Osamělí

 

Rok 1969 a výlet šestice přátel, který končí tragicky, zmizením jedné z nich, její tělo nebylo nalezeno. Po nějaké době umírá další z účastníků výletu a přátelství se rozpadá, poznamenáno touto tragédií. Když je o třicet pět let nalezeno tělo dalšího z přátel, někdejšího přítele zmizelé dívky a inspektor Barbarotti se pouští do pátrání, zda spolu tyto případy nemají něco společného.

S inspektorem Gunnarem Barbarottim se setkáváme již ve čtvrtém dílu detektivní série. Předchozí díly sklidily nemalý úspěch, a proto není divu, že kniha Osamělí vyvolala velmi kladné reakce u čtenářů. Tentokrát si hlavní protagonista bere na pomoc Evu Backmanovou a začínají se pouštět do vyšetřování, zda spolu případy souvisí. Vytahují na světlo staré výpovědi zmizení a snaží se dopátrat souvislostí, co se tenkrát stalo. Spousta otázek, ale jen velmi málo odpovědí. Parta přátel se léty rozpadla, někoho výlet poznamenal víc, někoho méně, všichni dospěli. Jedná se o sebevraždy, nebo vraždy?

Pokračování recenze na stránkách Magazínu Dobré knihy.

Šepot papíru a inkoustu

Tři ženy, tři pohnuté osudy, současnost, devatenácté století a nalezený, sto padesát let starý, zápisník…

Sophie je psycholožka a sama má problémy se svým životem. Před nedávnem jí zemřel snoubenec a ona touží se jenom sbalit a odjet od všeho pryč. Odjíždí do anglického Cornwallu, který jí v knihách tolik učaroval. Zde se setkává s Ginny, zničenou ženou, jíž opustil manžel a nechal ji samotnou v jejich krachujícím knihkupectví. Sophie jí začne pomáhat a obě se snaží udržet obchod nad vodou. Při úklidu objeví tajemný zápisník z roku 1857, psaný jistou Emily. Podaří se ženám rozluštit záhadný osud této mladé dívky z devatenáctého století? Najdou všechny tři ženy svůj klid a poznají vůbec osudovou lásku?

„

Edwarde,

Matka zemřela. A stejně tak sestra. Obě mi je vzala cholera. Můj život už nikdy nebude jako dřív. Z otce je zlomený muž a já jsem se vrátila domů, abych se o něj postarala. Poslední dobou jsem začala psát i něco víc než jen dopisy. Každého večera sedím u svého stolu a vylévám si bolest ze srdce přímo na papír. V mém nitru se hromadí příběhy všemožných druhů a úpěnlivě prosí, abych je pustila ven, a tak se jim podvoluji. A podařilo se mi najít cosi, v čem nacházím neutuchající zdroj radosti – jsi to Ty, drahý Edwarde. Protože Tě miluji.

Mám pocit, že už to trvá celé věky – přibližně od mých jedenácti let, kdy jsi mi oznámil, že jiná děvčata jsou podle Tebe hloupá a Ty bys svůj čas mnohem raději trávil v mé společnosti. (…) 

Nemohu Ti přiznat, co k Tobě cítím, a tak je tohle jediný dopis, jenž si nikdy nenajde cestu do našeho stromu. Ale napsat jsem ho musela, jinak by mi snad puklo srdce. (…)    

                                                          Tvá navždy věrná

                                                            Emily                                                                                                    

Lednové novinky

 Tak nám začal nový rok s jedničkou na konci. Leden nás přivítal mrazivým počasím a místy dokonce i sněhovou nadílkou, a my se tak po dni stráveném venku můžeme těšit na teplou deku, hrnek čaje a novou knihu. Opět jsem pro vás vybrala pár lednových novinek, které mě zaujaly. Doufám, že si z nich tu svou vyberete i vy.

Jako první mi padla do oka Vážka, novinka od autorky Leily Meachamové, kterou čeští čtenáři určitě dobře znají. Tato kniha ale bude malinko odlišná od jejích předchozích děl. Děj zasadila do období druhé světové války a do hlavní role postavila pětici mladých Američanů, každého s jinou, nebezpečnou misí.

Lisu Agrdnerovou myslím není třeba moc představovat. Autorka thrillerů nám již v minulosti ukázala, že psát rozhodně umí a nyní přichází s novinkou Hledej mě. Kniha začíná brutální vraždou pětičlenné rodiny, ale mrtví jsou jen čtyři, pátý člen zmizel. A otázkou je, zda jde také o oběť, nebo podezřelého.

Pokračování najdete na stránkách Magazínu Dobré knihy.

Šikmý kostel 2

 

Dostalo se mi té cti, přečíst si druhý díl Šikmého kostela ještě před vydáním. A mohu s čistým svědomím konstatovat, že jsem stejně ohromena, zničená, nadšená, smutná, jako u prvního dílu.

Pokud jsem si myslela, že mě nemůže pokračování příběhu rodiny Matuszkových rozhodit, nemohla jsem se víc mýlit. Karin Lednické se nedá upřít jedno, a to je její naprosto dokonalý styl vyprávění, který vás vtáhne do knihy, až si myslíte, že jste samotnou součástí celého děje. 

Již první díl mě absolutně položil na lopatky a to zcela vážně. Snad je to tím, že mám, z babiččiny strany, blízko k lidem, žijícím v Karviné, ale každopádně když jsem se začetla do příběhu rodiny, sledovala jejich cestu na přelomu 19 a 20 století, jako bych četla o blízké rodině. Smála jsem se s nimi, plakala nad nepřízní osudu, cítila na sobě uhelný prach a bála se dalšího otřesu v dole. Když jsem dočetla, bylo mi nesmírně smutno, jakoby jedna kapitola mého života skončila. Ale přišel díl druhý a já si myslela, že jsem připravena. Nebyla. Opět, ihned po prvních stranách, jsem cítila ten emocionální vír, který na mě zavanul z knihy.

V druhém dílu Šikmého kostela se opět setkáme s členy rodu Matuszkových, dcerami Barbory, trpce zkoušené ženy, matky, manželky havíře, jejíž život vyhasl na konci prvního dílu. A pokud jsem si myslela, že léta 1921 - 1945 budou alespoň o kapku klidnější, nemohla jsem se více mýlit. Celá rodina se neustále potýká s doutnajícím polsko - českým konfliktem, který v některých lidech dřímá pod povrchem. Ke slovu se dostávají i vnoučata Barbory, kteří to ani v těchto dobách nemají jednoduché. Ať už proto, že rodinu rozděluje pomyslná hranice, kdy jedna strana se hlásí víc k Polákům , nebo proto, že ke slovu se dostává hrůzný Hitler a to je zlé pro obě strany, jak Čechy, tak Poláky. Bez rozdílu, ač jedna strana doufala k milosrdenství, jehož se jim nedostalo, jak všichni víme.

Karin Lednická v tomto díle zachází ještě trochu dál a přibližuje nám nelehký osud rodin havířů. Její popisy zanedbaných chudobinců, ve kterých musí, ve strašných podmínkách, dožívat vyřazení, mnohdy velmi nemocní havíři, mě opravdu vzalo za srdce. Skoro jsem cítila zoufalou snahu dobrovolnic, které se snažily jim poslední chvíle zpříjemnit. 

Jedno se ale rozhodně v tomto zkoušeném kraji nezměnilo. A to je nevraživost, až chronická nenávist, zarytých Poláků k Čechům a naopak. Těšínsko, Karvinsko...já mám tyto kraje spojeny s mou rodnou zemí, ale ne vždy tomu tak bylo a nechce se mi ani domýšlet, že by to snad někteří starousedlíci mohli mít tak, jak je popisováno v knize.

Budu se opakovat, ale Karin Lednická je jako zjevení na české, literární scéně. Obě její knihy jsou historicky podloženy, ať už pátráním v archivech, nebo vyprávěním osob, stále žijících v tomto kraji. A opravdu příběh vypráví tak, jako byste byli jeho součástí a proto ve vás vyvolá pocity, jako mám po dočtení já.

Netrpělivě budu vyhlížet závěr celé trilogie, neboť Barka, Julka, Fanka, Ludwik, Jurek....ti všichni mi budou nesmírně scházet.

Za recenzní výtisk patří můj velký dík autorce Karin Lednické.

Datum vydání je plánováno na 21.1.2021