Krása a jed oleandru

Dum spiro spero. Dum spero amo. Dum amo vivo. – Cicero

 (Dokud žiju, doufám. Dokud doufám, miluji. Dokud miluji, žiju.)

 

Rodinná sága o lásce, válce, bolesti, tajemstvích a jednom nalezeném deníku, si vás určitě získá od prvních řádků, tak jako mně.

Román se odehrává ve dvou časových liniích. V roce 1938 žije Sofie, dcera bohatého hamburského obchodníka s kávou. Je zamilovaná do syna kuchařky, mladého Hannesse. Jejich lásku jim však rodiče zakazují, nesmějí se milovat, je to pro ně nepřípustné. Později však zjistí, že to není jen kvůli společenskému postavení, ale také kvůli temnému tajemství, které jejich rodina skrývá. V Německu začíná válka, ani ta jejich velké lásce bohužel nepřeje. Sofie zažívá těžké období plné bolestí a ztrát.

V roce 2016 nachází téměř osmdesátiletá Johanna na půdě své zemřelé maminky kufr s dětským oblečením, medailon s fotografií a usušenými květy oleandru. Najde zde také dopisy a ručně psaný deník, který začíná v roce 1936 a končí v roce 1943. Johanna oslovuje svojí mladou přítelkyni Jule, majitelku kavárny v Hamburku, a spolu si kladou otázky: Kdo je Sofie Terhovenová? Jak se vzaly její věci na půdě Johanniny maminky? Jaký byl Sofiin a Hannesse společný osud?

 

Kythira, Kithira, Kythera... ostrov bohyně Afrodité



Diakofti



Kithira. Místo, kde se zastavil čas. Úžasný, turismem neposkvrněný, klidný ostrov, s tou pravou řeckou atmosférou.  Je plný tajemných zákoutí, prázdných nádherných pláží, liduprázdných městeček, vodopádů, pramenů, opuštěných mrtvých měst, starých ruin, hradů, mlýnů, klášterů, bunganvilií, zeleně a všude přítomných pavouků. 😁😁 Zamilovali jsme se na první pohled. Dokud se zde turismus nerozšíří, bude ostrov ráj, na který se určitě musíme vrátit. 

 Předem se chci omluvit a upozornit, že je článek obsáhlejší (ostatně jako vždy u mě), protože jsme toho prostě projeli hodně a každý kousek stojí za zmínku, takže doufám, že vydržíte. Ano, jedná se o cestopis, ale také fotoreport a o příručku pro ty, kteří se na Kithiru chystají nebo ji chtějí lépe poznat. Takže si udělejte čas, pohodlně se usaďte, udělejte si kafíčko nebo frappé a pojďte se se mnou přesunout na tenhle jedinečný ostrov...



Kapsali
 

Řecký ostrov Kythira patří k Jónským ostrovům, i když je od nich poměrně vzdálená. Leží pod Peloponésem, mezi Jónským, Egejským a Krétským mořem. Původně se ostrov jmenoval Porfys a zrodila se na něm prý bohyně Afrodita. Ale odtud ji později bůh větrů Zefyros odvál na Kypr. Než vám budu vyprávět svoje zážitky a představím různá místa tohoto nádherného ostrova (ještě jednou radši upozorňuji, připravte se na dlouhý článek), pojďme si připomenout pár údajů a dat.

Agia Pelagia

Kythirská architektura má v sobě od každého kousek - prvky Jónských ostrovů, které jsou hodně ovlivněné Itálií, prvky Kyklád a také Peloponésu. Kythera má 299m2 a 4 tisíce obyvatel. Nejvyšší bod na ostrově je Mirmingari a má 506m. Krajina na východním výběžku je pustá, pokrytá nízkou vegetací. Spíše suchá. Pokračuje náhorními plošinami, kde je letiště. Směrem na západ a sever se nachází místní lesy. Jihozápad okolo vesnice Mitata je také poměrně lesnatý.

 

Na Kithiru jsme dorazili prvního června 2018 brzy ráno. Musím poznamenat, že jsme byli první letadlo v historii České republiky, které tu přistálo a také druhé všeobecně (!) od roku 1989. Kromě malých vnitrostátních samozřejmě. Takže nás čekalo opravdu slavnostní přivítání. Uvítací brána od hasičů pro celé letadlo při přistání, těch pár zaměstnanců, co letitě má, se dalo dohromady a zatančili nám řecké tance na pásech pro kufry. Bylo připravené také pohoštění, jídlo a pití, panáky přímo v aule letiště a proslov a poděkování od starosty ostrova. Všichni si nás fotili a natáčeli, jaká to pro ně byla událost a byli šťastní. Na letišti dokonce vlála česká vlajka. Všichni místní na ostrově věděli, že přijeli Češi, tím prvním letadlem po "sto letech." Více ve videu výše. Byl to zvláštní pocit, krásný, a opět potvrdil, že řecká pohostinnost nezná mezí. Podotýkám, že všechny fotky jsou focené z mobilu, občas se mi stalo, že jsem si nevšimla, že je zamlžená čočka, takže nejsou všechny ideální, ale tu atmosféru to snad nastíní i tak dokonale. :)

Pelagia beach



Nejkrásnější posezení v atriu apartmánů Pelagia beach

Jaro na zahrádce

Máme tu jaro. V lese začínají létat včelky, kvetou fialky, sněženky, narcisky, tulipány. Nádherné záplavy květů na stromech magnólií, jabloní, sakur či třešní nám berou dech a my se na ně nemůžeme vynadívat. A ta vůně! No není to nádhera? Zahrada se probouzí, mnozí z nás už mají semínka dávno zasetá, a ta začínají krásně pučet, růst a zvedat hlínu v květináčku. Ale jak zahradu připravit na sezonu? Co na ní vlastně dělat, když netušíte, kde začít? Chcete si založit krásnou zahrádku, svůj malý ráj? Potřebujete vědět, jak se starat o stromy? Toužíte mít na svém balkoně taky kousek přírody nebo chcete pěstovat bylinky? Nebo si třeba chcete postavit altánek, gril či zrealizovat něco jiného? A zajímá vás, jak zaměstnat na zahradě děti? Jak je naučit milovat pěstování, přírodu, kytičky? Na všechny otázky známe odpověď: a máme ji v našich knihách, které jsou specializované na zahradu a vše okolo ní.

Začneme nejdříve s radami pro úplné začátečníky. Pokud nevíte co a jak, pak si určitě pořiďte knihu 1000 dobrých rad zahrádkářům. Jedná se o zahrádkářskou encyklopedii, kde najdete všechny možné osvědčené rady pro zahrádkáře. Další z důležitých rádců pro začátečníky, ale i pokročilé, je 2000 rad pro zahrádkáře. V této nejmodernější a nejobsáhlejší příručce pro zahrádkáře najdete přesné návody co kdy a kde na zahradě dělat, vše je doplněné o více než 700 fotografií. Pokud se chcete věnovat bio zahradničení, pak je přesně pro vás publikace Bio zahradničení – Zeleninová, ovocná a bylinková zahrada od jara do zimy. Myslím, že název vypovídá vše, co byste potřebovali vědět. Pokud nevíte jak sestříhat ovocné stromky, což je třeba náš případ – už dva roky řešíme jak sestříhat naše jabloně – pak si určitě musíte pořídit tuto skvělou knihu Řez ovocných stromů a keřů.

         

Další téma by mohlo být děti a zahrada. Jaká bezpečností opatření provést a jakou zahradu udělat, aby se v ní vaše ratolesti cítily dobře, ale zároveň bezpečně? Děti a zahrada je příručka, která pomůže s inspirací pro každého, kdo má děti a zahradu. Jak malé nezbedníky zabavit a naučit lásce k přírodě? Příroda – Učíme se s Montessori nám k tomu pomůže. Tyto praktické sešitky a knihy o výuce Montessori zabaví každého zvědavce.

Pokračování článku čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

 

Občas lžu

Je v kómatu, ale slyší. A je z toho zmatená, neboť nemá tušení, co se s ní stalo. Ale cítí, že něco je špatně....

Další novinkou z Nakladatelství Domino se nám představuje naprostá pecka. Přirovnala bych ji ke Zmizelé, či Žena v okně, pokud jste četli. Možná už se budu opakovat, ale Domino má prostě čich na knihy, které rozhodně umí vyvolat ve čtenáři pocit, že tohle je prostě ono.

Amber se ocitá v nemocnici, upoutaná na lůžko v kómatu, ale všechno slyší. Ví, že k ní dochází její manžel Paul, její sestra Claire i její rodiče. Má to ovšem jeden háček, ale ten se nám ukáže až ke konci knihy. A nic není tak, jak je nám zpočátku předkládáno.
Amber sice spí, ale slyší, každé slovo, pronesené nad její postelí a je ze všeho zmatená. Utrpěla nehodu, ale prý si za ni může sama. Její manžel je nejdříve zatčen, následně propuštěn, ale proč? Její sestra, zdá se, ji miluje, ale cítí z ní cosi nevysvětlitelného. Víc otázek, než odpovědí.
Musíme se vrátit hluboko do minulosti, abychom si postupně poskládali střípky mozaiky, kterou nám autorka servíruje s pečlivostí a vede nás uličkami omylů. 
Vracíme se do dětství holčičky, která zoufale touží po kamarádce a nachází ji v dívence jménem Taylorka. To celé si přečteme z deníku, kterým je protkán celý příběh a tady se to začíná dokonale zamotávat. Nešťastná, zklamaná holčička, která ze srdce nenávidí svou slabou matku, která má slabost pro alkohol, otec, který se jen těžko vyrovnává s neutěšenou rodinnou situací.
O slovo se přihlásí krutá smrt, hrůzná a dech beroucí, u které stydne krev v žilách, neboť tím se všechno mění. Ale tím zdaleka celý příběh nekončí, vše se pořádně zkomplikuje a ke slovu se hlásí posedlost, strach a tajemství, které nemá být vyřčeno.

Možná se budu opakovat, ale toto je rozhodně kniha, která mě posadila na zadek. Po trochu rozpačitém začátku se děj nezadržitelně rozjíždí a autorka si s námi začíná pohrávat jako kočka s myší. V deníku se dočítáme nejniternější pocity mladé dívky, která lační po přítelkyni, která ji bude provázet životem. A pokud se kamarádka chystá odejít? Není problém, to se vyřeší. A krutě.
Alice Feeney pozvedla název psychothriller o stupínek výše. Miluju knihy, ve kterých jsem si jistá, že vím absolutně vše a přitom vlastně netuším.
V příběhu se objevuje jeden prvek a to byla ta chvíle, kdy jsem si řekla aha, už to mám, mám jasno. Chyba! Byla jsem naprosto vedle a mé srdce, milující pořádná dramata, zajásalo.
Na první pohled zcela očividný závěr, ale na ten druhý....no, paráda, vše se mění a vy jen sedíte a hltáte slovo za slovem.
Konečný závěr se mi zdál trochu otevřený a do teď nad ním přemýšlím, zda jsem jej pochopila správně. A neví, opravdu nevím. A to mě baví.
Občas lžu je dokonalou ukázkou, jak by měly psychothrillery vypadat a jak by měly na své čtenáře zapůsobit.

Za recenzní výtisk děkuji Nakladatelství Domino.

Kniha:    Občas lžu

Autor:    Alice Feeney

Vydal:   Domino

V roce:   2019

Stran:    450

Zapomenutý klíč ke štěstí

 

 

„Štěstí si vás občas najde tam, kde byste ho čekali nejméně.“

 

Lana Greenová je osmadvacetiletá spisovatelka. Žije vlastně krásný život, má přítele, byt a vydaný úspěšný román. Jednoho dne se jí však zbortí všechno naráz. Její přítel odjede na Bahamy a už o sobě nedá nikdy vědět. Její druhý román nakladatelství odmítne, protože je příliš depresivní. Když se Lana náhodou setká s Nancy, kdysi uznávanou autorkou úspěšných knih, všechno se opět změní. Nancy je dnes už osmdesát, žije sama a trpí Alzheimerovou chorobou. Shodou náhod se Lana k Nancy nastěhuje, její úkol je dělat staré paní společnost a starat se o ní. Nancy je však svérázná a občas není lehké s ní vyjít. Laně se život obrátí vzhůru nohama a se stařičkou bláznivou Nancy se hodně sblíží…

 

Dům

Co kdyby se váš dům stal místem dokonalé vraždy?

 

 

Jack a Sydney se nastěhují do jejich nového vysněného domu. Během soužití se však začnou dít divné věci. Na půdě najdou mrtvou kočku a krabici holčičích věcí nadepsanou jménem. Ale původní majitel žádná zvířata ani děti neměl. Později v noci slýchávají podivné zvuky a vrzat podlahu. Jack začíná nad vším dumat, čím dál víc si připadá, že je paranoidní. Mezitím se Sydney seznámí s Elsie, mladou dívkou ze sousedního domu. Obě mají něco společného. Krutou rodinnou minulost a řady tajemství. Později je Elsiin otec zavražděn přímo u dveří domu Jacka a Syd. Pomalu se začínají rozplétat záhady a děsivá tajemství, která celý dům skrývá…

„

Syd?“

Bez odpovědi. Zkusil jsem do ní zlehka šťouchnout a v té chvíli jsem to zaslechl zase. Zvuk, který mě předtím probudil. Bylo to jakési šoupnutí nebo sklouznutí, něco na ten způsob – spíš posunutí podrážky než třeba cvaknutí trubky topení.

Posadil jsem se v posteli. Mrkl jsem vedle na Syd, jestli s ní ten zvuk něco udělal, ale ani se nepohnula.

 

Jako první bych chtěla zmínit, že kniha je podávána jako duchařina. Ale podle mého to není absolutně pravda. Škoda, těšila jsem se na ni, protože duchařiny miluju. Dům je prostě psychologický román, kde se rozebírá hlavně život Jacka a Syd, včetně jejich dětství. Traumatického dětství plného děsivých hrůz. Rozhodně jsem se při čtení nebála, ani mi děj nedrásal nervy, jak se píše na obálce.

Dům je tedy podle mého psychologický román s kriminální zápletkou. Čtení mě bavilo, příběh se zhruba v polovině rozjel a nutil mě číst dál a dál. Je dobře napsaný. Zezačátku docela zvláštním stylem, kde postavy píší dopisy, ale jakoby mluví k nám a vzájemně v nich reagují i na sebe. Jen jsem prostě čekala nějaké ty duchy. Chytrá, přesvědčivá zápletka je dokonale promyšlená, o tom žádná. Román výborně završí. Možná tomu trošku chyběl nějaký šmrnc a moment překvapení, ale to zase nahradí to, jak je příběh dokonale zamotaný a promyšlený do posledního detailu. Pokud máte rádi psychologické romány, pak by vás Dům mohl vlákat do svých dveří, protože skrývá hodně tajemství a bolestí z minulosti.

 

Děkuji nakladatelství JOTA za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde.

 

 

 

Já už budu hodná

Přistěhovat se do nového města, je samo o sobě traumatizující. Ale přistěhovat se a lidé kolem vás začnou umírat, z toho už kouká pěkně nabitý příběh, ve kterém o drama a psycho, nouze nebude.

Od psychologického thriller Já už budu hodná, jsem příliš neočekávala. Nu dobrá, vyšinutá majitelka bytu, starý dům, co můžu v knize najít nového? Ale ouha, po pár přečtených stránkách mi bylo jasné, že tady půjde o něco navíc. Nebála jsem se číst při lampičce, to se mi nestává nikdy, ale nepříjemné pocity jsem tedy měla.
Začneme od začátku. V hlavní roli se nám představí mladá Jull, která si najde podnájem u příjemné a mile vystupující herečky Gréty. Mě osobně byla neympatická od prvních řádků. Panovačná, příliš familiérní, sebevědomá. Ale co už, proti gustu...
Jull se zabydluje a seznamuje se i s ostatními obyvateli domu. a blízkého okolí. Nerudný a tajemný zelinář, měnící své nálady rychlostí světla, malá holčička, tedy, příliš tichá, ale je to přece jen dítě. Sousedka, která chodí věšet prádlo na půdu. Ach ano, ta půda, na tu nezapomínejme.
Jull je šťastná a začíná nový život, ovšem, netrvá to dlouho a pochopí, že tady je něco špatně. Kolem ní začínají umírat lidé, v přítomnosti své spolubydlící cítí mrazení, její úzkostné stavy ji dohánějí k šílenství. Něco je tady hodně špatně, ale co?

Clara Weiss, německá autorka, dokázala zcela nemožné. A to přijít s něčím novým, neotřelým, co upoutá a neskončí to jen u anotace, která skvěle navnadí.
Opravdu si dokáže udržet čtenáře od prvních stránek a ten se dokonale nechá vtáhnout do zmatu, beznaděje, kterou cítí hlavní hrdinka.
Mě osobně nesedla ani jedna postava. Gréta, u té jsem měla jasno hned, ale Jull, to je jiná káva. U té se mé sympatie měnily každou chvíli. I když jsem dokázala pochopit, proč jedná a chová se tak, jak se chovala.
Málokdy si u čtení thrilleru tak moc nejsem jistá, jak to skončí. Zde jsem byla na konci doslova šokována. Mistrovský závěr mistrovsky napsané knihy.
V knize najdete krátké kapitoly, které jsou příjemnější, než rozvláčné a zdlouhavé kapitoly o ničem.
Tajemství, které obestírá postavu jménem Charlotte, jsem zprvu nechápala, ale vše mělo ten správný smysl. Musím zde také vyzdvihnout krátké úseky, které načínají každou kapitolu a jedná se útržky z dětství. Otázka je, čí ty vzpomínky jsou. Vše se dozvíte v dramatickém vyústění, u kterého opravdu nebudete dýchat.

Za recenzní výtisk děkuji Knihám Dobrovský.

Kniha vyšla v edici Omega.

Kniha:     Já už budu hodná

Autor:     Clara Weiss

Vydal:     Omega

V roce:    2019

Stran:     368

Magnesia Litera 2019

7. 4. byly, jako každoročně, udělovány ceny Magnesia Litera 2019. Tato cena je udělována českým autorům v různých kategoriích již od roku 2002 a o tom, kdo v jaké kategorii cenu získá, rozhoduje Sdružení Litera. Ovšem nechybí zde ani ocenění z řad čtenářů, což dává šanci běžným smrtelníkům nominovat svého oblíbeného autora.

Ani letos tomu nebylo jinak, pojďme se seznámit s vítězi v jednotlivých kategoriích.

V kategorii Kniha roku byla oceněna autorka Radka Denemarková za svou knihu Hodiny z olova, která vyšla v nakladatelství Host. Sedmisetstránková kniha vychází z jejích častých pobytů v Číně. Osudy několika rodin odlišného vyznání či postavení, které se rozhodnou v Číně najít své já. Zajímavostí je, že samotná autorka má další pobyt v Číně zakázaný a ani Česká republika jí nedoporučuje do této země vycestovat. Odpověď na otázku „proč“ bychom se mohli dočíst na stránkách její oceněné knihy.

Další oceněné autory najdete v článku na stránkách Magazínu Dobré knihy

Než jsme byly tvoje

„Neseme si vinu za hříchy předchozích generací? A pokud ano, uneseme tíhu toho břemene?“

 

 

Ufff. Další srdcervoucí příběh inspirovaný skutečnými událostmi, které otřásly Amerikou. Slyšeli jste už o Tennesseeském spolku pro umisťování dětí v Memphisu a jeho vůdkyni, zlodějce dětí, Georgii Tannové? Neslyšeli? Pak si musíte přečíst tuto knihu!

Příběh má dvě dějové linie. V minulosti, v roce 1939, žije dvanáctiletá Rill spokojený život se svými rodiči a čtyřmi sourozenci. Když její tatínek maminku odveze do nemocnice, zůstanou děti doma sami. U jejich dveří se objeví úředně vyhlížející muži. Všech pět dětí unesou a zavřou do sirotčince. Rill se stává součástí krutého obchodu s dětmi, kde sirotci žijí v hrůzných podmínkách, umírají, jsou zneužívané a prodávané bohatým bezdětným párům.

V přítomnosti žije Avery Staffordová, dívka z bohaté politicky angažované rodiny. Její babička je nemocná a přebývá v domově důchodců pro majetnější. Jednou se Avery ocitne v jiném domově pro důchodce, mnohem skromnějším, kde potká starou May. Začnou si povídat a Avery si všimne podivných věcí. May skrývá tajemství a zná rodinu Avery. Pomalu začne rozplétat dávnou minulost a utrpení, která přežila…

 

„

Georgia Tannová – kdysi oslavovaná jako „matka moderní adopce“, na níž se v souvislosti s reformováním adopční politiky USA obracely o radu i takové osobnosti jako Eleanor Rooseveltová – se v období 1920 – 1950 skutečně zasloužila o adopci tisíců dětí. Zároveň řídila síť, která pod jejím dohledem dopustila či zavinila smrt až pěti set dětí a nemluvňat. „Mnohé z těch dětí nebyly sirotky,“ říká Mary Sykesová, která byla v pouhých čtyřech letech spolu s nedávnou narozenou sestrou ukradena z verandy jejich domu (…).

„Dětem nedávali pořádně najíst a nedostávalo se jim lékařské péče,“ říká paní Sykesová. „Vzpomínám si, jak jsem seděla na zemi v pokoji plném dětských postýlek, natahovala ruku skrz mříže a nezmohla se na víc, než abych sestru poplácávala po paži. Byla tak slabá a dehydrovaná, že ani nemohla plakat. Nikdo jí nepomohl. Jakmile bylo jasné, že už se nezotaví, jedna z těch žen ji dala do kartonové krabice a odnesla pryč. Už nikdy jsem ji neviděla. Později jsem zaslechla, že když byly malé děti příliš nemocné nebo moc plakaly, položili je do kočárku na sluníčko a nechali je tak.“

 

Smrtící tajnosti

Vánoce, svátky klidu, rodinných setkání a pohody. Ne však pro mladou tanečnici, nalezenou na prahu jejího domu. Pro tu Vánoční svátky znamenaly krutou a bolestivou smrt....

Představovat vám Roberta Bryndzu, autora detektivek, asi nejspíš není třeba. Ale nyní přichází s šestým dílem série, v hlavní roli s inspektorkou Erikou Fosterovou a ani tento díl se nevymyká předchozím kvalitám.
Nejdříve se podíváme, o čem tento díl je. Samozřejmě má hlavní slovo už notoricky známá vyšetřovatelka, kterou já osobně příliš nemusím. Plná démonů, nadřízené má mírně na háku, postupy se příliš neřídí...ale to není ten hlavní problém. Nesedí mi jako člověk, i když tím riskuji, že mě fanoušci Roberta Bryndzy ukamenují. Ale psala jsem to u jeho předchozích knih, musím i nyní. Erika má hlavu na správném místě, ale za kamarádku na kafe bych ji nechtěla.
Tak tedy, mrtvá tanečnice na Štědrý den. Zavražděna mužem v plynové masce. A to tedy zavražděna opravdu bestiálním způsobem, pokud se podle Bryndzových knih začnou točit filmy, no, připravme se na pořádné krváky.
Jak už to tak bývá, tento případ není ojedinělý a Erika brzy nachází další případy, kdy útočník byl v černém s plynovou maskou. Víc prozrazovat nebudu. Naznačím, že ve hře jsou výpravy do minulosti a tajemství. Víc se dočtete sami.
Budiž ke cti autorovi, že nám přiblížil povolání s názvem burleska, neboť já jsem neměla o ničem takovém ani tušení. Také se víc věnuje jednotlivým postavám, jako je Kate Mossová, superintendatka Melanie Hudsonové a naopak je mírně zatlačen do pozadí Marsh.

Já to mám s Bryndzou zvláštní. Nejsem jeho skalní fanynka, ale každou jeho novou knihu musím přečíst. Co dodat. Jeho thrillery jsou fascinující. Dokonale všemu věřím, jde vždy přímo na věc a nedělá kolem ničeho zbytečné tanečky. S hlavní hrdinkou prostě mám problém a vždy ho asi mít budu, ale zvykla jsem si, že ji prostě nemám ráda. 
Imponuje mi nedostatek jakékoliv formy romantismu, ideály dávno vzaly za své a hlavní hrdinové se tak můžou věnovat tomu, co je důležité a tím je pátrat po pachatelích. Snad se mi to zdá, ale Bryndza je šperkuje téměř k dokonalosti, díl od dílu jsou vrahové a zločinci zvrácenější.
Už v předchozích dílech jsem přestala hádat, kdo je pachatel a vždy mě rozuzlení překvapí.
Tolik k nejnovějšímu bestseleru Roberta Bryndzy, britskému mágovi pera, který střídavě žije na Slovensku a Británii. Prostě a jasně, Smrtící tajnosti jsou opět dokonalým příběhem a vy si jej určitě užijete, pokud jste autorovi propadli již v předchozích dílech.

Za recenzní výtisk děkuji Nakladatelství Cosmopolis

Kniha:    Smrtící tajnosti

Autor:    Robert Bryndza

Vydal:    Cosmopolis

V roce:   2019

Stran:    384

Obchodník s hudbou

„Někoho nemusíte vidět dvacet let a pořád ho budete milovat.“

 

 

Upřímný příběh o lásce, naději a především o hudbě.

Píše se rok 1988. Frank má obchod s hudbou, v němž prodává pouze a bez výjimky jen desky, elpíčka či vinyl, chcete-li. Je samotář, žije jen svým obchodem, hudbou a občas rozmlouvá s lidmi, kteří vlastní prodejny ve stejné ulici. Jednoho dne mu však do života nečekaně vstoupí Ilse a on se zamiluje na první pohled. Má jejich láska vůbec šanci na úspěch? Zůstane Frank do smrti starým mládencem?

„Obchod jako voda zalévalo měsíční světlo. Frank seděl u gramofonu a myslel na jednoho zákazníka, kterému kdysi pomohl. Malého chlapečka.

Chodíval do obchodu každou středu. Na všechny desky nedosáhl, a tak jednou Franka poprosil, jestli nemá dřevěnou bedýnku nebo něco podobného, na co by si mohl stoupnout. Měl v sobě takovou vážnou upřímnost. Plavé vlásky, skoro až bílé. Oči tak modré, že se do vás zavrtávaly jako nebozezy. Mohlo mu být tak sedm nebo osm let.

 

Kdybych si dnes měla vybrat jen jednu knihu

Jako každý milovník knih, i já mám samozřejmě neuvěřitelně dlouhý seznam knih, které trpělivě čekají na koupi. Ale jedna by nejspíš asi vyhrála nad ostatními. Ne proto, že by byla vysloveně tak báječná, ale protože jsem na ni prostě zvědavá.

Nedávno do kin vstoupil snímek s názvem Skleněný pokoj. Jde o film inspirovaný rodinou žijící ve slavné Brněnské vile Tugendhat. Dům, který ve své době sklízel jak sympatie a údiv, tak opovržení a zatracení. Dům, ve kterém žil manželský pár křesťan a židovka. Dům, který milovali a kterého se mladá rodina musela vzdát. Fascinující historie samotného domu i jejich majitelů mě láká do kina, ale nejdřív si prostě musím přečíst knihu se stejnojmenným názvem.

Pokračování najdete na stránkách Magazínu Dobré knihy.

REMADE

Remade  je skvělý, děsivý postapokalyptický thriller (nebo sci-fi, chcete-li), výborně napsaný, vy budete hltat každou stránku a knihu přečtete jedním dechem!

Zákeřný virus se šíří světem… Leon se s maminkou a jeho mladší sestrou Grace přestěhoval z New Yorku do Londýna. Leon ve škole moc nezapadá, rozvod rodičů nese hůř než sestra. Trpí neustálými bolestmi hlavy a migrénou. Najednou se začnou šířit zprávy o neznámém viru, na který umírají tisíce lidí v Africe. Během týdne virus zasáhne i Londýn a spolu s ním celý svět. Leon s rodinou se rozhodnou utéct z města na venkov, kde snad bude bezpečněji. Během cesty jsou svědky toho, jak vir lidi zabíjí z minuty na minutu. Muži, ženy i děti se před jejich očima přeměňují na tekutinu, zůstává po nich jen oblečení a kosti. Může lidská rasa přežít? Jak zabránit šíření viru? Mají vůbec šanci na normální život?

 

„

Leon zíral na plexisklo. Naráželo, mlátilo a bušilo do něj tolik různých rukou.  Mužské a ženské. Nápor prstenů, náramků, zlatých hodinek a nalakovaných nehtů. Plexisklo bylo čím dál zamlženější, zamazané spirálami potu z rukou (…).

„Ach můj bože…“ zavrtěl vousatý muž hlavou. „Ti chudáci…“ (…)

Ten sbor naříkajících, plačících a křičících… Kdyby existovalo peklo, znělo by takhle. Určitě. Zamlženým plexisklem mohl Leon vidět hrubé obrysy rukou. Zdálo se, že teď jsou šmouhy zabarvené. Růžová, jako nějaký levný hotelový sprchový gel (…). Leon se otočil zpátky a zahlédl to, o čem věděl, že ho bude pronásledovat až do konce života, jakkoliv bude dlouhý. Obličeje. Jeden nad druhým… přitisknuté k té malinké mezeře, od podlahy až téměř po strop. Mužské a ženské, mladé a staré, bílé, hnědé, černé… všechny se stejně zeširoka otevřenými ústy… vyceněnými zuby a krvácejícími dásněmi. A oči, ze kterých vytékaly růžově zbarvené slzy.

Dětské zoubky

Nevinná holčička, nebo ďábel v sukních? Proč malá Hanna nemluví? A proč usiluje o živote své matky....?

Harmonický vztah mladých manželů je korunován narozením dcery Hanny.
Vše se zdá být zcela normální, až do chvíle, kdy je na čase, aby Hanna začala mluvit. V sedmi letech ze sebe pouze vydává zvuky, ale žádná slova nevychází. Není třeba se příliš znepokojovat, pokud se zaměříme pouze na stránku řeči. Tady jde totiž o víc. Hanna nejen, že nemluví, je zlá, vydává skřeky a dělá naschvály. Ovšem pouze v době, kdy není doma otec, pro kterého je středobodem vesmíru. Suzette je ze své dcery nešťastná a právem, neboť je hlavním terčem dceřiny nenávisti. Od maličkostí, jako je hysterická scéna v obchodě, až po zlostné výbuchy, namířené přímo proti ní. Suzettin společenský život bere za své, neboť s Hannou nevydrží ani žádná chůva na hlídání. Neusnadňuje jí to ani její nemoc, kdy trpí bolestmi a Hanna toho zdařile využívá.
Schyluje se k tragédii, k šokujícímu konci jedné rodiny a je jen na Suzette, zda dokáže otevřít manželovi oči.

Musím s čistým svědomím říct, že něco tak odporného jsem už dlouho nečetla. Nejsem typ čtenáře, který by se u knihy lekal, nebo byl znechucený, ale toto byla i na mě silná káva. Nemyslím tím, že by byla odporná ta kniha, rozhodně ne, byla neuvěřitelně dobrá. Ale takový příběh vymyslet a dostat na papír, chce hodně odvahy. Malá Hanna je snad to nejodpornější dítě, jaké jsem kdy poznala. Už po prvních stránkách jsem si k ní vypěstovala takovou nenávist, že jsem nevěřila, že bych toho byla schopná. 
Otec Alex byl zase tak zahleděný do své princezny, tak slepý, že své ženě nevěřil až do poslední chvíle.
Autorka dokázala napsat příběh, který vás prostě musí posadit na židli. A je jako závan čerstvého vzduchu, to se musí nechat. Protože v hlavní roli sedmiletý tyran, to se jen tak nevidí.
Kniha je vyprávěna z pohledu Hanny a Suzette a oba tyto pohledy byly hodně čtivé, nepostrádaly logiku, ani mi v nich nic nechybělo. 
Čekala jsem thriller a dostala jsem temný, krutý, psychologický román, který mě zcela pohltil. Na prvotinu opravdu výborné.

Za recenzní výtisk děkuji Knihám Dobrovský.

Kniha vyšla v edici Omega.

Kniha:    Dětské zoubky

Autor:    Zoje Stage

Vydal:   Omega

V roce:  2019

Stran:   360

Dívky ve vodě

Mrtvé tělo mladé dívky je pouze začátek. Brzy se nalezne další mrtvá, mladá dívka, a bude pouze na ženské dvojici vyšetřovatelek přijít na to, kdo za hrůznými vraždami stojí.

Kniha Dívky ve vodě nás na první pohled zaujme obálkou, která láká své čtenáře ke čtení. Hned na ten druhý dostaneme příběh, který už byl mnohokrát napsán a není v něm nic nového, co už bychom v jiných detektivkách nečetli. Přesto je kniha dost dobrá a jsem zvědavá, s čím autorka přijde v dalším díle s touto dvojicí policistek.

Vyšetřovatelky Alex a Chloe. Každá je jiná a přesto jim to spolu ladí dokonale. Chloe během vyšetřování narazí na tajemství okolo smrti jejího bratra a velmi záhy se dostává do velkého nebezpečí, neboť kdosi se ji snaží umlčet. Vše se točí kolem terapeutické skupiny, ve které byly obě zavražděné členkami a začíná jít o čas, než vrah udeří znovu.

Pokračování recenze najdete zde.

Čarodějnice Bordelína

Tuto krásně zpracovanou pohádku o malé čarodějnici, s nádhernými ilustracemi, si vaše děti zamilují na první pohled a určitě se budou chtít do lesa Bambručáku neustále vracet… J

Les Bambručák je poklidný les, kde žijí všechna zvířátka společně, pomáhají si a mají se navzájem rádi. Když se sem ale přistěhuje čarodějnice Bordelína, je to hotové pozdvižení. Ona je totiž pořádná uličnice! Má ráda nepořádek, nerada se myje, vyvádí neustále samé lumpárny a zvířátkům naschvály. Celý les zašpiní papírky a odpadky, obarví vodu v rybníčku, se svým bratrem Puchonosodorem zasmradí vzduch celého lesa a dělá spousty dalších nepravostí. Na každého ale jednou dojde a špatnosti se mu musí vrátit zpátky, že?

 

„

A mám tě, chi chi chi,“ ozvalo se z větví vysokého smrku.

Křup, hop, loup a stvoření bylo fuč. Bordelína ještě stihla zahlédnout chlupatý rezavý ocásek.

„Ty jedna malá chlupatice rezavá, drzá veveřice! Jen počkej!“ hrozila čarodějnice prstem tím směrem, kudy veverka utekla.

 

Jmenuju se Martin

Nejlepší cesty mýho života

 

Anotace:

Sledujete všechny ty lidi na sociálních sítích a říkáte si, jak to dělají, že jsou pořád na cestách? Tak já vám to prozradím a poradím vám tipy a triky, jak procestovat celý svět! Povyprávím vám o všech svých dobrodružstvích, od úplných cestovatelských začátků až po ty nejsilnější zážitky. Cesty stopem, potápění se žraloky i africké safari. Prozradím detaily ze svých cest, které jsem nikdy nesdílel, a ukážu vám, že cestovat nebylo nikdy jednodušší!

 

„

Obě atrakce ve mně mimochodem vyvolaly víc adrenalinu než skok padákem. Obávám se, že čtenáři téhle knížky si budou myslet, že je skok padákem těžká nuda.

Konečně jsem pochopil, proč většina Američanů navštěvuje Disneyland i několikrát ročně a proč se mu říká nejšťastnější místo na světě. Naplnila mě příjemná nostalgie z dob, kdy jsem se ještě tolik nestresoval penězi nebo prací a jednou mou starostí bylo, jestli už mám ve hře, kterou s kamarády hraju na počítači, další úroveň.“

 

 

Ač děj knihy popisuji v recenzích vždy vlastními slovy, tady mi to nějak nešlo přes pusu. Proč? Protože mám ke knize tolik výhrad a ani ta anotace přesně nesedí. Autor mě dost štval svými názory. Tohle má být známý youtuber, vzor pro děti? Chtělo by to sestoupit z obláčku, trošku zmenšit ego, nebrat všechno jako samozřejmost a přidat více pokory!

Začnu tím nejhorším, čím si to Martin u mě pokazil na plné čáře. A to bylo to, že několikrát v knize zmínil, když vloží na Instagram fotky, že ho těší závist lidí. On ty děti, jeho fanoušky, vlastně učí, že je v pořádku tohle cítit? To jako vážně??? Jak už jsem zmínila, několikrát zde řeší, že jeho bezva fotky z různých míst mu lidi na Instagramu závidí a že to mu dělá vlastně tu největší radost. To si z nás dělá srandu? Řekla bych, že je to výsměch. Místo aby napsal, že ho těší zájem lidí, že se rád podělí o zážitky, protože z nich má sám radost nebo nějak podobně. Když už si to o té závisti myslí, tak si to měl ale opravdu nechat pro sebe!  Posuďte sami, věta v textu ze strany 181:

„

Skoro bych zapomněl zmínit jednu z největších výhod létání první třídou nebo businessem: můžete si tam udělat ultra cool fotky na Instagram, které vám pak všichni budou závidět. Kam se hrabe super jídlo, tohle za ty peníze teprve stojí!“