Volyňská rapsodie

 

Češi odešli na Volyň za lepším. Slibovali jim vlastní půdu, bydlení, nový šťastný domov. Ale realita byla úplně jiná. Všichni zjistili, že horší už to být nemohlo.

Román začíná v roce 1874, kdy se začínaly první české rodiny stěhovat na Volyň, do carského Ruska, na území dnešní Ukrajiny. Slíbili jim vlastní půdu, ale poznali jen dřinu od brzkého rána až do večera, kde se snažili neúrodnou půdu proměnit v pole, na kterých pracovaly celé rodiny, včetně těch nejmladších. Svatby zde byly většinou jen ty domluvené, kde dcera musela poslechnout otce, který ji prodal za kus dobytka nebo pozemek. Do toho později přicházejí nelítostné časy druhé světové války, hladomor, epidemie, politika. Všudypřítomní Banderovci, kterých se bojí snad každý, kdo dýchá. Každodenní strach, jestli rodina přežije noc, byl šílený. K návratu do Čech se v myšlenkách upínali všichni a doufali, že se jim to jednou splní…

 

„Z Ukrajinského Malína se ozývá střelba, křik, pláč žen, štěkot psů. Apokalypsa slitá v jediný nářek, do toho znovu hřmot letadla nad hlavami. Dává si s katy znamení, už jen málokdo věří, že jiné než smrti. Zakrouží nad návsí a potom se vítězně vznese k obloze. V Českém Malíně se dokončuje zkáza, a když najdou někoho živého, bez pardonu ho zabíjejí. Střelba nad hlavami přinutila všechny ke spěchu, ve tři hodiny se vracejí zpět do Ukrajinského Malína, kde už hoří kostel, škola a některé domy. Netuší, že v nich i zbytek mužů a část žen.“

 

Uffff, říkám si, kde začít? Přečetla jsem hodně knih o holocaustu, o druhé světové válce, a události z Volyně mě zasáhly asi nejvíce. Během čtení knihy jsem plakala, po přečtení jsem plakala, přemýšlela, jak se tohle všechno mohlo vůbec dít, nemohla spát a obrazy z tehdejších masakrů mám ještě stále před očima. O Volyni jsem si chtěla přečíst už hodně dlouho, kvůli naší babičce, která byla Volyňskou Češkou a odstěhovala se odtamtud s rodiči, když jí bylo asi 9 let, hned po válce. Pradědeček, její tatínek, bojoval u Dukly a jako jeden z mála přežil. Babička z té doby vyprávěla hodně málo, ale pamatuji si, že mluvila o všudypřítomných oběšencích, které tam nechávali Banderovci jako hrozbu, mezi kterými chodili, skoro jakoby nic. Báli se však na každém kroku. Babička je bohužel rok po smrti, a my až teď zjišťujeme, jaké měla dětství. Jak je trápil hlad a strach. Jak na ně v noci bušili Banderovci, a že se jim prababička dokonce postavila, ač by jí to mohlo stát život. Možná díky tomu všemu mě kniha tak zasáhla, a já o tom neustále přemýšlím.

Pokračování článku čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

Ty chladné oči

 

Scarlett Wilková opět zahraje na vaše emoce a zasáhne vás na tom správném místě. Krutý, bolestný, emočně vypjatý a napínavý… Další autorčin román je jako ten první, a přesto úplně jiný.

Neonila je obyčejná ruská žena, má manžela a malou dcerku. Když Smolensko začínají okupovat Němci, začíná se bát. Manžela Němci zajmou a ona zůstane se Světlankou sama. Začne pomáhat jako zdravotní sestra v německé nemocnici. Setká se zde s mladým Čechem Emilem, sloužícím za wehrmacht. Neonila toho zažije během války spousty a po ní se opět setkává s Emilem. Když založí rodinu, život plyne a oni stále žijí se stigmaty kolaborace a strachem z toho, co na to řekne okolí. V Čechách vládne silný komunistický režim a Neonila se opět snaží pouze přizpůsobit, a tak se aktivně zapojuje do činností a vedení strany. Ale stále to není někomu dobré. Její dcera ji odsuzuje za to, co dělá, manžel také, přitom vše činí jenom pro ně. Bude někdy žít beze strachu a pochopí jí někdy její blízcí?

 

 

„

Den poté začali na dveře modrého domečku bouchat němečtí vojáci. Když jim Leonida otevřela, vtrhli dovnitř a vytáhli Ivana ven. Byl jen v košili a kalhotách. Na nohou měl válenky, protože si je právě nazul a chystal se vyjít ven. Jeden voják ho praštil pažbou pušky do zátylku tak silně, že upadl. Pak ho další dva chytili za ruce a odvlekli k autu. Když ho házeli na korbu, vypadalo to, jako by tam letěl hadrový panák.“

 

Historie naší republiky, o níž se moc nemluví, rodinná tajemství, křivdy z minulosti. Toto vše obsahují oba autorčiny romány, a přesto jsou zcela jiné. Rodinná sága Ty chladné oči popisuje v podstatě celý život rusky Neonily. Začíná, když je mladé Nilušce asi šestnáct let, před druhou světovou válkou, a pokračuje dlouhé desítky a desítky let, až do její smrti. Neonila prožívá nejen druhou světovou válku, ale také nástup komunismu v Československu, ruskou okupaci, Sametovou revoluci a spousty dalšího. Její duši poznamená každá éra, ze kterých se pak pro ni stávají těžké životní etapy. Nikdy neměla lehký život a v každém období se prostě snaží jen přežít.

Pokračování recenze čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

Říše divů

V pozůstalosti po matce Ava nalezne hromádku neodeslaných dopisů. Nebyly ovšem určeny jí, jak předpokládala, ale tajemné ženě, o které Ava nikdy neslyšela. Pokud za života byl vztah matky a dcery složitý, pak po její smrti vyvstává mnohem víc otazníků.

Americká autorka Jennifer Cody Epstein není na spisovatelském nebi žádným nováčkem. Snad je to tím, že studovala asijská umění, že její první dílo, které jí přineslo úspěch, pojednávalo o čínské malířce Pan Yuliang. Ale českým čtenářům se představuje až nyní, s knihou Říše divů, která se do podvědomí ještě nezapsala, ale rozhodně stojí za přečtení. Tato kniha je o starých tajemstvích a křivdách, to v prvé řadě. Podíváme se na druhou světovou válku zase z jiného, nevšedního úhlu.

Děj knihy probíhá ve dvou časových obdobích. To první nás vrací do nacistického Německa, kde sledujeme přátelství dvou dívek, Renaty a Ilse. Druhý děj probíhá v 80. letech 20. století, sledujeme Avu, která v pozůstalosti své matky Ilse nalezne svazek neodeslaných dopisů, jejímž adresátem byla Ilsina přítelkyně Renata. Ava, která měla s matkou velmi složitý vztah, částečně zaviněný tím, že ji na konci války dala do sirotčince, poznává svou matku – jaká doopravdy byla -a prožívá s ní přátelství za druhé světové války. Ale dokáže jí někdy odpustit? Nebo ani po smrti nebude schopna najít ke své matce cestu k usmíření?

Pokračování recenze na stránkách Magazínu Dobré knihy.

Na smrt

                                                                                 

Přátelství dvou chlapců, které změnila válka. Přátelství, na jehož konci budou stát nesmiřitelně proti sobě. 

Hned na začátku musím říct, že kniha Na smrt rozhodně není pro slabší povahy. Já, přestože mě jen tak něco nerozhodí, jsem chvílemi musela knihu odkládat, neschopna číst dál. Proč? Vraťme se k samotnému příběhu. Na počátku je přátelství dvou chlapců, pocházejících ze zcela odlišných světů. Karel, trochu floutek, a Viktor, pocházející z ortodoxní židovské rodiny. Příběh se zamotá ve chvíli, kdy Karel provede zločin, který Viktor bere na sebe. Nasedá na loď a pluje do daleké Ameriky, k rodině svého bratrance, s vidinou lepšího života. Nevím, zda to byla nejlepší volba, neboť se dostává do soukolí drsného světa mafie. Oproti tomu Karel také odchází, do Německa, studovat medicínu, ale přichází léta, kdy Hitler usiluje o moc. Karel je již jeho prvním projevem naprosto uchvácen a záhy se dostává do řad SS a neústupně postupuje v kariéře výš a výš. Viktor se za mořem stává právoplatným členem mafie, ale ve chvíli, kdy mu jde skutečně o život, nasedá na loď a vrací se zpět domů.

Karlova kariéra u SS strmě stoupá a jeho medicínské zkušenosti jsou mu jen ku prospěchu. Stává se velmi nebezpečným protivníkem a v koncentračním táboře Osvětim se teprve naplno ukazuje, jak krutý se naučil být. Viktor se setkává se svou mladickou láskou, ale doba ani okolnosti lásce nepřejí a jeho vstup do odbojářské skupiny je na dohled. Dva přátelé, každý stojící na jedné straně, proti sobě. Dva přátelé, jejichž životy se opět prolnou. Tentokrát však s fatálními důsledky.

Pokračování recenze na stránkách Magazínu Dobré knihy.