebo společném víkendu vrací na dlouhou dobu bojovat. Ale pokaždé Stelle slibuje, že se pro ni vrátí. Jednoho dne ale přestane psát…
 

O sedmdesát let později vhazuje Dan do schránky opět dopis. Poslední. Jeden z mnoha, které odeslal, ale nikdy mu na ně Stella neodpověděla… Toto poslední psaní nachází Jess. Když si přečte všechny Danovy dopisy, rozhodne se, že se ho pokusí vyhledat a pomůže mu najít jeho ztracenou lásku.

 

Jeden z dopisů:

 

 

28. července 1943

 

Miláčku,

promiň, tenhle dopis bude krátký. Je pozdě a zítra mám znovu službu jako náhradní pilot, i když mi připadá, že jsme se právě vrátili z dnešní mise. Byla to ta nejdelší a nejhorší, jakou jsem zažil. Naším cílem byl xxxxxx, a když jsme se tam dostali, zjistili jsme, že chlapci z Královského letectva tam dorazili před námi. Celé město bylo v plamenech. Dokonce i ve výšce tři tisíce metrů jsme cítili ten žár. Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx. Sledovali jsme, jak se po obou našich stranách katapultují posádky. Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxx mám nejspíš štěstí, že jsem tady. Pořád na tebe myslím, i když mi to nepřináší stejný klid jako obvykle, protože vím, že on je s Tebou. Doufám, že se k Tobě chová slušně. Vůbec netuší, jaké má štěstí.

 

Miluji Tě. Dávej na sebe pozor. Kvůli mně.

 

D x

 

 

 

 Pokračování článku čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

 

 

 

 

 

 

Madony z Leningradu

 

Velice lidský román o válečných hrůzách z období leningradské blokády, hladomoru, smrti, Alzheimeru, stáří a odcházení…

Marině je osmdesát dva let, zapomíná tváře svých blízkých, bloudí ve vlastním domě. Nedokáže udržet v hlavě nové informace, ale všechno, co se stalo v hluboké minulosti, před šedesáti lety, je pro ni jako dnes. A tak vzpomíná na chvíle, kdy žila v Leningradu a ukrývala vzácná umělecká díla z národního muzea, když se schovávali před bombovými nálety ve sklepě, trpěli obrovským hladem a smrt byla na každém kroku…

„

Svatá Marie, matko Boží,“ vydechne chraptivě. „Smiluj se nad námi.“ Z hadrů se zvedne ruka podobající se pařátu a pokusí se chytit Marinu za kabát. Marina vyděšeně ucukne. Když se k ní pařát znovu natáhne, uhodí do něj tak prudce, že spadne do sněhu a zůstane tam nehybně ležet. Marině kolem tváře víří sníh a zaplavuje ji panika. Má pocit, že jí srdce vyskočí z prsou, není schopná uvažovat, nemůže zformovat jedinou myšlenku, až na to, že ten přízrak ji chce stáhnout k sobě. Lidé se zhroutí a umřou tam, kde upadli. To nesmí dopustit. Nesmí umřít tady na ulici. Musí se vrátit do muzea.

Potom uvidí dvě hluboko zapadlé oči, které na ni hledí z vlněného šátku ovázaného kolem obličeje. Tiše ji prosí. Marina ví, že tu ženu nedokáže zvednout. Nemá sílu vytáhnout ji na nohy, natož ji přimět k chůzi.

 

Účetní z Osvětimi

Oskaru Gröningovi bylo 21 let, když jako příslušník SS nastoupil do koncentračního tábora Osvětim. Měl zde vést záznamy o zabavených cennostech vězňů, včetně peněz. Denně přepočítával hromady bankovek, které, jak věděl, byly ukradené uvězněným Židům. Věděl o vraždění a o všech hrůzách, které se v koncentračním táboře děly, ale sám se vždy ospravedlňoval tím, že je přece pouhý účetní, na zabíjení se nepodílí. Až v jeho 94 letech – za sedmdesát let po konci války, ho německý soud odsoudil.

Autor knihy Reiner Engelmann protíná Oskarův životní příběh různými myšlenkami ohledně soudních protokolů, na základě různých rozhovorů a přibližuje také jeho soudní proces.

„

 Když proběhla selekce a nově příchozí vězni odešli, stál Oskar Gröning na rampě už jen s jedním rottenführerem a najednou uslyšeli dětský pláč. Gröning se rozhlédl a zjistil, že tam leží nemluvně zabalené do deky. Nejspíš ho tam matka nechala úmyslně v naději, že se o ně někdo postará. Dítěti mohlo být pár měsíců. Matka jistě tušila, že dlouho nepřežije, ale pokusila se ho zachránit, napadlo Oskara Gröninga.

Jen co mu to blesklo hlavou, sklonil se rottenführer k dítěti, popadl ho za nohy, rozmáchl se a udeřil mu hlavičkou o nárazník náklaďáku připraveného k odvozu zavazadel. (…) Dotyčný se jen zašklebil a hodil mrtvé tělíčko na náklaďák.

 

Pařížský architekt

Krásný, silný a napínavý příběh z Němci okupované Paříže, kde obyčejní lidé riskovali své životy, aby zachránili životy cizích Židů…

Román se odehrává ve Francii, převážně v Paříži, roku 1942. Nadaný architekt Lucien jednoho dne během války konečně dostane dobře placenou práci, ale i přesto velmi přemýšlí, zda ji vůbec přijmout. Dostal by za ní mnoho peněz, ale také by díky ní mohl přijít o život. Má totiž navrhnout dokonalou skrýš pro jednoho bohatého židovského muže, ukrývajícím se před gestapem. Lucien nakonec důmyslnou skrýš vytvoří, a poté ještě mnoho dalších. Jenže pak jedna z jeho skrýší nešťastně selže a další náhodou gestapo odhalí. Co se stane Lucienovi a jeho rodině? Jak dopadnou další členové odboje?

„

Mám strašný problém vymyslet skrýše. Prostě nemám vaši inteligenci na takové záležitosti. Nesnáším, že vás musím znova obtěžovat. Ale kde by se mohly udělat?“

Lucien téměř minutu mlčel. Přešel k vysokému úzkému vitrážovému oknu a podíval se dolů na kapotu citroenu zaparkovaného před budovou, od které se odráželo horké srpnové slunce. „Nejprve se rozhlédnu. Jsem si jistý, že dokážu s něčím přijít, ale bude to rozhodně poslední skrýš, monsieur.“

 

Návrat do Cornwallu

Nádherný příběh dávného tajemství, lásky, druhé světové války a obrovské zrady…

Román začíná v roce 1943, ve válečném Cornwallu. Dvě sestry, dvojčata, Adele a Amelie zde žijí s rodiči a babičkou. Tatínek už před nějakou dobu odešel do války, takže zůstaly jen ženy. Adele je ta rozumná, vážná a Amelie je ta ztřeštěná, tak trochu do větru. Obě sestry se rozhodnou přidat k armádě. Amelii přijmou jako řidičku přímo v Cornwallu a Adele jako telegrafistku, ta ale kvůli tomu musí opustit rodný kraj a nastoupit na tajnou základnu pobřežních sil. Tak trochu se těší, že bude konečně sama sebou a ne jednou z dvojčat. Válka a různé okolnosti však obě sestry tak ovlivní, a zanechají tak hluboké rány v jejich srdcích, že nejsou zahojené ani po sedmdesáti letech. Osudy sester se v současnosti protnou díky Američance Laře, která po smrti svého pradědečka přijíždí do Cornwallu, aby rozpletla tajemství života svých praprarodičů…

 

„

25. června 1944

Má nejdražší lásko,

ani nedokážu říct, jak se mi ulevilo, že jsi naživu. Denně vidím, jak přivážejí mrtvé a raněné, a modlím se, abys nebyl mezi nimi. Už jsem se bála doufat. Asi by mi žalem puklo srdce. Nechápu, jak ses mohl tak rychle stát celým mým světem, ale je to tak. Prosím Tě, dávej na sebe pozor. Jsi mé srdce, jsi můj život. Hrůzou se mi tají dech, když pomyslím na to, v jakém nebezpečí musíš v tuto chvíli být. Vím, že musím být statečná, a kvůli tobě budu.

Miluju Tě.

Navždy Tvá

A xxxxxxxx