Až to budeš číst



Iris je třicet tři let a má rakovinu. Pomalu se smiřuje s tím, že jí doktoři dali jen pár měsíců života. S touto krutou diagnózou se vyrovnává mimo jiné také tím, že si založí blog, kde se vypisuje ze svých pocitů a svěřuje se s každodenní léčbou. Blog má docela velikou sledovanost, a tak je Iris poslední přání, aby její přítel a šéf Smith zveřejnil její texty v knize. To ale pro Smitha není vůbec lehký úkol, protože Irisina sestra s tím nesouhlasí. Smith se jí snaží, i s pomocí svého stážisty Carla, „zpracovat“. Přitom společně sdílí vzpomínky na Iris, kterou milovali a přitom se z nich stanou velmi dobří přátelé…

„

Pokud si přejete, aby vám to, že umíráte, sdělil robot, mám pro vás doporučení: Dr. Hsu z newyorské presbyteriánské nemocnice takové věci oznamuje s empatií mloka.

Nic jiného se ostatně čekat nedalo, protože dva týdny předtím mě o lézích na plicích, které ukázalo CT, informoval slovy „to nutně neznamená, že máte rakovinu“.

Vysvětlila jsem doktorovi Hsu, že říct někomu, že možná nemá rakovinu, je dobrá zpráva pouze tehdy, pokud se daná osoba domnívá, že ji má. Pro nás, kteří jsme až dosud přepokládali, že jsme zdraví, výrok správně zní: „Nemám pro vás dobrou zprávu.“

Poděkoval za upozornění. (…)

Dr. Hsu mi vysvětlil, že léze na mých plicích nejenže svědčí o rakovině, ale také znamenají, že nejspíš brzo umřu.“

 

Třetí poločas

„Tohle je láska za časů rakoviny.“

 

Láska, manželství, rakovina, bolest a smutné odcházení. To je Třetí poločas.

Stijn a Carmen jsou manželé, mají každý svou prosperující firmu, jsou bohatí, šťastní a užívají si života spolu se svou malou roční dcerkou Lunou. Jednoho dne je však Carmen diagnostikována rakovina prsu. Ze dne na den se jejich životy změní v pobyty po nemocnicích a návštěvy po doktorech, místo večírků a popíjení v barech, jak byli zvyklí. Carmen prochází chemoterapiemi, poté ozařováním a Stijn se s tím vyrovnává po svém. Vrací se do amsterodamského nočního života, do náručí cizích žen… Autor vypráví svůj (skutečný) příběh surově, bez příkras, občas i s černým humorem. Ale popisuje vše, co zažíval podrobně a přímočaře, s ničím se nemaže a mluví i o nemoci své ženy velmi otevřeně.

„

 Není pro vás těžké, že se teď bavíte s psychiatrem o nemoci, na kterou asi nejspíš zemřete? Něco takového by vás ani nenapadlo, že, mladá paní, když jste v takovém rozkvětu života?“