Jestli jsem doteď slyšela nářek
žen, tak zoufalý pláč, který se ozýval, když některé polili tvář žíravinou, se
nedal popsat. Nelidský nářek plný zoufalství mi i v hrozném horku způsoboval
zimnici.“
Uffff. Přemýšlím,
jak začít. Jak popsat všechnu tu bolest a utrpení, kterou Fabiene zažila? Jak
je strašné, že se tohle všechno děje v dnešním civilizovaném světě? Pokud
se nebojíte, pojďte se mnou nahlédnout pod pokličku arabského pekla, které bere
ženy jako něco podřadného, jako odpad na ulici… Čeká vás opravdu silný emocionální zážitek.
Fatima se narodila ve Francii, v radikální
afghánské rodině, která ji chtěla vdát proti její vůli do Afghánistánu. Ta však
snoubence odmítne a tím urazí celou rodinu. Její vlastní bratři se jí pokusí
zabít. Fatima se dostává do ochranného státního programu, mění si jméno na
Fabiene a tím skoncuje s islámem jednou pro vždy.Má skvělou práci v redakci Charlie
Hebdo, starostlivého manžela a všechno se zdá být pohádkové. Jednoho dne však
musí odjet pracovně do Saudské Arábie, země s krutými tresty a silně
antifeministickými zákony. Zde se osud nečekaně obrátí a Fabiene se dostává do
ženského vězení. Musí snášet nelidské podmínky, nedostatek jídla a pití, špínu,
nemoci, bití, drogy a znásilňování… Ale to je teprve začátek jejího krutého
příběhu. Fabiene se zocelí, nejednou přemýšlí o sebevraždě a chce vše vzdát,
ale vždy v sobě objeví sílu, která jí to nedovolí a ona se i přes všechnu
bolest touží dostat do své svobodné, rodné země, pryč z tohoto pekla…
„
Kalhoty si stáhl pod kolena. To
se dalo z mého místa a díky té troše světla vidět. Děvče se bránilo, ale
nemělo šanci, protože bylo svázané. Ani při mém vlastním znásilnění jsem
necítila tak strašnou lítost, jako když jsem musela bezmocně přihlížet tomu, co
jí udělal. Tupý nářek bolesti tlumené hadrem v ústech, který mi rezonoval
v hlavě, když znásilňoval to dětské tělíčko, mě bude strašit do konce mého
života. (…)
Druhý muž zopakoval počínání
svého společníka. Sáhl po jiném děvčátku, protože také on chtěl mít hezoučkou a
nepoužitou pannu. Ty jsou prý nejlepší…(…) Jedno z těch znásilněných
děvčat nepřežilo. Vykrvácelo rovnou u nás. Mohlo jí být sotva šest. Hleděla
jsem na její nehybné tělo, hrůzou a bolestí měla naplněné otevřené oči. (…)
Když ti hajzlové zpozorovali, že je mrtvá, její tělíčko bezcitně vyhodili z auta.“
Tuhle
knihu jsem si šetřila a řekla si, že si na ní musím udělat speciální čas. A to
bylo dobře. Už prolog mi vlil slzy do očí a první kapitolu jsem začínala číst s bijícím
srdcem. Moc jsem se těšila a zároveň se velice bála. Věděla jsem, že to bude
silný a krutý příběh… A tušila jsem správně. Monika Wurm opět nezklamala. Možná
se budu opakovat, ale všechny její knihy jsou prostě TOP a měly by být více
viděny! Hvězda nad arabským peklem je obrovsky silný a krutý příběh, který je
bolestnější o to víc, že nám dává vědět, že takové věci se na světě dějí. Ano.
Román je sestavený ze střípků skutečných událostí a vám vyrazí dech, tak jako
mně.
Je
opravdu hnusné, že se toto ještě děje v našem civilizovaném světě! Kniha rozebírá
současné problémy naší společnosti. Poukazuje na utiskované ženy a dívky, které
jsou brány hůř než dobytek. Popisuje skutečnosti ve válkou zmítané Sýrii a praktiky
Islámského státu, které jsou opravdu děsivé. Je zde běžné týrání, znásilňování
dětí a žen, zabíjení je na denním pořádku, zotročení, zohavování žen, které se
provinily už jen tím, že se opovážily narodit! Jako v každé knize, i zde autorku
provázely dvě písně, které bych chtěla zmínit, protože i mně zní v uších.
Je to Lara Fabian – Je t´aime:
A Havasiho
skladba The Storm, která je v pozadí traileru ke knize. Jukněte na něj,
vystihuje knihu opravdu dokonale:
Román
obsahuje citace z Koránu, v nichž vysvětluje, jak si je radikálové změnily
a dělají po svém. Dává nám nahlédnout do tohoto krutého, nepochopitelného
světa, kde Islámský stát zabíjí i své vlastní lidi, a ženy a děti si zotročuje
ke svým potřebám.
Ráda
bych vám popsala mnohem více z této knihy, ale to už bych prozradila
příliš mnoho. Takže musím říct, přečtěte si tuto knihu. Je skvěle napsaná a
ano, je bolestná a krutá, na to je potřeba se připravit. Ale právě nevědomost
je slepá a my musíme číst, abychom o těchto krutostech věděli. Protože většina
světa neví, co se v těchto zemích přesně děje. Mnoho lidí má rádo klapky
na očích, ale je potřeba vědět. Čím více lidí ví, tím více lidí se bude dívat
okolo sebe, protože se může stát cokoliv okolo nás. Vaše dcera může konvertovat
přes internet k islámu a zmizí neznámo kam, protože jí prostě přes
facebook někdo jednoduše zblbnul a vy už jí nikdy neuvidíte. Nebo váš soused
může ženu doma bít a znásilňovat, protože je prostě žena a musí poslouchat.
Nevěříte? Přečtěte si tuto knihu, tento příběh může být příběhem kohokoli okolo
vás…
Moc
děkuji Nakladatelství Brána a milované Monice Wurm za recenzní výtisk.
Představte si, že jste zabili své dítě a nevíte o tom. Zůstane vám jen prázdná náruč a vědomí toho, co jste udělali. Ale nemůže být vše přece jen trochu jinak? Opravdu jste vinni? Susan Websterová, alias Emma Cartwrightová zabila. Zabila svého novorozeného syna, ale nic si z onoho okamžiku nepamatuje. Nic, ani záblesky poznání. Cítí jen obrovskou vinu, stud a velké prázdno. Po propuštění z vězení, kde strávila za vraždu svého syna tři roky, se vzdává svého jména Susan a mění si jej na Emmu. Začíná znovu žít, bez rodiny, bez přátel, bez dítěte. Jen s věrnou přítelkyní z vězení Cassie, spoluvězenkyní, přítelkyní, která jí pomohla ve chvílích nejtěžších. Její zdánlivý klid naruší obálka, adresovaná Susan a v ní fotografie malého chlapce. Chlapce, který je prý jejím mrtvým synem, ovšem na obrázku velmi živým. Kdo ji našel? Kdo prohlédl její plán, zmizet ze světa a začít znovu? Kdo jí týrá tím nejhorším možným způsobem? Jakousi náhodou se jí v životě objeví reportér Nick, na kterého se, po počáteční nevraživosti, obrací s důvěrou, že jí pomůže nalézt odpovědi. Souvisí se vším i zmizení soudního znalce, který nemalou měrou přispěl k jejímu odsouzení? Mnoho, mnoho otázek a tak málo odpovědí. Emma ztrácí pevnou půdu pod nohama a pouští se po trnité a bolestné cestě, na jejímž konci jsou odpovědi a rozuzlení, jaké bere dech. Celou knihou nás také provází příběh, který zdánlivě nemá s touto tragedií nic společného. Příběh Jacka, Shakespeara a dalších odpadlíků společnosti, jejichž největší výhrou je ukrást pár lihovin z večerky. Spodina společnosti, která má pro strach uděláno. Jaké je spojení s Emmou a jejím příběhem?
Knižní prvotina britské autorky Jenny Blackhurst, má obrovský potenciál. Nakladatelství Domino se opět podařilo přivést na český trh něco, co zaujme všechny milovníky kvalitních thrillerů. Ztichlý dům postrádá hluchá místa, u kterých se budete nudit. Od první stránky vás umí vtáhnout do děje a nutí vás číst, abyste došli až k šokujícímu konci. Ony vsuvky, v podobě příběhu chlapců, kteří jen tak lelkují a poflakují se, má přímou souvislost s hlavním příběhem, čtěte jej pozorně, ať vám nic neunikne. Vše se spojí a vše začne dávat smysl zhruba od poloviny knihy, věřte mi. V příběhu najdeme i mírný nádech humoru, jako odlehčení od témat, jak je vražda dítěte, násilí ve všech formách a manipulace s lidskou myslí, zastřenou bolestí po porodu. Já jsem tyto odbočky jen vítala, neboť mi chvílemi při čtení bylo až úzko, jak dokáže jeden člověk druhému působit taková muka a tak jej oklamat, že začne pochybovat o vlastní příčetnosti. Takže tedy ano, Nakladatelství Domino děkuji, že jste tuto knihu vydali, byla by velká škoda o zážitek ze čtení přijít.
Děkuji Nakladatelství Domino za poskytnutí recenzního výtisku.
„Co když ti řeknu, že tě dokážu
přimět, aby ses do mě zamilovala s pomocí vědy?“
Daniel
Natasha uznává pouze
fakta. Je trošku vědátorka. Láska a osud? To pro ni neexistuje, ani sny a touhy
pro ni nic neznamenají. Všechno bere až příliš realisticky. Jednoho dne však
potká Daniela, šíleného snílka, který píše básně, věří v lásku na první
pohled a osud. Když Natashu uvidí, prostě ví, že je ta pravá. Snaží se jí o tom
přesvědčit. Když se ale dozví, že dnešní den je Natashin poslední den ve
Spojených státech, její rodina je právě dnes deportována, protože jsou
nelegální imigranti, zpět na Jamajku, kde byla naposledy když jí bylo osm let,
všechno se mezi nimi změní. Ona začíná věřit na lásku a on se snaží vymyslet,
co dál. Večerní hodina odletu se nezadržitelně blíží a jim odbíjí poslední
společné hodiny…
Toto je pravdivý příběh. Příběh odvahy a nezkrotné síly, která nezná mezí. Příběh dívky, ženy, která dokázala nemožné, a to přežít několik koncentračních táborů a zlo největší. Zlo jménem Mengele.
Viola Fischerová, rozená Sternová. To je jméno ženy, která prokázala neuvěřitelnou sílu. Sílu přežít. V roce 1944 byla se svou rodinou, stejně jako tisíce, miliony jiných Židů, zavřena do ghetta, které bylo jen jakousi mezizastávkou. Jakousi přípravou k tomu nejhoršímu, co teprve mělo přijít. To nejhorší neslo název Osvětim – Birkenau. Odtržena od své první lásky, kterou měla spatřit až dlouho po válce. Jak popsat hrůzy, které na ni čekaly? Jak najít slova, kterými alespoň naznačit, co všechno se jí dělo? O válce a samotném holocaustu už bylo napsáno mnohé a věřte mi, nikdy to nebude stačit. Vždy se najde další a další příběh, který ji připomene. Který nám nedá zapomenout a který si budeme v sobě ještě nějakou dobu nosit.
Viola se ihned po třídění na peróně, ihned po příjezdu do Osvětimi, dostala do hledáčku lékaře. I když toto označení není správné. Mengele byl hyena, lidská zrůda, člověk, který zabil stovky nevinných tím nejkrutějším způsobem. Svými zvrácenými pokusy utýral mnoho dětí, které pro něj představovaly zlatý grál. A s Violou měl ty samé úmysly. Ale prohrál, Viola přežila. A byla natolik silná, že dokázala nacistům uniknout, přežila další koncentrační tábory, ačkoliv ji to málem stálo život, stejně jako její rodinu.
Už se brzy stmívá, babí léto je za námi a blíží se
zima. Ale než jí otevřeme dveře, přivítáme Halloween. Svátek duchů, zbloudilých
duší, masek a dýní. Že ho neslavíte? To je ale veliká chyba.Každý si přece může tento den udělat podle svého
a nevyužít této krásné příležitosti, by byla škoda. Pro děti to může být veselá
událost, vytáhněte lampiony, jděte na svítící průvod městem, nebo si udělejte
vlastní večer. S různými lucernami, světýlky či lampiony.
Další možnost je vymyslet pro děti skvělý maškarní a vyrobit
si doma předem masku. Třeba
Když už máme předem promyšlený kostým, chtělo by to vydlabat
dýni. Pokud chcete být kreativnější, můžete najít inspiraci v knize Halloween nebo Abeceda
Dušiček a Halloweenu či Zvládnu to sám: Strašidelný Halloween.
Dlabání dýně je skvělá zábava, můžete vymyslet různé obličeje, ksichtíky,
hororové výtvory, to už je na vás. Když do ní pak vložíte svíčku, je to
nádhera. Na dekoraci se dají koupit malé nejedlé dýničky pouze pro tyto účely
nebo dýně jedlé. Máme třeba dýni máslovou nebo hokaido. Také z ní milujete
polévku? U nás doma, když dlabeme dýně a snažím se z nich uvařit všechno
možné, tomu říkáme dýňobraní. Nakoupíme hromady dýní, zpracováváme je, dělá se
pyré, výborná polévka nebo třeba koláč, perník či dort. Dokonce občas vařím
také i masovou směs s dýní. Všechno oranžově září a je to celé příjemně
podzimní. Inspiraci můžete najít třeba v knize Dýně - To nejlepší z podzimní
úrody nebo Kouzla s dýněmi - Nejlepší recepty a dekorace
z dýňového statku, která před pár dny vyšla.
V pokračování najdete i tipy na knihy s mystickou a hororovou tématikou. :-)
Skvělá příležitost. Můžete si u nás zasoutěžit o nádhernou pohádkovou knihu Samuel a Hortenzinka od autorky Yvony Bednarové. Naší recenzi na tuto krásnou pohádku můžete najít u nás na blogu zde.
Psychologický thriller o žárlivosti,
rivalitě a lžích, které se pomaličku rozplétají, vyplouvají na povrch a
nenechají vás se od knihy odtrhnout.
Heja je
samotářská, tichá, nemá přátele a s nikým se v práci nebaví. Vlastně
se ani nechce s nikým kamarádíčkovat a všechny od sebe odhání. Kathy, její
šéfová, je pravý opak. Má dokonalou rodinu, je úspěšná šéfredaktorka, všemi
oblíbená, má atraktivního manžela, nádherného ročního syna a všem se s Marcusem
jeví jako šťastný pár. Heja ale ví o jejích obavách z práce a také
trhlinách v manželství. A to jsou přesně ty slabiny, na které čekala.
Protože Heja chce něco, co vlastní Kathy. A tak jí musí prostě zničit. Pomalu,
nenápadně, postupně, bolestně…
Velký knižní čtvrtek je jasné světlo na konci tunelu. Jasné světlo pro všechny milovníky knih a slevových akcí, samozřejmě. Knižní čtvrtek je totiž dnem, kdy všechna knihkupectví lákají čtenáře na slevovou akci, které málokterý milovník knížek unikne. A vlastně ani nechce, není-li pravda?
15 renomovaných knihkupectví nám ve čtvrtek představilo 15 knižních novinek a nabídlo nám jejich výhodný nákup. A ani Dobré knihy nezůstaly pozadu. Podívejme se, jaké žhavé tituly si pro nás přichystaly....
A jaké tipy jsem si pro vás připravila? Dozvíte se na stránkách Magazínu Dobrých knih...
Nový thriller z pera americké autorky Mary Kubica je plný tajemství, která by nevyplula na povrch, nebýt osudového okamžiku, který změnil vše. Vše, na čem bylo vystavěno spokojené manželství, zdánlivě bez mráčku.
Clara je docela obyčejná manželka a matka malé Maisy a čerstvě novorozeného syna. Žije spokojeně v manželství s Nickem. Zubařem s vlastní praxí, prosperující praxí, jak se zdá. Ale Nickova autonehoda tento pohádkový svět zboří jako domeček z karet a Clara stojí před spoustou otázek, kdo vlastně Nick byl. Získává podezření, že za nehodou stál kdosi, kdo usiloval jejímu manželovi o život, a přes obrovskou únavu a žal se pouští do pátrání. Odpovědi, které na konci nalezne, ale rozhodně nejsou tím, co by očekávala. Nickův život byl plný tajemství, podvodů a zrady na těch nejbližších.
Mary Kubica nám v předchozích knihách ukázala, že psát tedy rozhodně umí. Ani v nejnovější knize tomu není jinak, děj je neotřelý a plný zvratů. Ale samotná hrdinka Clara mi nesmírně lezla na nervy. Možná za to mohl její smutek a stesk, ale i její urputná snaha o nalezení domnělého vraha mě přiváděla k šílenství. Naivní, neurotická Clara tak okatě zanedbávala péči o dvě malé děti: tak tvrdošíjně byla přesvědčená, že její muž byl dokonalý, že to až bilo do očí. Plus má u mě za velkou trpělivost s maminkou, postiženou demencí, to rozhodně lehké není.
Jste vyznavači děsivých a zvrácených thrillerů? Jste milovníci něčeho natolik děsivého, že musíte chvílemi přestat číst, abyste text vydýchali? Pak jste tady správně, Čtvrtá opice přichází.... Ze všeho nejdřív jsem si přečetla rozhovor s autorem této knihy, který je na stránkách Nakladatelství Domino. Hned po prvních větách mi bylo jasné, že do světa byl vypuštěn thriller, který bude mrazivý a děsivý. Ne nadarmo jej ocenil jak Stephen King, tak Jeffery Deaver. Sám autor odmítá názor, že jeho nejnovější dílo může být přirovnáváno k Mlčení jehňátek, či filmu Sedm. Já s ním nesouhlasím, neboť je to stejně zvrácené, jako zmiňované filmy. Mrkneme se tomu trochu na zoubek, co říkáte. Čtvrtá opice je klasický thriller, který si rozhodně na nic nehraje. Po městě pobíhá vrah, který je rozhodně víc než psychopat. Jako dárek zanechává policistovi Samu Porterovi malé krabičky s částí těla mrtvého. Je nepolapitelný, neviditelný. Až do osudného střetu člověka s autobusem, u kterého to vypadá, že by mohl být oním psychopatickým pachatelem. Nalezená krabička s uříznutým uchem a tajemný deník, plný soukromých zápisků, to jsou vodítka, po kterých se Porter pouští s jediným úmyslem. Tentokrát mu vrah neunikne, i kdyby ho to mělo stát cokoliv.
Jsem naprostým a zapáleným vyznavačem thrillerů, ale toto byla jízda. Autor má v plánu další díl v hlavní roli se Samem Parkerem, jako trilogii, a já se docela obávám, kam až může zajít. Celá knížka je naprosto otevřená a za nic se neschovává. Je protkána zápisky vraha, které mě kupodivu bavily nejvíc. Číst, jak se utvářela od dětství mysl psychopatického zabijáka, co jej formovalo a jak mocho ovlivnilo dětství v téměř harmonické rodině, bylo zajímavé. Nebo nebyla zas tak harmonická? Že by už v dětství dostal do vínku zvrácenost, sebestřednost, krutost? Pokud někdo má odvahu autora přirovnat k jinému, pak já mám jasno. Popisy místa činu jsou tak sugestivní, až mi připomíná Chrise Cartera. Milovníci dobrých thrillerů jistě ví a znají. Samotná hlavní postava tentokrát nezápasí s žádnou náklonností k lékům, alkoholu, či čemukoliv jinému, za což má autor hodně plusových bodů. Stárnoucí policista, kterému se po ránu nechce z postele je sympaťák, kterého si zamilujete. Jeho nasazení je klasika, jeho suchý humor a nevšímavost k nadřízeným je příjemné, takže nic samotný příběh neruší. Čtvrtá opice vyjde za necelých 14 dní. A já jí přeji spoustu skvělých čtenářů, naladěných na stejně zvrácenou strunu jako já.
Pojďte se se mnou podívat do báječné zahrady
plné víl, skřítků a zvířátek, kteří tu zažívají neobyčejná dobrodružství…
V tomto
pohádkovém příběhu se seznámíte s vílou Hortenzinkou, která žije v chaloupce
pod květinou hortenzií, a jejím přítelem mlokem Samuelem. Žijí na zahradě za
plotem u velké chaty s hodnými lidmi. Ale nebydlí tu sami, na zahradě u fialek
má pelíšek víla Violka, u konvalinek víla Konvalinka, u maliníku panáček
Malinda a ostružiníku panáček Ostružinda. V trávě žije ještěrka Zeminka,
koník Kuliferda, ropucha Růženka a spousty dalších zvířátek. Zažívají různá
dobrodružství a vy si můžete přečíst, jak to vypadá, když pořádají závody,
večerní slavnosti nebo se rozhodnou uspořádat lampionový průvod.
Petra
si nějaký čas s Michaelem psala a volala. Bylo to ještě v době, kdy
neexistovaly sociální sítě a internet, pokud byl, tak minimálně. Psal se rok
2001. Jednoho dne však sedí v letadle a frčí směr karibský ráj – ostrov Curacao.
Za několik hodin se ocitne v úplně cizím prostředí, podnebí, před mužem,
kterého nikdy osobně neviděla. Brzy se však stane ostrovankou se vším všudy.
Zápasí s komáry, leguány, netopýry a všudypřítomnými ještěrkami. Žhnoucí
tropické slunce jí nedělá moc dobře na pleť, takže se musí dobře chránit,
zápasí s tropickou horečkou dengue… Zkrátka se snaží poprat s životem
na cizím ostrově, jak se dá. Bláznivé dny střídají nádherné, plné romantiky,
kde pozoruje moře, zapadající slunce a jenom se tak kochá. Vnímá tu krásu a
zjišťuje, že tady nikdo nikam nespěchá a prostě si všichni místní jenom tak užívají
života…
Od té
doby nemilosrdně ničím všechno komáří. Sice to nejde úplně snadno, ale stačí, aby
mi podobný tvor zabzučel u uší, a naskakuje mi husí kůže. Co když to je zase
ten jeden, co mě odepíše na dost dlouhou dobu?
Skutečně
nechápu, proč se plýtvají miliardy nejrůznějších světových měn na vojenské
záležitosti. Jeden nakažený komár plně nahradí letadlo připravené k útoku.
Stačí komáry natrénovat, vysají krev nepřátelům a nakazí je zákeřným virem!
Anebo už je dávno vycvičili a zkoušejí jejich poslušnost v praxi?
Karibská
láska je román podle skutečných událostí, provází nás po krásách ostrova
Curacao, popíše nám jeho historii, jak se zde žije a jak si to tu autorka
zamilovala. Jediné, co mi trošku v knize chybí, jsou fotky těch krásných
míst a dle názvu knihy jsem čekala více vztahů, lásky. Navzdory názvu je román
spíše průvodce životem na Curacau, o jeho krásných místech, každodenních,
mnohdy hodně vtipných, situacích. Například jak se Petra setkávala s leguány,
jak jí štvali komáři, kteří jí nakazili nebezpečnou nemocí dengue. Najdeme zde
také postřehy v rozdílech žití v Čechách a na Curacau. Všechna ta
místa jsem viděla v hlavě (následně si je našla i na autorčině FB) a byla
jsem unešená. Opravdu je tam krásně a Petra Nachtmanová nás tímto způsobem bere
na Curacao s sebou. O nic nepřijdete, všechno nádherné vám popíše do
detailu. Stejně jako stinné stránky místního živobytí.
Oceňuji
Petřinu obrovskou odvahu, že se takto vydala sama za oceán, do neznáma. To je
opravdu obdivuhodné a klobouk dolů. Začátky musely být krušné. Na konci knihy
se ukrývá několik skvělých věcí. Například oblíbené recepty z Curacaa anebo
slovníček papiamenta, což je místní jazyk.
Karibská
láska je vtipná, zábavná a zároveň i poučná kniha. Ukáže nám ostrov ze všech
jeho stran, já cestování a knihy o něm miluji, ráda poznávám nová místa, ať už
v realitě nebo v knihách, navíc jsem takový blázen, že si všechno ihned
hledám a chci vidět místa, o kterých čtu. Barvy jsou na Curacau pestré, všechno
působí pozitivně, vesele, krásně a já jsem opravdu nadšená. Ráda jsem poznala
zase další kousek světa. Za to Petře moc děkuji. Pokud vás kniha alespoň trošku
zaujala, jděte do ní, ocitnete se na Curacau s bílými plážemi, tyrkysovým
mořem, barevnými domky a stále se usmívajícími lidmi. No nezní to krásně?
Krása, krása, krása! Právě jsem dočetla a
úplně se rozplývám, jsem dojatá a přemýšlím o životě a minulosti. O osudech
našich blízkých, které si každý musel prožít. Mají nějaká tajemství jako
Emilyina rodina? Kéž bych také našla červený deník. Takové osudy jsou
úchvatné a vždycky mě vezmou za srdce. Myslím, že naše babička, která žila za
druhé světové války na Ukrajině a patří k tzv. Volyňským Čechům, by mohla vyprávět
podobně dojemný příběh. Bohužel o tom moc nemluví…
Emily
chce po rozvodu od všeho špatného utéct, zmizet na pár týdnů z New Yorku. Vydá
se ke své tetě Bee, na kouzelný ostrov Bainbridge, kde trávila v dětství každé
prázdniny a moc to tam milovala. Když potká pohledného souseda Jacka a tetě se
moc nelíbí, že se s ním schází, snaží se Em přijít na to, proč. Jednoho
dne objeví starý červený deník, a zjistí, že v něm může najít mnoho
odpovědí na své otázky. Jeho čtení ji zcela pohltí, ona pátrá na vlastní pěst,
kdo byla Esther a Elliot z deníku a díky nim pochopí, kam skutečně patří.
Byl to zápisník, očividně nějaký deník. Vytáhla jsem ho a
přejela rukou po hřbetě. Byl starý a jeho neobvyklý přebal z červeného sametu
vypadal ohmataně a ošoupaně. Dotkla jsem se ho a okamžitě mě bodla výčitka. Co
když je to Beein starý deník? (…) Jen jedno nakouknutí na první stránku, nic
víc.
Stránky, zažloutlé a křehké, budily dojem čistoty, jaký se
během času jedině umocňuje. (…) Slova na následující straně, napsaná tím nejelegantnějším
rukopisem, jaký jsem kdy viděla, mi rozproudila krev v žilách. „Příběh o
tom, co se stalo v jednom malém ostrovním městě v roce 1943.“
Zhluboka jsem se nadechla a otočila další stránku. Co se
může stát, když si přečtu pár řádek?
Jelikož jsem před týdnem přečetla knihu Červený adresář, nemohu
nezmínit jeho podobnost s Láskou z deníku. Ano, i zde je, tentokráte
červený deník, a období druhé světové války. Příběhy jsou si podobné, jsou
krásné, ale přesto je každý jiný. Láska z deníku je kniha z edice Srdcovky,
má opět nádhernou obálku, jako všechny tyto knihy. Navíc violky na přebalu mají
svůj význam a to se mi moc líbí. Jen bych chtěla říct, že by si román zasloužil
pevnou vazbu, protože je to opravdu nádherný příběh.
Páni. Přátelé, já jsem zase tak dojatá, tohle mi nedělejte. :-) Musím
říct, že jsem probrečela snad celou knihu, jakmile začala Emily číst deník,
zamlžily se mi oči a utírala jsem je pomalu na každé stránce. Když se minulost
začínala prolínat s přítomností, bylo mi víc než jasné, že tohle bude
opravdu silný příběh. Láska z deníku odkrývá staré rodinné tajemství,
ukazuje to, jak se lidé mohou milovat celý život a přesto se míjet, když se
všechno špatně načasuje. Román je nádherný, bolestný, srdcervoucí a dojemný.
Slzy mi tekly od začátku do konce, takže si nezapomeňte ke čtení přibalit
kapesníčky. A více už opravdu prozradit nemohu, ostatní si musíte přečíst sami…
Nádherný, srdcervoucí příběh skutečného červeného adresáře
autorčiny pratety, vám určitě zanechá stopy na duši, tak jako mně…
Doris dostala k desátým narozeninám červený adresář.
Psal se rok 1928, daroval jí ho tatínek, který pár dní nato zemřel. Nyní je Doris
devadesát šest let. Listuje tím starým adresářem a vzpomíná na lidi, jež tu má
zapsané. Vypráví příběh svého života, který trval vlastně téměř celé dvacáté
století. Přežila druhou světovou válku, dělala modelku v Paříži, žila
v New Yorku, a na spoustě dalších míst. Když během vyprávění vyhrabe
z šatníku staré plechové krabice plné fotografií a dopisů, zrodí se
nezapomenutelný příběh o lásce, přátelství, bolesti, smutku, nebezpečí a
dlouhém odloučení. V jednom jméně v adresáři se však skrývá mnohem
víc. Nekonečná, věčná láska a bolest hluboko v Dořině srdci…
Německá
loď nás za chvíli dostihla. Muži na mé lodi rozsvítili reflektory a divoce
stříleli. Odpověď přišla vzápětí. Několik kulek dopadlo do míst nad mojí hlavou
a já se schoulila ve strachu, že se odrazí. Přitiskla jsem se k zemi.
V té chvíli si mě všiml jeden muž z posádky. (…) Minuty se zdály jako
celé hodiny. Potom se ozvala strašlivá rána z lodi, kterou jsme před
chvílí opustili. Dorazila k nám teplá tlaková vlna. Oba jsme spadli do
vody. (…) Sama jsem se ve studené vodě otáčela kolem dokola, všude hořely kusy
vraku. Viděla jsem velké plavidlo, jak se převrací na bok a klesá do černé vody
jako pochodeň. (…) Němci už odpluli a všude panoval naprostý klid. Nerozléhala
se už žádná střelba ani hlasy křičících mužů. Když se rozednilo, byla jsem
sama, obklopená zuhelnatělými zbytky lodi. A těly.
Červený adresář mě doslova dostal. Zlomil mi srdce, vryl se
mi hluboko pod kůži a já nepřestávala číst a číst. Autorka Sofia Lundbergová
v knize uvádí, že předobrazem hlavní hrdinky byla spisovatelky milovaná
prateta. V románu vystupuje také postava inspirovaná jejím prastrýcem,
oceňovaným malířem. Dokonce se zmiňuje, že i samotný adresář v červených
deskách je skutečný! A proto jsem se mnohokrát při čtení ptala sama sebe,
jestli je Jenny, praneteř Doris v knize, přímo Sofia Lundbergová? Je to
celé skutečné? Věřím, že ano. Každopádně o to je celý prožitek z příběhu
silnější. A mně to připomnělo, že někdy až příliš zapomínáme na to, jak
pohnuté, bohaté a fascinující životy za sebou mají naši nejbližší.
Tento příběh je silný, klidně by mohl být
skutečný. Nebo vlastně je, protože autorka na konci píše, že čerpala ze svých
vlastních zkušeností a hlavní hrdinka má hodně z Melissy de la Cruz. Už
jen proto vás kniha zasáhne!
Jasmin
má na sebe opravdu vysoké nároky. Vždycky byla tak trochu šprtka. Učení ji
baví, je oblíbenou kapitánkou týmu roztleskávaček, a právě obdržela vysoké
ocenění – prestižní státní stipendium, které předává prezident USA přímo v D.C.
Její filipínští rodiče na ni mohou být rozhodně pyšní. Během stáže v nemocnici
se seznámí s úžasným klukem a všechno se zdá být jen dokonale růžové. Ale
pak se vše zbortí. Rodiče jí řeknou, že jejich víza před několika lety vypršela
a celá rodina je zde ilegálně. To znamená, že nebude žádné stipendium, ani
univerzita. Navíc jim hrozí deportace na Filipíny, kde to Jasmin vůbec nezná.
Nemluví jejich jazykem, cítí se jako Američanka a její domov je přece Amerika.
Jak to všechno dopadne? Co její přítel Royce? Bude jí stát po boku?
5. 10. byl mezinárodní den úsměvu. Tušili jste to? Já vůbec, ale když jsem se to dozvěděla, říkala jsem si, že je to vlastně moc hezká příležitost, jak lidi sblížit a zlepšit každému den, nemyslíte? S úsměvem jde přeci všechno líp. Zkuste si zavzpomínat na tento den a rozesmát alespoň dva lidi – nebo třeba rozdávat úsměvy na všechny kolem. Určitě bude svět hned krásnější. A to pro obě strany. Vám do těla vplují endorfiny štěstí a všechno pak půjde samo.
A co by vám mohlo k veselé náladě a úsměvu pomoci? No samozřejmě knihy! V tomto případě nejlépe ty plné humoru, vtipů a srandy, u kterých se budete smát i nahlas. Až si budou kolemjdoucí (pokud tedy budete číst v parku nebo ve vlaku) ťukat na čelo, co jste to za blázna. Takže? Pojďme se smát – a to nejen v tento den…
Frank
nakupuje v bazaru. Třeba keramické žirafy, hrochy, magnetofon, boty i pinzety.
Ale slipy a ponožky by si tam rozhodně nekoupil. To se mu zdá nehygienické. Teď
si tam pořídil novou květovanou košili. To aby se líbil pečovatelce Kelly
Christmasové, která udělala v jeho životě pořádný vítr. Takže nakonec ta
nehoda, co mu způsobila pár zlomenin, bylo to nejlepší, co ho mohlo potkat.
Kelly za ním bude totiž docházet další tři měsíce a to vůbec není špatné. Frank
si užije spousty zábavy a akčních dní, když vymýšlí, jak na mladou pečovatelku
zapůsobit. Knihu doporučuji všem, kdo mají rádi anglický humor. Opravdu jsem se
hodně nasmála.
Dítě školkou povinné má
několik dílů, ale mně se nejvíce líbil Jak čůrají nevěsty. Příběhy jsou vlastně
zápisky z autorova života, respektive hlášky jeho školkou povinné dcery.
Každodenní situace přinesou nejen jednu vtipnou historku, u některých se budete
smát, až se za břicho budete popadat. Humor je milý, nenáročný, oddechový,
dětsky kouzelný, prostě vystřižený ze života každého z nás. Dítě školkou
povinné je zábavné čtení, které vám zaručeně zlepší náladu.