Velice
lidský román o válečných hrůzách z období leningradské blokády, hladomoru,
smrti, Alzheimeru, stáří a odcházení…
Marině je osmdesát dva let,
zapomíná tváře svých blízkých, bloudí ve vlastním domě. Nedokáže udržet v hlavě
nové informace, ale všechno, co se stalo v hluboké minulosti, před
šedesáti lety, je pro ni jako dnes. A tak vzpomíná na chvíle, kdy žila v Leningradu
a ukrývala vzácná umělecká díla z národního muzea, když se schovávali před
bombovými nálety ve sklepě, trpěli obrovským hladem a smrt byla na každém kroku…
„
|
Svatá Marie, matko Boží,“ vydechne chraptivě. „Smiluj se nad
námi.“ Z hadrů se zvedne ruka podobající se pařátu a pokusí se chytit
Marinu za kabát. Marina vyděšeně ucukne. Když se k ní pařát znovu natáhne,
uhodí do něj tak prudce, že spadne do sněhu a zůstane tam nehybně ležet. Marině
kolem tváře víří sníh a zaplavuje ji panika. Má pocit, že jí srdce vyskočí z prsou,
není schopná uvažovat, nemůže zformovat jedinou myšlenku, až na to, že ten
přízrak ji chce stáhnout k sobě. Lidé se zhroutí a umřou tam, kde upadli.
To nesmí dopustit. Nesmí umřít tady na ulici. Musí se vrátit do muzea.
Potom uvidí dvě hluboko zapadlé oči, které na ni hledí z vlněného
šátku ovázaného kolem obličeje. Tiše ji prosí. Marina ví, že tu ženu nedokáže
zvednout. Nemá sílu vytáhnout ji na nohy, natož ji přimět k chůzi.
 |
| zdroj |
Nádherný příběh plný citu,
lásky, odhodlání, ale také bolesti, smrti, hladu a umírání. Kapitoly se
střídají ve dvou časových liniích. Přítomnost nám dává nahlédnout do života
stařičké Mariny a její rodiny, která se snaží vyrovnat s tím, že jejich
maminka a babička už nebude nikdy jako dřív. Paměť a zdravý rozum ji začínají
opouštět a ona čím dál častěji uniká do světa svého mládí, ze kterého si
pamatuje každý detail.
Píše se rok 1941 a 1942 a
Leningrad je obléhán německými vojsky. Po vybombardování hlavního skladu
potravin a odříznutí všech cest z města, začíná obyvatelstvo trpět
hladomorem. Kruté mrazy a nedostatek jídla vedl občany dokonce až ke
kanibalismu. I Marina trpěla, měla vidiny, byla slabá a denně potkávala na
ulici ležící mrtvoly. Lidé prostě padli a nemohli dál. Byla to opravdu krutá
doba a mě trošku mrzelo, že autorka nepopsala minulost podrobněji a do hloubky.
Zajímalo by mě například více o dětech, které museli obyvatelé posílat pryč,
aby je ochránili, co se s nimi stalo a spousty dalšího. Hlavou se mi
honilo hodně otázek. Ale to nemění nic na tom, že Debra Dean napsala opravdu
velmi kvalitní, lidský román, který odkrývá nepříliš známou kapitolu druhé
světové války a zároveň nádherně popisuje rodinu, její starosti o maminku,
která uniká mimo realitu a postupně se připravují na její odcházení…
Madony z Leningradu je
smutný, bolestný příběh ze života, plný citu, odhodlání i lásky a mě vzal
prostě za srdce.
Moc děkuji nakladatelství BETA za recenzní výtisk.
Knihu koupíte zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat