Jedno italské léto

 

Italské Positano, životem zničená Katy, které právě zemřela matka, dny plné slunce, jeden sympaticky gentleman. Až doteď by se příběh mohl zdát jako klišé, ale nenechme se zmást. Na ulici totiž Katy potkává vlastní maminku. Jak je to vůbec možné?

Katy zemřela maminka a navíc si vůbec není jistá, jestli chce dále žít se svým manželem a zůstat v nudném vztahu plném stereotypu. A tak se sama vydá na cestu, kterou s matkou plánovala hodně dlouho. Na italské pobřeží Amalfi, do městečka Positano. Její maminka o tomto místě básnila snad celý život, stále od ní slyšela, jak zde byla nejšťastnější, jak je to zde krásné a úchvatné. A tak tu je i Katy. Sama se svými myšlenkami. V hotelu, ve kterém měla bydlet s ní. Potkává zde opáleného sexy Adama a ona cítí, že se zase vrací k životu. Místní život si zamiluje během pár hodin, miluje italské jídlo, výhledy z útesů, celé Positano. Po boku Adama, který ji zde doprovází, se cítí konečně svobodná a svá. Po pár dnech ale zahlédne na ulici svou matku Carol. Třicetiletou, opálenou, spokojenou. Katy nechápe, co se děje, ale běží k ní, že se seznámí. Zažívají spolu nádherné chvíle a Katy je šťastná, že má svou maminku zase zpět. Jak je to možné? Co se to vlastně stalo? Proč se Carol vrátila za svou dcerou?

 

„Do Bella Baru dorazíme chvíli po deváté. Jízda dolů z restaurace La Tagliata jako by trvala třetinu času, který byl potřeba na cestu tam nahoru – tak moc jsme byly přecpané a ovíněné. Během jízdy dolů k moři celý autobus zpíval „To je Amore“.

Podnik je malý, naproti přes ulici, kde, pokud se nepletu, jsme si s Adamem dali víno… bylo to dneska? Připadá mi to jako před měsícem.

Carol mě chytí za ruku a vede mě k baru, kde právě Remo živě diskutuje s barmanem. Se smíchem do sebe lijí jasně oranžový koktejl.

„Sí, sí, certo,“ říká Remo. Gestikuluje na barmana a pak se otočí, aby nás pozdravil. „Buanasera, Carol, Katy.“

 

Včera v noci jsem dočetla tuhle krásku a tak nějak jsem si slastně oddechla: "Ach, to bylo tak krásně letní a milé." Román se mi velmi dobře četl, nádherné popisky italského Positana mě tak uchvátily, že jsem si místo musela hned „gůglit“. A světe div se, ono to všechno opravdu existuje! Jedná se o velmi oblíbené letovisko.

Pokračování recenze čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

 

Útěk na venkov

 

Překvapí nová Julie Caplin? Za mě tedy rozhodně, protože je tento samostatný román úplně jiný, než ostatní…

Ella odjíždí z milovaného Londýna na venkov, hlídat dům své kmotry Magdy, kde si chce odpočinout a přijít na jiné myšlenky. Odešla totiž od přítele a chce přemýšlet, co se životem. Magda jí však neřekla předem, že má fenku Tess, o kterou se bude muset také postarat. Ella psa nikdy neměla a vůbec netuší, co si má počít. Navíc potkává veterináře Devona, který na ni působí jako obrovský mrzout a místní lidé se jí také moc nezamlouvají. Jak tu má proboha vydržet, než se Magda vrátí? Proč jí všichni starousedlíci lezou do soukromí a nenechají ji odpočinout? A co má vlastně za lubem ten protivný veterinář?

„

 

Ten hloupý pes už ležel na rohožce a čekal na ní, a jakmile se po cestě dobelhala až k němu, vyskočil na nohy. Dnešní procházka byla naprostá katastrofa. Hned mezi dveřmi ze sebe s námahou stáhla špinavé džíny a začala si prohlížet zraněnou nohu. Na koleni měla fialovou modřinu s menším červeným středem.

 

Příběh mladé Elly (a nejen proto, že se moje dcera jmenuje stejně J ) se mi moc líbil, ale musím říct, že byl na mě místy hodně zdlouhavý. Kvůli tomu hodnotím tento román jako nejslabší ze všech autorčiných knih. Ostatní knihy byly svižné, bavila jsem se na každé stránce. Tady jsem se občas přistihla, že se nudím. Ale někomu může vlastně zase dlouhé popisování okolí a vztahů se všemi ve vesnici přijít zajímavé a dokonalé. Sto lidí, sto chutí. Příběh a zápletka samotná mě moc bavila.

Pokud hledáte knihu, u které si odpočinete od vlastních starostí a každodenních strastí, toužíte po pozitivním, trochu vtipném a milém čtení, pak si určitě pořiďte Útěk na venkov. Julie Caplin je výborná, o tom žádná, jen pro mě mohla mít kniha klidně zhruba o padesát stran méně. Málem bych zapomněla upozornit na knižní obálky od Kateřiny Brabcové, ty prostě miluju všechny, ani tato není výjimkou, je prostě nádherná, no podívejte se sami…

 

Moc děkuji nakladatelství Cosmopolis za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde.

Liška Šiška v cukrárně

 

Liška Šiška nás opět vezme s sebou za dobrodružstvím, které bude tentokráte hodně sladké. Proč? No protože s ní navštívíme cukrárnu a možná budeme péct také dort.

 

Pohádka se odehrává na Den Dětí. Adélka jde s maminkou, tatínkem a liškou Šiškou do cukrárny na pohár, poté je v plánu pouť a zábavný den na náměstí. Rodinka spěchá, aby stihli pestrý program, a paní cukrářka zamyká obchod. Ale kdo to zůstal sedět v křesílku? Adélka zapomněla v cukrárně její milovanou, plyšovou lišku Šišku. Ta si musí poradit se vším, co tajná zákoutí tohoto místa skrývají. Kdo asi peče dorty? Jak se dělá pohár nebo kafíčko? Může liška ochutnat horkou čokoládu? A kdo jí pomůže ten nepořádek okolo uklidit? Liška Šiška si v cukrárně určitě najde nové kamarády…

 

Veselá, báječná, zábavná, poučná, plná dortíků, čokolád a obživlých hraček. Taková je tato pohádková knížka. A víte, z čeho mám největší radost? Díky této knize, začala naše Elli konečně poslouchat a chce předčítat. Lišku Šišku jsme museli přečíst celou pětkrát dokola, jak se jí líbila. A to zkrátka mluví za vše.

Knížka je krásně ilustrovaná, kapitolky jsou krátké, děj je pro děti zajímavý a chytlavý. Celá naše rodina si pohádku moc užila a nejspíš se k ní budeme vracet stále dokola. „Maminko, přečti ještě Lišku Šišku,“ slyším teď každý den a radost z toho máme obě dvě.

 

Moc děkuji nakladatelství BAMBOOK za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde.