Srdečné pozdravy z Řecka

 

Příběh vypráví příhody jedné rodiny, která se po roce šetření, konečně vydává na vytouženou dovolenou na Rhodos. 

Příběh vypráví příhody jedné rodiny, která se po roce šetření, konečně vydává na vytouženou dovolenou na Rhodos. Každý, kdo rád cestuje s dětmi, ať už s těmi malými nebo pubertálními, se určitě v této knize najde. Román je zkrátka inspirován životem a popisuje vše, co taková obyčejná česká rodinka může (nebo by mohla) zažít.

„Jestliže mi kotel salátu přišel enormní, nebylo to ještě nic ve srovnání s porcí jehněčího kleftika, která je servírována následně. Troufám si říct, že o jedinou pečenou beraní nohu velikosti stehna rhodského kolosa, marinovanou s oreganem, česnekem, trochou skořice a pečenou s plátky brambor v alobalu, bych se s přehledem podělila s dcerami i Jakubem, a ještě by zbylo. Na Rhodu snad musí mít ovce velikosti přerostlých velbloudů, že z nich dělají takové kýty! Pokrm je ale nebesky snový a provoněné maso se doslova rozpadá, takže to do sebe natlačím celé, velbloud nevelbloud.“

Pokračování článku čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

Řecké štěstí

 

„Život je pohádka, stačí se dívat kolem sebe.“

 

Žít v Řecku? To je sen snad každého milovníka této krásné země. Katka tento sen žije a sepsala nám o něm knihu. Tohle je zkrátka štěstí. Řecké štěstí.

Kateřina Panou žije už déle než pětadvacet let v Řecku, v horském kraji Epirus. Provdala se tam, přestěhovala, založila rodinu. A do této země se zkrátka zamilovala. Rozhodla se psát o svém životě, o místních zvycích, tradicích, historii, ale také třeba o úskalích místního života.

 

„

Řecko má mnoho tváří. V Epiru nenajdete tu klasickou modro-bílou krásu, o které sní většina turistů. Epirus je drsný, tajemný kraj, který ovšem umí překvapit nádherou a nečekanými místy, třeba jako je tohle. Vítejte na jednom z nejzáhadnějších míst Epiru.“

 

Cestujeme v knihách

 

Milujete cestování a knihy? A co takhle cestování v knihách? Mám tu pro vás pár tipů, se kterými se můžete podívat kolem světa klidně z vašeho obýváku. A nemusí to být jenom cestopisy, ale klidně romány. Takže si připravte frappé nebo mojito, nastartujte motory, vyrážíme.

Rok ve světě

Jako první tu mám pro vás knihu, kterou mám už opravdu hodně dlouhou dobu na seznamu „must read“ a zatím se na ní prostě nedostal čas. Autorka Frances Mayesová je známá především díky svému románu Pod toskánským sluncem, který byl také zfilmovaný. V této knize popisuje postřehy a zážitky z cest po Španělsku, Portugalsku, Itálii, Francii, Turecku, Řecku a dalších. V knize nás seznámí nejen s každou zemí, ale také se zvyky místních, vlastními zážitky a také místní kuchyní.

Šest kontinentů - Příběhy z cest

Fotograf a cestovatel Jiří Kolbaba nás v této knize seznámí, jak si splnil sen a procestoval šest kontinentů. Popisuje zde své zážitky, setkání s místními, exotickou přírodu a vše doprovází spousta nádherných fotografií.

Delegátka cestovní kanceláře

Emma Paulů je delegátkou už spousty let a tak se rozhodla své zážitky sepsat do této knihy. Popíše rozdílnost každé destinace, mentalitu místních, ale také úskalí, která tato práce skrývá. Moc jsem se u knihy bavila a velmi dobře se četla. Cestovala jsem alespoň v knize a zároveň jsem se moc pobavila.

Pokračování článku čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

Ještě jeden croissant na cestu

 

Milujete Francii, cestování, francouzskou kuchyni a hlavně croissanty? Pak si určitě tuto knihu plnou skvělé nálady, zapadlých koutů francouzského venkova, ale také větších měst a mnoha dobrot, pořiďte…

Autorka knihy, Felicity Cloake, vypráví své zážitky ze svojí soukromé tour de France, kde si užívá nejen návštěvy měst, vesnic a vyhlídky, které se jí na cestě se svým kolem naskýtají, ale také si výlet užívá po gastronomické stránce. Dala si za úkol každý den ochutnat alespoň jeden croissant a zhodnotit jeho kvalitu. Navštěvuje ale také různé restaurace a užívá si dobroty, které každý kraj nabízí. Při čtení se vám budou sbíhat sliny na mořské plody, palačinky, omelety, hovězí a jiné francouzské delikatesy, na které zde najdete také recepty. Při čtení se budete královsky bavit a zažijete spousty dobrodružství…

 

„

Madame mě přesvědčuje, abych v Toulouse rozhodně ochutnala hranolky fritované v kachním tuku, a pak najednou ztuhne: „Ale co budete jíst dnes večer?“

Když přiznávám, že jsem doufala, že by mi v tomhle mohla poradit, nemá nic kromě láhve kečupu a nějakých tamponů. I v pizzerii ve vesnici budou mít už zavřeno. „Co byste si dala?“ Pokrčím rameny. Po 157 ujetých kilometrech nejsou moje očekávání nijak vysoká. „Cokoliv, třeba pytlík brambůrek,“ říkám nešťastně. „Ale nedělejte si starosti, mám čokoládu.“  Právě zatloukám poslední kolík do stanu, který se, se mnou uvnitř, podle dosavadních indicií co nevidět stane „bufetem s nemomezenou konzumací“ pro hmyz všeho druhu, přichází madame s velkým balením bramborových lupínků, které mi přináší ze svých vlastních zásob. Jsem skoro dojatá její laskavostí. „Tohle samozřejmě nemá nic společného s francouzskou gastronomií,“ říká, „ale nic lepšího bohužel nemám.“

 

Couchsurfing v Číně

Kdo chce nahlédnout do životů obyčejných čínských obyvatel, jejich kuchyní, zvyků a objevit spousty skrytých zákoutí této země, pak určitě neváhejte – Couchsurfing v Číně je to pravé.

Stephan Orth opět přichází s dalším cestopisem z nepříliš navštěvované země. V Číně pobyl tři měsíce a zjistil, jak tato velmoc funguje. Obrovská metropole, kde vás kamery sledují na každém kroku, v kontrastu s odlehlými vesničkami, kde je cizinec bílé pleti docela atrakce. V jiné části mu zase nabídnou slavnostní psí hostinu, kde toto zvíře čerstvě podříznou na hostovu počest. Tohle pro mě byla nejsilnější a nebolestivější část čtení. Ufff.

„

V pravidelných rozestupech jsou tu na skříních, stěnách i oknech nalepené velké červené obdélníky. Jako nálepky od exekutora, což je samozřejmě naprosto falešná asociace. I tyto obdélníčky by měly přinášet štěstí. Uprostřed obývacího pokoje v přízemí je na kachlíkách nalepený portrét Man Ce-tunga v nadživotní velikosti. Přísně, ale laskavě shlíží do pokoje, jeho tmavošedý límeček je pevně upnutý, obrysy hlavy jsou bíle orámované jako svatozáří. Dále zde visí výroční vysvědčení a různé listiny od dětí a vnoučat, jako by tyto důkazy jejich píle měly být obětním milodarem někdejšímu Velkému kormidelníkovi. Na skútru a opět vyzbrojeni množstvím Charleyových pokynů „Be careful“ burácíme směrem do školy. „Máš hlad?“

„Tak trochu.“

„Možná by sis mohl dát nějaké rýžové nudle, tady vepředu je restaurace. Já nemám chuť. Večer budeme mít psa.“

Couchsurfing v Íránu

Zajímá vás, co se děje v této zemi za zavřenými dveřmi? Jak žijí místní, jestli dodržují zdejší přísné zákony? Pak si rozhodně přečtěte Couchsurfing v Íránu!

Couchsurfing je v Íránu zakázaný, ale i přesto je na tomto portálu registrováno stovky a stovky Íránců a nabízí nocleh cestovatelům. Stephan přespává u desítky lidí a procestuje díky nim celou zemi. Zažívá dobrodružství, o kterých se mu ani nesnilo. Například navštíví tajnou bikini party, BDSM setkání, pije hromady alkoholu a zažije spousty zážitků, které se zdají v této zemi nemožné.

„

První doušek se mnou vždycky zacloumá,“ říká Ehsán a nalévá každému znovu plnou sklenici. „Teď by každý z nás mohl dostat za trest osmdesát ran bičem.“

„A jaký trest hrozí výrobci vína?“

„Rok vězení za litr. To by pro mne bylo 600 let.“

 

 

Veronika v Dubaji - Ze života letušky

 

 

Jste zvědaví, jaké to je pracovat pro jednu z největších leteckých společností Blízkého východu, měsíčně navštívit pět kontinentů, a ještě za to dostávat zaplaceno? Přečtěte si příhody letušky Veroniky z Ostravy, která vám to všechno prozradí…

Příběh začíná Veronika sepisovat v době, kdy prochází přijímacím konkurzem této světoznámé luxusní letecké společnosti. Popisuje každý krok náboru, otázky z pohovorů a všechno, co by vás mohlo zajímat. Když je po mnoha stupních testů přijata, stěhuje se okamžitě do Dubaje, kde ji čekají dva měsíce školení a učení, aby byla tou správnou letuškou. Vše zakončí zkouškou podobnou maturitě a praktickými zkouškami. Poté hned dostává rozpis služeb a míří do světa v oblacích. Navštíví Nový Zéland, Thajsko, Čínu, Ameriku, Indii, Afriku a spousty dalších míst. Jaké jsou její zážitky? Jak zvládá problematické cestující? Které trapasy se jí nevyhnou? Odpovědi najdete na stránkách tohoto cestopisu.

 

 

Pokračování článku čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

 

 

 

Kythira, Kithira, Kythera... ostrov bohyně Afrodité



Diakofti



Kithira. Místo, kde se zastavil čas. Úžasný, turismem neposkvrněný, klidný ostrov, s tou pravou řeckou atmosférou.  Je plný tajemných zákoutí, prázdných nádherných pláží, liduprázdných městeček, vodopádů, pramenů, opuštěných mrtvých měst, starých ruin, hradů, mlýnů, klášterů, bunganvilií, zeleně a všude přítomných pavouků. 😁😁 Zamilovali jsme se na první pohled. Dokud se zde turismus nerozšíří, bude ostrov ráj, na který se určitě musíme vrátit. 

 Předem se chci omluvit a upozornit, že je článek obsáhlejší (ostatně jako vždy u mě), protože jsme toho prostě projeli hodně a každý kousek stojí za zmínku, takže doufám, že vydržíte. Ano, jedná se o cestopis, ale také fotoreport a o příručku pro ty, kteří se na Kithiru chystají nebo ji chtějí lépe poznat. Takže si udělejte čas, pohodlně se usaďte, udělejte si kafíčko nebo frappé a pojďte se se mnou přesunout na tenhle jedinečný ostrov...



Kapsali
 

Řecký ostrov Kythira patří k Jónským ostrovům, i když je od nich poměrně vzdálená. Leží pod Peloponésem, mezi Jónským, Egejským a Krétským mořem. Původně se ostrov jmenoval Porfys a zrodila se na něm prý bohyně Afrodita. Ale odtud ji později bůh větrů Zefyros odvál na Kypr. Než vám budu vyprávět svoje zážitky a představím různá místa tohoto nádherného ostrova (ještě jednou radši upozorňuji, připravte se na dlouhý článek), pojďme si připomenout pár údajů a dat.

Agia Pelagia

Kythirská architektura má v sobě od každého kousek - prvky Jónských ostrovů, které jsou hodně ovlivněné Itálií, prvky Kyklád a také Peloponésu. Kythera má 299m2 a 4 tisíce obyvatel. Nejvyšší bod na ostrově je Mirmingari a má 506m. Krajina na východním výběžku je pustá, pokrytá nízkou vegetací. Spíše suchá. Pokračuje náhorními plošinami, kde je letiště. Směrem na západ a sever se nachází místní lesy. Jihozápad okolo vesnice Mitata je také poměrně lesnatý.

 

Na Kithiru jsme dorazili prvního června 2018 brzy ráno. Musím poznamenat, že jsme byli první letadlo v historii České republiky, které tu přistálo a také druhé všeobecně (!) od roku 1989. Kromě malých vnitrostátních samozřejmě. Takže nás čekalo opravdu slavnostní přivítání. Uvítací brána od hasičů pro celé letadlo při přistání, těch pár zaměstnanců, co letitě má, se dalo dohromady a zatančili nám řecké tance na pásech pro kufry. Bylo připravené také pohoštění, jídlo a pití, panáky přímo v aule letiště a proslov a poděkování od starosty ostrova. Všichni si nás fotili a natáčeli, jaká to pro ně byla událost a byli šťastní. Na letišti dokonce vlála česká vlajka. Všichni místní na ostrově věděli, že přijeli Češi, tím prvním letadlem po "sto letech." Více ve videu výše. Byl to zvláštní pocit, krásný, a opět potvrdil, že řecká pohostinnost nezná mezí. Podotýkám, že všechny fotky jsou focené z mobilu, občas se mi stalo, že jsem si nevšimla, že je zamlžená čočka, takže nejsou všechny ideální, ale tu atmosféru to snad nastíní i tak dokonale. :)

Pelagia beach



Nejkrásnější posezení v atriu apartmánů Pelagia beach

Jmenuju se Martin

Nejlepší cesty mýho života

 

Anotace:

Sledujete všechny ty lidi na sociálních sítích a říkáte si, jak to dělají, že jsou pořád na cestách? Tak já vám to prozradím a poradím vám tipy a triky, jak procestovat celý svět! Povyprávím vám o všech svých dobrodružstvích, od úplných cestovatelských začátků až po ty nejsilnější zážitky. Cesty stopem, potápění se žraloky i africké safari. Prozradím detaily ze svých cest, které jsem nikdy nesdílel, a ukážu vám, že cestovat nebylo nikdy jednodušší!

 

„

Obě atrakce ve mně mimochodem vyvolaly víc adrenalinu než skok padákem. Obávám se, že čtenáři téhle knížky si budou myslet, že je skok padákem těžká nuda.

Konečně jsem pochopil, proč většina Američanů navštěvuje Disneyland i několikrát ročně a proč se mu říká nejšťastnější místo na světě. Naplnila mě příjemná nostalgie z dob, kdy jsem se ještě tolik nestresoval penězi nebo prací a jednou mou starostí bylo, jestli už mám ve hře, kterou s kamarády hraju na počítači, další úroveň.“

 

 

Ač děj knihy popisuji v recenzích vždy vlastními slovy, tady mi to nějak nešlo přes pusu. Proč? Protože mám ke knize tolik výhrad a ani ta anotace přesně nesedí. Autor mě dost štval svými názory. Tohle má být známý youtuber, vzor pro děti? Chtělo by to sestoupit z obláčku, trošku zmenšit ego, nebrat všechno jako samozřejmost a přidat více pokory!

Začnu tím nejhorším, čím si to Martin u mě pokazil na plné čáře. A to bylo to, že několikrát v knize zmínil, když vloží na Instagram fotky, že ho těší závist lidí. On ty děti, jeho fanoušky, vlastně učí, že je v pořádku tohle cítit? To jako vážně??? Jak už jsem zmínila, několikrát zde řeší, že jeho bezva fotky z různých míst mu lidi na Instagramu závidí a že to mu dělá vlastně tu největší radost. To si z nás dělá srandu? Řekla bych, že je to výsměch. Místo aby napsal, že ho těší zájem lidí, že se rád podělí o zážitky, protože z nich má sám radost nebo nějak podobně. Když už si to o té závisti myslí, tak si to měl ale opravdu nechat pro sebe!  Posuďte sami, věta v textu ze strany 181:

„

Skoro bych zapomněl zmínit jednu z největších výhod létání první třídou nebo businessem: můžete si tam udělat ultra cool fotky na Instagram, které vám pak všichni budou závidět. Kam se hrabe super jídlo, tohle za ty peníze teprve stojí!“

 

Jaro v Athénách

Jak mnozí z vás víte, před 14dny jsme se vrátili z Athén. Tohle krásné město jsme navštívili už podruhé a určitě ne naposledy. Čekalo nás nabitých pět dní s přáteli, plných teplého počasí, moře, sluníčka, barevných květin, zeleně, pomerančů, citronů, mandarinek,  památek, místních přátel, dobrého jídla a hromady nachozených kilometrů. Když jsme přistáli na letišti v Athénách, řekla jsem si: "Ach, jsem doma 💓." Kdo to nezná, nepochopí. Ale já se tam tak prostě cítím. Jako první jsme se hrnuli ke kanceláři půjčovny aut, kde jsme měli už předem zamluvené auto. Nasedli jsme a jeli jako první k moři. Rozhodovali jsme se kam, nakonec zvítězila nejbližší Glyfáda. Což je část Athén, kde je několik městských pláží, cesty jsou lemované palmami, je zde také rybí trh a menší přístav. 

Byli jsme unavení z cesty, ale moře nás tak nabilo energií, to se nedá popsat. Síla moře je prostě fascinující, nezaměnitelná. Stavili jsme se nakoupit pár drobností k snídani a frčeli směr centrum, ubytovat se. Našla jsem krásný soukromý byt k pronajmutí, takže jsme byli mezi místními, přímo v centru, 300m pod Akropolí. Domů jsme dorazili až večer, za tmy, cesta se trošku protáhla, všude byly kolony, uzávěrky - v centru byla stávka. Ale ráno pak stálo za to. Probudil nás tento krásný výhled na pomerančovníkovou alej a ta vůně, když kvetou! Nádhera. Trošku mi připomíná jasmín. A voní to v celé ulici... V Athénách jsou pomerančů, mandarinek a citronů plné stromy celoročně. Je to prostě krása a my se nemohli vynadívat.

Po snídani vedla naše první cesta přímo na Akropoli. Šli jsme po promenádě Dionisiou Ariopagitou a pak mířili na vrcholek. Počasí bylo překrásné (okolo 23stupňů), šli jsme v tričku a bylo nám po výstupu opravdu vedro 😁. Nahoře je to prostě pohádka, nebyli jsme tu poprvé, ale tohle místo okouzlí vždycky. Navíc bylo příjemnější počasí než parno v létě a bylo tu tak málo lidí, v sezoně tu bývá opravdu narváno, že to bylo o to kouzelnější. Nejdřív jsme prošli  okolo divadla Heroda Attika. Výhled na Athény z každého místa Akropole je prostě úchvatný.

Řecký ostrov IOS

Ios - ostrov zlatých písků, třpytivých kamenů a kamenných zídek. Nachází se v Egejském moři, jeho rozloha je 109 km2.

Ano, kamenné zídky a chýše všude kam se podíváš :)

 Je součástí soustroví Kyklád, sousedí například s ostrovy Santorini, Folegandros a o kus výš je třeba Mykonos, Naxos atd. Je to malý ostrůvek. Má cca 5km na šířku a 13km na délku. Najeli jsme na něm krásných 450 km. 

 Ze severu na jih vede jedna jediná silnice, která spojuje hlavní město se severní částí a jižní. 

Mylopotas ze silnice spojující sever s jihem ostrova

Na ostrově nejsou žádné malinkaté vesničky, jak to známe z jiných ostrovů. V podstatě jsou zde jen Chora (hlavní město), letovisko Mylopotas (1,5 km od Chory) a Gialos (což je přístav hned pod Chorou). U dvou větších pláží je pár baráčků (Manganari a Psathi) ale to je vše, co se obydlenosti týká. 

Ios je typický kykladský ostrov s bílými domky, kostelíky a úzkými uličkami. Ostrov je znám jako tzv."pařící" a jeden s rušnějších ostrovů (to díky hlavnímu městu). Ale podle mého to není vůbec pravda. Zažili jsme v Mylopotas jednu jedinou párty, která navíc končila okolo 23.hodiny večer a mládež se přesouvala busy do hlavního města.  Tam to večer žije, to ano. Ale nic hrozného či nesnesitelného. Mylopotas na nás bylo naopak některé dny až moc mrtvé. Vzhledem k tomu, že jsme trajektem přijeli v jedenáct v noci (jak mnozí víte z mého minulého článku, je celkem složité se na Ios dostat, pokud jste nečetli, jukněte zde) a byli jsme po celodenním cestování hladoví a žízniví, chtěli jsme se jít najíst a byl otevřený jen jeden bar, který podával už jenom salát a pití. Ale v pořádku. Když jsme pak už měli po zbytek pobytu auto, zajedete si kdykoliv do hlavního města a tam je všeho dostatek. A navíc - ty dny, kdy jsme projížděli ostrovem a nepotkali ani živáčka - to se ničemu nevyrovná. Skoro na všech plážích (mimo Gialos, Koumbara a Mylopotas) jsme byli sami nebo bylo lidí opravdu poskrovnu. Je to ráj! 

Tichá, hrdá, tajemná...Spinalonga

Spinalonga...tichá, tajemná, ukrývající stovky příběhů

Letos jsem byla opět v Řecku, jak taky jinak. Bez řeckého vzduchu jednou ročně prostě žít nemůžu, tak to je. Ale letos bylo pro mě Řecko trochu vyjímečné. Ostrov Kréta je nádherný, byla jsem tam už po druhé. Ale letos jsem se upínala k něčemu pro mě mimořádnému. Ostrov Spinalonga....Spousta knihomolů a mých přátel ví a chápou. Kniha Ostrov, od Victorie Hislop je srdeční záležitostí a je celá o ostrově malomocných s názvem Spinalonga. 

                                     Pohled na hradby leprosária z moře. Na samotný ostrůvek se dostaneme pouze lodičkou, která vyplouvá z vesničky Plaka, kde samotný příběh knihy Ostrov začíná.

Hlavní postavou románu Ostrov, jehož děj se odehrává především na krétském ostrově Spinalonga, je mladá žena Alexis Fieldingová. Tu trápí, že nezná historii matčiny větve rodiny a odmítá se smířit s tím, že to tak možná zůstane navždy. 

Rozhodne se tedy, že odcestuje na Krétu, do vesničky jménem Plaka, kde její matka vyrůstala. Tam vyhledá matčinu dávnou přítelkyni, které má předat dopis a jejím prostřednictvím se postupně seznamuje s tragickým příběhem své rodiny.

Osud Alexiny prababičky a babičky je neoddělitelně spjat s ostrovem Spinalonga, který se nachází v bezprostřední blízkosti Plaky, ostrovem, na nějž krétští obyvatelé vykazovali příbuzné, kteří onemocněli leprou.

Alexis v průběhu vyprávění staré ženy pochopí, proč matka odmítala mluvit o minulosti, a zároveň si uvědomí, že odkrytím dávných tajemství může změnit přítomnost i budoucnost..

Ten příběh je jedním z nejsmutnějších a zároveň nejkouzelnějších, jaké jsem kdy četla. Protože kniha Ostrov není k sehnání nikde, mohu prozradit malinko více.

Samozřejmě jde o zákeřnou lepru, na kterou tehdy neexistoval lék. A všechny, kteří jí onemocněli, putovali na Spinalongu, bez možnosti propuštění. Měli tam žít, bez rodiny, bez starých přátel. Eleni, matka dvou dcer, byla jednou z nich...

Musela opustit milovaného manžela a své dvě dcery, Annu a Marii. Věděla, že je již nikdy nespatří, jen s manželem se setkávala, neboť vozil na ostrov zásoby...

Anna a Marie i po jejím odchodu žijí své životy, ať již šťastné nebo ne. Přichází druhá světová válka, ale Spinalonga je v bezpečí. Lidé tam bohužel umírají, trpí, ale také nachází lásku...

Elenina dcera Maria týden před svou svatbou onemocní leprou a odjíždí na Spinalongu. Se svou matkou se již bohužel nesetká, shledání, ať již za jakýchkoliv krutých okolností, se nedožije...

Ač je to kruté a smutné, Maria na ostrově nachází své štěstí v podobě lékaře, do kterého se zamiluje. A jak to dopadne? To už neprozradím. Snad budete mít štěstí a knihu seženete...

Nejsem na romantické knihy, ale Ostrov je jiný. Je tajemný, dychtivý vám vypovědět svůj příběh.  Potřebuje vás, aby osudy těch, kteří zde žili a umírali, nebyly zapomenuty. Pro mě určitě nejsou..

Pokud jsem se příliš rozepsala, promiňte mi. Ale Spinalonga je pro mne mým osmým divem světa, mou vášní, mou láskou....A snad ji jednou navštívíte i vy. Protože ona za to opravdu stojí 😊

Vaše Jana....

A pokud máte čas, mrkněte na úryvek z filmu Ostrov. Není přeložený, ale slov není třeba...

TO NISI - OSTROV