Hrůzy koncentračního tábora

Opět se mi nepíše lehce. Opět mám v hlavě spoustu myšlenek a nevím, jak je zformulovat do těch správných slov. Strašná bezmoc, nezměrný smutek a žal nad bezohledností fašistických Němců a jejich vražedným řáděním. Někdy jsou prostě i slova zbytečná, ale jak jinak se s tím vyrovnat.


O holocaustu a vyvražďování židů již toho bylo napsáno nepřeberné množství. Ve vzpomínkách i smyšlených příbězích, jsme se dostali na strašná místa jako je Osvětim, Sobibor, Treblinka, Terezín a mnoho dalších. A ačkoli i já sama jsem toho spoustu přečetla, chladnou mě toto téma rozhodně nikdy nenechá. Nemůže, jsem jen člověk v moderní době a nechce se mi věřit, že by ty hrůzy mohly být pravdivé. A přece jen jsou. A každý vypravěč vám poví svůj vlastní příběh, stejně hrůzný a bolestný, jako ty předchozí.
Tento příběh vypráví docela obyčejný kluk, který se postupem času stal mužem, který přišel o téměř vše.

Karel Miller, pekař

Jsem prostě jen číslo

315836

Vůbec nebudu zacházet do detailů. Není to třeba. Prostě a jednoduše. Karel se zamiloval do Marie a narodila se jim dvojčátka, Karel a Kristýnka. Psal se rok 1939 a Marie byla židovka. 

Jak tento příběh může dopadnout? Všichni čtyři zamíří dobytčími vozy na jedno jediné, strašné místo-Osvětim. Karel je od rodiny odtržen a zůstává sám, ve svém boji o holý život. Sám se potýká s krutou zimou, hladem, smrtí kolem sebe. Sám se snaží přežít, netušíc, co se stalo s jeho rodinou. Na tomto krutém místě, kde lidé zbytečně umírají, kde se z vojáků v černých uniformách stávají zvířata, se utápí ve svém stesku po rodině a nevědomosti, co se s nimi stalo.

To má být jen pracovní tábor? To si snad dělají legraci...Co je to ve vzduchu?...Co to cítím? Ten prach, to přece není sníh...a co ti lidé v pruhovaných mundúrech a dřevácích? Pane Bože...to je peklo?

V roce 1945, kdy Němci tvrdě prohrávají a ví, že je konec s jejich řáděním, se dobytčí vagony opět otevírají, tentokrát opačným směrem. Nacisté horečně likvidují stopy po hrůzách, kterých se dopouštěli a v posledním záchvěvu se snaží své zajatce odvézt pryč. Uprostřed polí vlak opouštějí a ubohé, zbídačené vězně nechávají napospas osudu, v uzavřených vagonech, bez vody, bez jídla. Ale touha po svobodě, jakkoliv nejisté, je mocná a dveře dobytčáků pod náporem povolí...Karel se vydává podél tratě a pátrá, hledá, volá jména svých milovaných v naději, že přežili. Bohužel, osud je příliš krutý. Přežil pouze malý Karlík, z veselého chlapečka se stal vážná chlapec, se smutkem v očích. Milovaná žena Marie je mrtvá, stejně jako dcera Kristýnka. Zbyli pouze oni dva, z celé, velké rodiny, pouze otec a syn.

Netrápily nás ovšem jen ponížení, ztráta důstojnosti, těžká práce, hlad. Byl tu všudypřítomný hmyz. Nejhorší byly štěnice. Copak nás Bůh opustil?

Po válce, po všech jejich hrůzách, svoboda nemá dlouhého trvání. Ke slovu a moci přicházejí komunisté a vše se stává opět krutou, zvrácenou honbou za svobodným žitím. Jakoby nestačilo, kolik toho Karel a tisíce jiných, nevinných, museli prožít. 

Návrat z pekla je jedna z těch knih, o které budete ještě nějakou dobu přemýšlet. Při čtení budete mít slzy v očích, neboť popisované hrůzy jsou podávány tak živě. Ale jakási zvrácenost vás přiměje dočíst knihu do konce a hledat šťastný konec. Jak se to vezme. Je snad štěstí, že vy jste přežili, ale vaši milovaní byli zplynováni, nebo zemřeli hladem? Lze snad považovat za štěstí, že vy žijete, ale zůstali jste na světě sami, jen se svou bolestí?

Já osobně jsem při čtení nevýslovně trpěla. Nejsem nijak slabá, nebo přecitlivělá, ale některé pasáže jsou na mě prostě příliš silné.

Přečtěte si Návrat z pekla. Alespoň na chvíli si budete víc vážit toho, co máte a přestanete si zoufat nad tím, co nemáte.

Za recenzní výtisk patří můj velký dík Nakladatelství Brána

Kniha:   Návrat z pekla

Autor:    Jan Vavřík

Stran:     272

Vydáno: 2016