čtvrtek 30. března 2017

Jarní soutěž





Takže...protože dnes náš blog dosáhl návštěvnosti přes 40 000 nakukujících a venku pučí jaro (aspoň u Verči, u Jany v Ostravě asi zaspalo), máme pro vás pro všechny dárečky.
A samozřejmě také proto, že jsme od přírody hodné duše 😊
Máme pro vás velmi jednoduchou soutěž a to rovnou o dvě báječné knihy, které nám poskytlo Nakladatelství Brána.

Jediné, co pro to musíte udělat, je napsat do komentáře, o kterou knihu by jste měli zájem a v pondělí, 3.dubna, v odpoledních hodinách dva šťastlivce  náhodně vylosujeme. Nezapomeňte připojit svůj e-mail.
Pojďte se mrknout, jaké lahůdky pro vás máme.


Soubor jedenácti mysticko-realistických povídek se pohybuje na hranici vážna a grotesknosti. Jejich židovští, katoličtí, protestantští či nevěřící hrdinové se setkávají se Smrtí i s anděly, s démony a dybuky v podobě zcela reálné, potýkají se s neobvyklými schopnostmi prorockými, se zázraky i s putováním v čase, s duchy dob dávno minulých, a to vše na samém počátku třetího milénia. Zázraky se dějí i dnes, i dnes se lidem zjevují andělé, i dnes k nám promlouvají duše mrtvých, neboť nevysvětlitelné, které je mezi nebem a zemí, je v tomto světě přítomno stále.




Ve vesničce Beynac-et-Cazenac, která se nachází v jihozápadní Francii a je opředená magickou atmosférou, žije Estelle, která se rozhodne pro rozvod s manželem a nový život. Dřív než svůj plán stihne realizovat, zemře násilnou smrtí, a navíc se zjišťuje, že byla těhotná. Tento fakt vyvolá spoustu otázek, na které hledá odpovědi především její muž Olivier, který si je jistý tím, že nemůže mít děti. Byla mu snad Estelle nevěrná? Na druhé straně Annalise je šťastně vdaná a jediné, co ji celý život trápí, je předčasná smrt milovaného bratra. Její manžel Jean má však jedno tajemství. S mrtvou Estelle měl společného víc, než by si kdy pomyslela. Rozbíhá se vyšetřování a podezřelých je více než dost. Detektivní drama plné intrik, tajemství, vypočítavosti a křivd.



Přejeme vám hodně štěstí a samy jsme zvědavé, kdo bude ten šťastný.

Nádherná zimní Itálie


O mě je všeobecně známo, že jsem zvláštní druh člověka - Pecivál domácí. Jako správný knihomol si nejraději zalezu s knížkou a prostě mě nechte být. A jako správná Lvice, nesnáším zimu, sníh, mráz, nelyžuji, nebruslím, na sáňky jen ve stavu nejvyšší nouze 😊 Jediné, co snesu, je každoroční dovolená v milovaném Řecku, ale to je léto, pálí slunce, pravidelně se spálím, sloupu, spálím a tak pořád dokola. Ale přesně tohle je pro mě.
A teď k jádru pudla. Ale od čeho jsou přátelé, že? Báječná rodina, která vyráží na lyže, brodí se sněhem a zásobuje mě úžasnými fotkami, které prostě musíte vidět, protože jsou jedním slovem kouzelné! Mezi námi - já bych tam nejela, ale ty fotky, hmmm, že bych snad jednou, možná, no uvidíme 😃
Pokochejte se nádhernou krajinou v Itálii, konkrétně Sarentino, 20 km od městečka Bolzano. Zavzpomínejte na zimu, teď si to můžeme dovolit, protože před námi je milované léto.




 
















Nádhera, viďte. Musím říct, že vybrat pár fotek z takového množství, nebylo vůbec jednoduché a padlo na to jedno velké kafe a v hlavě hříšné myšlenky na čokoládu 😃
Autorem těchto báječných fotografií jsou mí florbaloví přátelé Michal Gabriel, Míša Gabrielová a s laskavým svolením i jejich kamarád Pavel Pajdla.


Přátelé, díky, že jste mě vyvezli na hory!
Vaše strašně líná Jana 😊

středa 29. března 2017

Dybuk a ďábel


Máte rádi příběhy, které jsou jen velmi těžko uvěřitelné? Máte rádi mírné nadpřirozeno, tajemno, prostě tak trochu duchařinu? V tom případě je tato recenze přímo pro vaše oči, pojďte se mnou do tajemného světa nadpřirozených jevů a nechte si po těle proudit mrazení v zádech. Litovat rozhodně nebudete.

Už otevřením prvních stránek této knihy je jasné, že se budeme bát a budeme se i bavit. Nemyslela jsem si, že se do čtení tak ponořím, ale prostě mě to bavilo. 
Soubor jedenácti povídek je plný zvláštních a těžko uvěřitelných věcí. Dostaneme se do světa židovské víry, se spoustou informací a v některých povídkách si budeme muset zvyknout na trochu jiný jazyk, než jaký běžně slýcháme. Budeme se procházet po ztichlém hřbitově, kde na nás, ve stínech, číhají duchové a mystické osoby a možná si budeme myslet, že tohle je opravdu jen fantazie. Copak holoubek může drápkem napsat vzkaz? Nemožné, viďte. A co když opravdu ano? Co my víme, co se opravdu děje mezi nebem a zemí? Nemohla se snad milovaná žena, nedávno pohřbená, dostat do těla okřídleného zvířete a takto chránit svého blízkého, který její ztrátou tak trpí? 
Ze všech příběhů si určitě vyberete ten, který vás zasáhne. Všechny jsou čtivé, ale jeden, alespoň u mě, vyhrává na celé čáře. Je o fotografiích. Nebo o fotografech, jak chcete. Trochu morbidní námět a tím je fotografování hřbitovů, zvlášť, když ten, kdo drží fotoaparát, je mladá dívka Otýlie. Fascinující svět náhrobků, ať starých, či nových, fotografování pohřbů, pozůstalých. Otýlie se snaží ukázat svému známému, Bernardu Bromovi krásu tohoto umění a přiměje ho jeden takový pohřeb nafotit. Co se zpočátku zdá jako nevinné, se ukáže být velmi temné. Na fotografiích je kdosi, kdo by tam, podle všech přírodních pravidel, vůbec neměl být. 

Autor této úchvatné, povídkové knihy, David Jan Novotný, je velmi pozoruhodný pán. 
Kromě knihy Dybuk a ďábel má na svém spisovatelském kontě celou řadu knih, včetně krásných pohádek Pohádky z ementálu. Je to impozantní muž, který se nezaměřuje pouze na jedno téma. Příkladem je naprosto odlišný detektivní román Zpověď agenta StB, který, dle mého, by určitě také stál za přečtení.
Ale pokud máte chuť na tajemství, na věci, které se běžně nedějí a přesto se snad stát mohou, sáhněte do knihovničky po tomto díle. Litovat rozhodně nebudete.

Za recenzní výtisk děkuji Nakladatelství Brána

Kniha:     Dybuk a ďábel
Autor:     David Jan Novotný
Vydal:     Brána
V roce:    2017
Stran:     232

Skvělé knižní tipy aneb knihy, které se mi v loňském roce líbily nejvíc - 2. část





Krásný den všem, jsem tu s pokračováním článku o knihách, které se mi ze všech, co jsem přečetla minulý rok, líbily nejvíc. První část článku je zde.

A teď už se pojďme podívat na tu druhou šestku celé TOP 12 roku 2016.
 


Pamatuji si vás všechny – Yrsa Sigurdardóttir

Tuto duchařinu jsem četla hned v lednu loňského roku a hned jsem věděla, že to bude to pravé ořechové. Zvlášť v zimním období. Yrsa mě překvapila, nadchla a já si poté musela pořídit hned všechny její knihy. Děj je zajímavě propletený a tajemný. Kdo má rád duchařiny, toho určitě nezklame a přijde si na své.

Anotace: Když se tři mladí lidé z Reykjavíku rozhodnou, že koupí dům v opuštěné obci v pustých západních fjordech, netuší, co všechno je tam čeká. Co bude odhaleno a co probuzeno. Gardar, jeho žena Katrín a společná kamarádka Líf se chtějí pustit do renovace domu, ale brzy se začnou dít divné věci. Na podlaze se objevují mokré šlápoty, někdo trousí po pokojích mořské mušle, ozývají se podivné zvuky. Mobily se jim záhadně vybijí a loď pro ně má přijet až za několik dní. Jiná cesta z oněch mrazivých pustin nevede. Jsou tu úplně sami. Nebo ne…?
V malém městečku na druhé straně fjordu vyšetřuje policistka Dagný spolu se svým kamarádem, psychiatrem Freyrem, sérii nepřirozených úmrtí. Stopa vede do zaprášených archivů s policejními složkami z minulého století. Jak by ale tehdejší zločiny mohly souviset s nedávným záhadným zmizením Freyrova malého syna? Záhady se vrší jedna na druhou a pomalu se začínají propojovat do řetězce děsivých událostí. Příšerná pravda musí být odhalena. Mrtví si někdy pamatují víc, než bychom si přáli…

Ale pokud byste si snad chtěli říct „Vždyť je to jen spisovatelčina fantazie“, nebuďte si tak jistí a vězte, že příběh je (přinejmenším zčásti) postaven na skutečných událostech.




Máš mě vůbec rád? – Fausto Brizzi

Na tuto knížku jsme nedočkavě čekala až do května. Když konečně vyšla, byla jsem nadšená. První kniha Fausta Brizziho 100 dní štěstí byla vynikající a stala se mojí srdcovkou. Proto jsem musela mít i druhou a ani ta mě nezklamala. Nemluvě o těch překrásných sametových obálkách. Čekala jsem možná trošku jiný děj, než depkař Diego předváděl, ale i tak byla skvělá. Příběh je plný životní moudrosti a laskavosti. Přinutí vás zamyslet se sami nad sebou a svým životem. Budete plakat (štěstím i smutkem), budete se smát a musíte si jí prostě přečíst!

Anotace: Je dost velký rozdíl mezi “Mít někoho rád” a “rád někomu pomoci”.
To si rozvedený pětačtyřicátník Diego Anastasi, který si vybudoval pověst úspěšného advokáta a taky hlubokou depresi, bohužel uvědomí poměrně pozdě. Při té příležitosti zjistí, že všichni, které má rád, nemají čas na něj a na jeho potíže. A následně si uvědomí, že vlastně ani on pro ně nikdy nic neudělal, nepomohl jim, když to potřebovali. Pokusí se to změnit: rozhodne se, že musí pro své nejbližší udělat něco dobrého. Výsledek? Ničí jejich životy včetně jejich přání a snů. Nebo možná ne.
 


Nejmenuji se Miriam – Majgull Axelsson

Příběh a osoby jsou sice smyšlené, ale hlavní události v něm, jsou skutečné. Je to trošku jiná kniha o holocaustu. Není z pohledu Židů, ale Romů, kteří byli neméně týraní a věznění v Osvětimi stejně jako Židé. Při čtení budete plakat, budete mít husí kůži, ale také se dozvíte, jak to bylo dál po vysvobození vězňů. Jak těžko se začleňovali do společnosti a běžného života. Nejmenuji se Miriam je román o nevídané lidské statečnosti, chuti žít a přežít. I za cenu ztráty vlastní identity.

Anotace: Přestala existovat, aby přežila. Románový příběh ženy, která prošla peklem koncentračního tábora. Miriam Adolfssonová slaví pětaosmdesáté narozeniny. Když ale dostane darem náramek připomínající práci cikánských stříbrotepců, stane se něco naprosto nečekaného. „Nejmenuji se Miriam!" Po tomto ohromujícím prohlášení stará paní otevře stavidla vzpomínek, které pohřbila hluboko v sobě. Není Židovka, jak se všichni včetně její rodiny domnívali. Je Romka. Její pravé jméno zní Malika. Jejího bratra zahubil v Osvětimi doktor Mengele. Aby přežila, oblékla si šaty židovské dívky Miriam, která strašlivou cestu zaplatila životem. Vzala si její identitu. A pak ji čeká transport do Ravensbrücku. Další nekonečné peklo zimy, hladu, trýznění a nemocí. Vyjít s pravdou ven se však neodváží ani poté, co z něho konečně unikne. I ve Švédsku, kam ji polomrtvou, podvyživenou a nakaženou skvrnitým tyfem po osvobození odvezli, jsou totiž cikáni na okraji společnosti. Uzdraví se. Vdá se. Zůstane. A pro celý svět hraje roli Židovky z dobré rodiny. Ani její manžel nemá o ničem tušení. Jenže teď už Malika mlčet nemůže…
 
 
 
Dívka, již jsi tu zanechal – Jojo Moyes
První kniha, kterou jsem od Jojo Moyes četla, byla samozřejmě Než jsem tě poznala, která je už tolik známá i díky filmovému zpracování a byla opravdu skvělá. Pak následovala novinka Jeden plus jedna a až poté Dívka, již jsi tu zanechal. Tato kniha mě absolutně zasáhla, protože prostě obsahuje všechno. Je to silný román plný nejen lásky, ale i smutku, války, neštěstí, lidské dobroty, i zrady, bolesti a odpuštění. Ta vám nesmí v knihovničce chybět!
 
Pokračování článku si přečtěte ve Venilafi magazínu zde.
 

 
 



 
 

 

úterý 28. března 2017

Recenzáčky z Knihcentra



 
Právě mi dorazily tyto krásné recenzáčky z Knihcetrum.cz, kterým tímto moc děkuji i za úžasný březnový seznam. Moc jsem se na tyhle krásky těšila. Obzvlášť na Sirénu :-) No není nádherná?
 
 
 
Siréna - Kiera Cass
 
Oceán zachránil Kahlen před smrtí. Je to už dávno, co ji nenechal utonout, a od té doby mu
slouží jako siréna. Svým zpěvem láká bezpočet neznámých do hlubin moře, aby tak splatila dluh. Může se pohybovat také na zemi mezi lidmi, ale protože by i jediným slovem mohla způsobit smrt, musí držet jazyk za zuby. Dívá se, jak žijí obyčejní lidé a těší se, až bude taky smět hlasitě mluvit, smát se a svobodně žít. Je smířená se samotou až do konce služby… ale pak se seznámí s Akinlim. Je to kluk, který má všechno, o čem kdy snila. Vypadá dobře, je srdečný, vtipný a bezprostřední, zajímá ho nejenom její krása. Všemožně se s ní snaží komunikovat, úžasně si rozumějí a vztah mezi nimi rychle přeroste kamarádství. Ať chtějí nebo ne, jsou spojeni poutem lásky… A Kahlen chce. Jsou tu však pravidla daná Oceánem a zamilovat se do člověka? To by jistě žádná siréna neměla. Bude muset Akinliho opustit. Žádný člověk nesmí v životě poznat mořský svět sirén. Jenomže poprvé po létech poslušnosti je Kahlen rozhodnutá následovat hlas srdce.
 
 
Kluk z kostek - Stuart Keith
 
Alex svou ženu Jody miluje, ale zapomněl, jak jí to dát najevo. Zbožňuje i svého autistického
syna, ale ani za mák mu nerozumí. Sam je plný překvapení a svět je pro něj hádanka, kterou bez pomoci nedokáže rozluštit. Až díky hraní Minecraftu pro sebe otec se synem najdou společný prostor, v němž se začnou lépe poznávat a navzájem se chápat. Dokáže se rozpadlá rodina kousek po kousku, kostku po kostce dát znovu dohromady?


Velmi drsný svět podsvětí

Martina Cole je královnou mezi královnami. Martina Cole vás lapí do svých sítí a nepustí. Provede vás zvráceným světem podsvětí, bludištěm intrikujících zločinců, kteří jsou ve své zvrácenosti velmi poctiví. Poctiví v plánování, klamu, pomstě.  A vždy, ale opravdu vždy, si můžete být jisti, že vyrovnávají své účty.

V nejnovější knize této brilantní spisovatelky, opět nahlédneme pod pokličku temného zločinu. Budeme svědky zničující lásky a oddanosti, která postupem času přeroste ve stejně ničivou nenávist a na konci budeme velmi překvapeni. 
Sharon a Lenny, dva mladí lidé, kteří se prostě milují a čekají spolu dítě. Zní to jako z románu, viďte. Ale nenechte se mýlit, ta láska není žádná červená knihovna a Lenny opravdu není žádný pohádkový princ. Je pravou rukou protřelého krále podsvětí, Jacka Johnsona, pevně ovládajícího své území. Lichváře, který se pro ránu nebojí jít daleko. Ale na špinavou práci má právě svého oblíbence, který má před svatbou. Co na tom, že Sharon je mladá a nevyzrálá. Je velmi snaživá, Lennyho zbožňuje a ze všech sil se snaží být ukázkovou ženou svého muže. Zločincova žena, která se stará o vytvoření domova, zatímco její muž "pracuje". Když mu porodí prvního syna, štěstí se pevně usadilo u jejich dveří. Dny zalité láskou a štěstím, ovšem noci, noci ty patří do jiného světa. V noci se Lenny stará Jackovi o jeho špinavé obchody a nezřídka přijdou ke slovu jeho pěsti. Je to zločinec se vším všudy, protřelý, nebojácný drsňák, který  ovšem před světem i před svou ženou skrývá nebezpečné tajemství. Tajemství, které se týká jeho parťáka Reggiho a které by je oba mohlo stát nejen všeobecné ponížení, ale i odsouzení těch nejkrutějších a nejvyšších, včetně jeho rodiny.
Ale Sharon není hloupá a umí si spočítat jedna a jedna. Ve chvíli, kdy se na Lennyho velmi zlobí a žádá vysvětlení, Lenny umírá. V tmavé uličce je brutálně přepaden a zavražděn, ubit k nepoznání. Rázem se Sharon stává vdovou a její dvě děti polosirotky. Podsvětí přišlo o velmi důležitou osobu a slibuje trest zákeřnému vrahovi. 
Do děje vstupuje Ray, velmi pohledný, vysoký chlapík, který se Sharon okamžitě zalíbí a na obzoru je další vzplanutí, které nemůže skončit jinak, než svatbou. Ale ani Ray není žádný svatoušek z nedělní školy. Je nebezpečný a to velmi. Nebezpečný nejen pro své protivníky, které dokáže zabít hned na několik brutálních způsobů. Je velmi nebezpečný i pro své blízké, ovšem jak, to je záhadou a já ji nerozluštila. Netušila jsem, co strašného může skrývat tento sympatický nájemný vrah, krom několika zářezů na pažbě. Ale tajemství má, o tom není pochyb a přijde se na něj, ne že ne. A nebude to vůbec hezké, veřte mi.

Kniha Vyrovnat si účty, je již patnáctým počinem anglické spisovatelky Martiny Cole. A v každém jejím díle se opakuje jedno a to samé téma a to je zločin, v té nejkrutější podobě. Bez příkras a kudrlinek. Jestli si myslíte, že už jste četli všechny možné druhy thrilleru, pak jste na omylu. Její příběhy nejsou milostivé k vašemu žaludku a představivost jede na plné obrátky. Svět drog, násilí ve všech jeho podobách, krutosti a všemožných gangů, kde není místo pro poctivé a vlídné zacházení. Nenechte se oklamat nějakými projevy citů, ty jsou vždy velmi rychle potlačeny do pozadí a na scénu opět vstupuje zločin.
Martina Cole to prostě a jednoduše umí. Není mi příliš jasné, jak může taková sympatická dáma svého věku psát o takových hrůzách a kde na takové nepřeberné množství nápadů chodí. Ale jedno vím jistě. Její sázka s manželem, že napíše román, bylo to nejlepší, co mohla pro čtenáře dobrých krimithrillerů udělat. V kanceláři, v roli sekretářky, by jí byla velká škoda. 

Za recenzní výtisk patří můj dík Nakladatelství Domino


Kniha:     Vyrovnat si účty
Autor:     Martina Cole
Vydal:     Domino
V roce:   2017
Stran:    464

pátek 24. března 2017

Hrůzy koncentračního tábora

Opět se mi nepíše lehce. Opět mám v hlavě spoustu myšlenek a nevím, jak je zformulovat do těch správných slov. Strašná bezmoc, nezměrný smutek a žal nad bezohledností fašistických Němců a jejich vražedným řáděním. Někdy jsou prostě i slova zbytečná, ale jak jinak se s tím vyrovnat.


O holocaustu a vyvražďování židů již toho bylo napsáno nepřeberné množství. Ve vzpomínkách i smyšlených příbězích, jsme se dostali na strašná místa jako je Osvětim, Sobibor, Treblinka, Terezín a mnoho dalších. A ačkoli i já sama jsem toho spoustu přečetla, chladnou mě toto téma rozhodně nikdy nenechá. Nemůže, jsem jen člověk v moderní době a nechce se mi věřit, že by ty hrůzy mohly být pravdivé. A přece jen jsou. A každý vypravěč vám poví svůj vlastní příběh, stejně hrůzný a bolestný, jako ty předchozí.
Tento příběh vypráví docela obyčejný kluk, který se postupem času stal mužem, který přišel o téměř vše.
Karel Miller, pekař
Jsem prostě jen číslo
315836

Vůbec nebudu zacházet do detailů. Není to třeba. Prostě a jednoduše. Karel se zamiloval do Marie a narodila se jim dvojčátka, Karel a Kristýnka. Psal se rok 1939 a Marie byla židovka. 
Jak tento příběh může dopadnout? Všichni čtyři zamíří dobytčími vozy na jedno jediné, strašné místo-Osvětim. Karel je od rodiny odtržen a zůstává sám, ve svém boji o holý život. Sám se potýká s krutou zimou, hladem, smrtí kolem sebe. Sám se snaží přežít, netušíc, co se stalo s jeho rodinou. Na tomto krutém místě, kde lidé zbytečně umírají, kde se z vojáků v černých uniformách stávají zvířata, se utápí ve svém stesku po rodině a nevědomosti, co se s nimi stalo.

To má být jen pracovní tábor? To si snad dělají legraci...Co je to ve vzduchu?...Co to cítím? Ten prach, to přece není sníh...a co ti lidé v pruhovaných mundúrech a dřevácích? Pane Bože...to je peklo?

V roce 1945, kdy Němci tvrdě prohrávají a ví, že je konec s jejich řáděním, se dobytčí vagony opět otevírají, tentokrát opačným směrem. Nacisté horečně likvidují stopy po hrůzách, kterých se dopouštěli a v posledním záchvěvu se snaží své zajatce odvézt pryč. Uprostřed polí vlak opouštějí a ubohé, zbídačené vězně nechávají napospas osudu, v uzavřených vagonech, bez vody, bez jídla. Ale touha po svobodě, jakkoliv nejisté, je mocná a dveře dobytčáků pod náporem povolí...Karel se vydává podél tratě a pátrá, hledá, volá jména svých milovaných v naději, že přežili. Bohužel, osud je příliš krutý. Přežil pouze malý Karlík, z veselého chlapečka se stal vážná chlapec, se smutkem v očích. Milovaná žena Marie je mrtvá, stejně jako dcera Kristýnka. Zbyli pouze oni dva, z celé, velké rodiny, pouze otec a syn.

Netrápily nás ovšem jen ponížení, ztráta důstojnosti, těžká práce, hlad. Byl tu všudypřítomný hmyz. Nejhorší byly štěnice. Copak nás Bůh opustil?

Po válce, po všech jejich hrůzách, svoboda nemá dlouhého trvání. Ke slovu a moci přicházejí komunisté a vše se stává opět krutou, zvrácenou honbou za svobodným žitím. Jakoby nestačilo, kolik toho Karel a tisíce jiných, nevinných, museli prožít. 



Návrat z pekla je jedna z těch knih, o které budete ještě nějakou dobu přemýšlet. Při čtení budete mít slzy v očích, neboť popisované hrůzy jsou podávány tak živě. Ale jakási zvrácenost vás přiměje dočíst knihu do konce a hledat šťastný konec. Jak se to vezme. Je snad štěstí, že vy jste přežili, ale vaši milovaní byli zplynováni, nebo zemřeli hladem? Lze snad považovat za štěstí, že vy žijete, ale zůstali jste na světě sami, jen se svou bolestí?
Já osobně jsem při čtení nevýslovně trpěla. Nejsem nijak slabá, nebo přecitlivělá, ale některé pasáže jsou na mě prostě příliš silné.
Přečtěte si Návrat z pekla. Alespoň na chvíli si budete víc vážit toho, co máte a přestanete si zoufat nad tím, co nemáte.



Za recenzní výtisk patří můj velký dík Nakladatelství Brána

Kniha:   Návrat z pekla
Autor:    Jan Vavřík
Stran:     272
Vydáno: 2016 

Bláto a mršiny




Zapadlá, stará farma, která je plná duchů. Déšť, sychravo a...mrtvá dívka. A vy se stáváte hlavním podezřelým. Jak se vám to líbí?




Zcela neškodný výlet za obchodem se pro Lucase náhle stává noční můrou. Odjakživa nesnáší venkov a vše, co k němu patří. Nyní je ten odpor o to větší, že si ho v myšlenkách spojí s nálezem mrtvé dívky. Před očima se mu neustále zjevuje její růžová bunda a mrtvé oči. Po zběsilém úprku z onoho místa se okamžitě spojí se svým společníkem a žádá vysvětlení, proč ho tam nalákal. A samozřejmě se snaží zakrýt stopy, aby se snad sám nestal podezřelým.
Cricket Farm je opravdu farmou duchů. Zjišťuje to i Jess Campellová, která se ujímá vyšetřování. Ve starých zdech se před třiceti lety stala brutální vražda, spáchaná synem obětí, který posléze spáchal v cele sebevraždu. Jeho bratr Eli se odstěhoval, zabednil okna, dveře a sám se neodvažuje do domu vkročit. Jeho duchařské představy o jeho rodičích, i mrtvém bratrovi, mu to nedovolí. Ale kdo se opovážil na jeho farmu vkročit a zavraždit mladou dívku? Kdo se odvážil překročit pomyslnou čáru smrti?
Na stopu Lucasovi přivede Jess majitelka koňských stájí, Penny Gowerová, bojující ve svém světě s nedostatkem financí i neustálými nabídkami k sňatku svého přítele Andrewa.
Policistka Jess Campbellová se musí potýkat nejen s vrahem, ale i s přítomností nového šéfa Iana Cartera, o kterém si není jistá, co si myslet. Zdá se, že společně budou dobrý tým, jen je opatrná a snaží se příliš nedůvěřovat. Vypadá to, že mají svého podezřelého, ale ten je záhy také nalezen mrtev a před nimi je mravenčí práce. Musí zjistit, kdo vlastně je mrtvá a kdo má prsty v obou vraždách. Není to tak jednoduché, falešné stopy, falešná jména, žádný podezřelý. A do smrtelného nebezpečí se dostává jak ona, tak majitelka stájí Penny, ke které se cítí mít blízko.

Ann Granger mě tedy rozhodně překvapila. Jako anglická konzulka v bývalém Československu, velmi chytře zasadila trochu naší domoviny do svého dalšího detektivního příběhu a hned si mě získala.
Až na pár hluchých míst, která jsou dle mého zbytečná a pro mě nezajímavá, napsala velmi podařený příběh. Nechybí příběh z dob minulých, který mě prostě bavil, nechybí ani dramatičnost honu na vraha a nechybí zde ani mírný nádech humoru. Já jsem spokojená a jsem si jistá, že toto nebyla její poslední kniha, kterou jsem četla. 

Za recenzní výtisk děkuji Nakladatelství MOBA.
                                                                                                                                          

Kniha:    Bláto a mršiny
Autor:    Ann Granger
Vydal:    Moba
V roce:  2017                          



čtvrtek 23. března 2017

Krásný, nový recenzáček z Metafory + chystané překvapení


Dnes mi dorazil krásný, čerstvý, ještě teplý 😊😊😊 recenzáček z nakladatelství Metafora. Těšila jsem se na něj hodně dlouho před samotným vydáním na Knižní čtvrtek. A abych vás navnadila, po domluvě se skvělou, milou Helenkou z Metafory, se můžete těšit nejen na recenzi této zajímavé knihy, ale poté také na rozhovor s autorkou Jennifer Teegeovou ❤❤. Je to skvělá příležitost a my se na ní s Jančí důkladně připravíme a vymyslíme zajímavé a záludné otázky.  Moc se těšíme. A teď už se pojďme podívat na anotaci:
 
 
 
Můj dědeček by mě popravil - Jennifer Teege, Nikola Sellmair
 
 
Jsem vnučka Amona Götha, muže, který postřílel stovky lidí – a protože jsem černá, podle něj podřadné rasy, nejspíš by zabil i mě…,“ říká Jennifer Teegeová. Její život se odhalením rodinného tajemství obrátil vzhůru nohama. V osmatřiceti objevila na fotografii v knize svou matku a dědečka. Tento objev nadobro roztříštil Jennifeřinu identitu i představu o sobě samé.

Do té doby znala Amona Götha jen ze slavného filmu Schindlerův seznam a měl pro ni tvář herce Ralpha Fiennese, stejně jako pro miliony lidí po celém světě. Brutální velitel koncentračního tábora Plaszow, Schindlerův kumpán v pitkách, ale současně jeho naprostý protiklad. Göth zabil tisíce nevinných lidí, s potěšením je vlastnoručně střílel nebo na ně štval psy. V roce 1946 za to skončil na šibenici. Jeho životní družkou byla Ruth Irene Kalderová, Jennifeřina babička, která se v táboře mimo jiné o jeho psy starala. Roku 1983 spáchala sebevraždu. Jennifeřina matka byla Němka, otec Nigerijec, ale matka ji brzy po narození odložila do ústavu, kde Jennifer zůstala do sedmi let. Od té doby vyrůstala u adoptivních rodičů.

Poté, co je Jennifer konfrontována s temnou rodinnou minulostí, nevidí jinou cestu než zpátky do minulosti. Pustí se do pátrání a nakonec se setká i se svou matkou. V doprovodu novinářky Nikoly Sellmairové rozkrývá rodinnou historii, navštěvují místa, kde se vše odehrálo. Vydají se do Polska i Izraele. Jennifer si brzy uvědomí, že každý krok vede od původního zděšení a znechucení směrem ke znovuzískání svobody.
 
 
Moc děkuji nakladatelství Metafora :-)

středa 22. března 2017

Dívka beze jména


Neuvěřitelný životní příběh autorky knihy, vychované opičí tlupou.

 

Marina Chapman prožívala dětství v Kolumbii. Ve čtyřech letech, asi v roce 1954, byla unesena a následně zanechána v pralese. Několik let byla její jedinou rodinou opičí tlupa kapucínských malp. Malá Marina po nich vše opakovala, až se naučila v džungli přežít. Stalo se z ní zvíře, stala se z ní opice. Uměla hbitě lézt po stromech a naučila se i různými skřeky dorozumět s tlupou opic. Byla jejich součástí. Zhruba za pět let ji objevili lovci a přivedli zpět do civilizace. Jenže to nebyl konec příběhu. Dívka beze jména byla prodána do nevěstince, kde pracovala jako otrok a byla denně bita. Nakonec se jí podařilo utéct a stalo se z ní dítě ulice. Kradla, vybírala popelnice, spala v korunách stromů v parku, stala se součástí pouličního gangu… Až nakonec poznala milou Maruju. Prvního člověka, který k ní cítil soucit a lásku…

 

„Takový život, jako je ten můj, není v Kolumbii nijak mimořádný. Zeptejte se kteréhokoliv dítěte na ulici a dozvíte se příběh.“ Sama svůj vlastní nikdy nepovažovala za zvláštní, protože únosy dětí, znásilnění, drogy, zločin, vražda a zneužívání dětí jsou běžnými tématy v popisech kolumbijských poměrů v padesátých a šedesátých letech dvacátého století.

 

Kniha podrobně popisuje aktuální problematiku nejen Kolumbie, myslím. Například pytláky exotických zvířat v džungli. Marina vypráví o jejich krutosti, jak ji sama vnímala, když lovce spolu s opičkami pozorovala z korun stromů, v úplné tichosti, aby si jich nevšimli. Každý pochopí, kolik bolesti jí ti muži způsobili a jak nepřátelský vztah k nim měla a dosud má. Když popisuje zvuk mačety, který jen zaslechla a začala se třást. Jak pytláci sbírali vše od papoušků, kachen, brouků, motýlů po opice. Mláďata trhali od matek, nebo naopak matky odtrhli od mláděte, které nakonec také zemřelo – hlady. Výjev, kdy je mladá opička odebraná křičící matce, je tak strašný. Jejich bolest spojená s vědomím, že ztráta mláděte je nenapravitelná, byla k nesnesení. Navíc se Marina sama přesvědčila o tom, když ji lovci strčili do náklaďáku k chyceným zvířatům, že mnohé z nich ani cestu nepřežijí a do rána byly mrtvé. Ať už to byly opičky v klecích nebo papoušci a jiní exotičtí ptáci. „Opičí dívce“ se v hlavě honil smutek, zmatení, strach, stres a nenávist. Nenávist k lidem, kteří zabíjeli vše živé, co našli. Krutost pytláků nezná mezí nikde na světě.

 

„Co jsem udělala? Nemohla jsem přestat přemýšlet o těchto lidech. Svěřila jsem se do péče tvorům, kteří necítili k jiným živým bytostem nic. Bylo to ještě horší – tito lidé lovili, dávali do klecí a týrali jiné tvory, aby dosáhli svých cílů. Pokoušela jsem se uklidnit opici svým hlasem, ale bylo to marné. Viděla jsem, že je velice sklíčená. (…) Přemýšlela jsem, zda jsem při své touze dostat se z džungle neudělala velmi vážnou chybu.“

 

Když jsem knihu dočetla, začala jsem o Marině Chapman hledat informace na internetu. Je tam toho tolik. Našla jsem také dokument Žena, vychovaná opicemi – kde nejdříve zážitky Mariny lidé zpochybňují, ale nakonec – po různých lékařských testech a také zkoušce znalostí opic, vyšlo najevo, že je vše pravda. A já tomu věřím od prvních řádků této knihy – protože tak podrobný popis všeho v džungli, včetně zvyků opic a dorozumívání s nimi – to si přece nelze vymyslet.

Kolumbie padesátých a šedesátých let dvacátého století – stát plný prostituce, únosů, dětí na ulici, znásilňování, drog i prodeje dětí. To vše Marina zažila na vlastní kůži a mnohokrát si říkala, zda by nebylo lepší zůstat mezi opicemi.

Vyprávění opičí dívky, běhající džunglí po čtyřech, vás zasáhne už jen proto, že je skutečný. Ona se nevzdávala a šla dál za svým snem, stát se „slušnou a normální ženou“.  Příběh je tak neuvěřitelný a vy budete číst a číst, tak jako já, s otevřenou pusou v údivu a budete Dívce beze jména držet palce. Protože její život byl tak drsný a těžký, prostě se s ní nemazlil a ona si zaslouží být konečně šťastná.

Moc děkuji nakladatelství OMEGA za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde anebo také zde.



 

úterý 21. března 2017

Deník 1938 - 1945


Příběh dívky, která přežila holocaust.




 

Deník Helgy Weissové, který si psala od samého dětství je autentické svědectví jedenáctileté holčičky a ukazuje všechny hrůzy druhé světové války z jejího pohledu. Očima dítěte. S hloubkou líčí okupaci, život v terezínském ghettu, v koncentračním táboře Osvětim, v pracovním táboře Freiberg, transport smrti i pobyt v koncentračním táboře Mauthausen. Deník končí jejím návratem do Prahy v květnu 1945. Kniha obsahuje mnoho autorčiných kreseb, které zachycují život v ghettu a Osvětimi.

 

                                                                              1.      října 1944
Vidím ho ještě stále, jak stojí na schůdkách, mává, usmívá se… Ach bože, což to byl úsměv? Tak jsem ho ještě nikdy neviděla. Snad to měl být smích, ale vyšla z toho jen nepodařená grimasa. Tak mu to divně zaškubalo v koutcích úst. „Tati!“
Už je pryč, zmizel v davu mezi ostatními. (…) Tati, proč jsi nám nedovolil hlásit se dobrovolně? Tys nevěřil, že jedete zřizovat nové ghetto! Tak zvláštně se ti leskly oči a ruka se ti třásla, když jsi mě k sobě naposledy tiskl. Co to znamenalo? Na shledanou, anebo sbohem? Tati, věřil jsi, že se ještě sejdeme?
 
 

Helga s maminkou jela v tom samém transportu z Osvětimi do Freibergu a následně šestnáctidenním transportem smrti do Mauthausenu, jako Priska, Rachel a Anka v knize Narodili se, aby přežili - na kterou jsem psala recenzi nedávno zde. Helga v Deníku všechny tři zmiňuje – jako ty, které porodily dítě. Jedna ve Freibergu, druhá ve vlaku při cestě do Mauthausenu a třetí na vozíku u brány v Mauthausenu. S jednou byla dokonce ubytovaná v „baráku“. Je to zvláštní číst, jak se osudy přeživších prolínají a hodně jmen se v těchto knihách opakuje. A já ty lidi už vlastně znám a vím o některých z jiných knih jejich podrobnější život a osud. Třeba Fredy Hirsch je zde zmíněn a jeho život je popisován v Osvětimské knihovnici (recenze zde). Tu doporučuji přečíst jako první, protože popisuje nejvíce lidských osudů. Jsou zde také zmínění obyvatelé Horní Břízy, kteří zajatcům moc pomohli během transportu smrti. I přes nelibost SS nanosili hromadu jídla přímo do vagonů, navařili polévku, upekli chleby, koláče a dali vězňům napít vody a mléka. Bez jejich pomoci by šestnáctidenní cestu bez jídla a pití, v mrazech, nepřežili.

Helga milovala kreslení (nyní je uznávaná výtvarnice) a poté, co jí tatínek v dopise v Terezíně vzkázal: „Maluj, co vidíš,“ začala kreslit vše, co se dělo v Terezíně během každodenního života.

Před deportací do Osvětimi schovala Helga se svým otcem své kresby a deník spolu s básněmi a příběhem svého tatínka u strýce Josefa Poláka, který je spolu s ostatními dokumenty zazdil v Magdeburských kasárnách v Terezíně. Tak se vše uchovalo pohromadě a po válce to dostala zpět. Všechno co Helga zažila v Osvětimi, ve Freibergu a Mauthausenu doplnila do deníku a nakreslila hned po návratu do Prahy v roce 1945. Tatínka už nikdy neviděla. Ale jeho zazděná novela I viděl bůh, že je to špatné byla vydána – moje recenze na ní je zde.
 
Na konci knihy najdete také okopírované ukázky originálu ručně psaného deníku, fotky rodiny Weissových anebo také ofocené dopisy Helgy maminky pro tatínky Otto Weisse.

Pravdivý, syrový, neupravený Deník Helgy Weissové, který si psala během války v Praze a později v Terezíně je neobvyklý pohled dětskýma očima na válku, koncentrační tábory, deportaci, ghetto a poměry v něm. Je popisován právě v tu danou chvíli, takže je pohled nezkreslený a nepoznamenaný zubem času. Proto by si ho měl přečíst každý.

Děkuji moc Dobrým knihám za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde.