neděle 11. dubna 2021

Ten druhý

 

Toto je příběh o svědomí. Svědomí, které nás dožene vždy a nenechá nás na pochybách, že za vše jsme odpovědni jen my sami.


Hlavními protagonisty jsou dva mladí lidé, Ben a Katka, jejichž cesty se protnou v ten správný okamžik, aniž by si to uvědomili. 

Ben je zlodějíček, který se protlouká světem sám a až do chvíle, kdy způsobí smrtelnou nehodu, si žije docela bezstarostným životem. Jeho první setkání s Katkou, dívkou, která se živí jako společnice, je jako z akčního filmu. Oba mají jedno společné, chtějí někam patřit, jen moc neví, jak na to.

Bena sužují pocity viny a jeho svědomí se začne ozývat tím nejkrutějším způsobem, začne na něj mluvit jeho druhé já. Posměch, v nestřežených chvílích připomínky toho, co udělal. Jeho život se dostává do víru zcela schizofrenních událostí, kdy už téměř nerozlišuje mezi realitou a skutečností. Jeho pokusy žít jako každý druhý, ztroskotávají na jeho černím svědomí a spolu s Katkou se snaží dát svému životu řád.

Když mě před nedávnem oslovil autor Jiří Pešaut, zda bych si nepřečetla jeho novou knihu, příliš jsem neváhala. Již jsem měla přečtenou jeho knihu Elena a ta mě doslova pohltila. Proto jsem očekávala alespoň podobný styl, ovšem nemohla jsem se víc mýlit. 

Ten druhý je možná příběhem někoho, koho potkáváte na ulici, příběhem, který prožívá někdo kolem vás. Příběhem ze života. Ze života, který byste rozhodně nechtěli žít, alespoň já. 

Ale je hlavně o tom, jak všemocné je naše svědomí, tedy alespoň pro ty, kteří mu naslouchají. Nemůžete něco provést a věřit, že se vás to nedotkne, že vaše mysl zapomene a vy budete žít dál. U našeho hlavního hrdiny tomu tak tedy nebylo a osud ho dohnal. Vše souviselo se vším a cesty, kterými se ubíral, se nakonec spojily s cestami těch, kterých se jeho provinění přímo dotýkalo.

Osud? Karma? Kdo ví. Každopádně pokud máte rádi ponuré, psychologické romány psané českým autorem, pak sáhněte po knize Ten druhý. Odměnou vám bude příběh, ze kterého mírně mrazí, atmosférou mysli a osudovými setkáními.


Můj dík patří autorovi Jiřímu Pešautovi za poskytnutí recenzního výtisku.

Kniha:      Ten druhý
Autor:       Jiří Pešaut
Vydal:      Talent Pro Art
V roce:     2020
Stran:      220

pondělí 22. března 2021

Poslední slova

 

Postarej se o mé děti..... Poslední slova umírající ženy, které nedávají smysl. Ale dokážou změnit vše, co se doposud zdálo jako idylická rodina.

Když Nicol umírající babička řekne, aby se postarala o její děti, myslí si, že tím byly myšleny sochy dvou víl, stojící na babiččině zahradě. Až po nálezu maličké kosti zjistí, že její babička skrývala obrovské tajemství, které si vzala s sebou na onen svět a nechala po sobě jen spoustu otázek.

Zapojí do nálezu policii a k jejímu údivu se pod každou z vílích soch ukrývá jedna malinká kostra. Její matka ji od pátrání zrazuje, prorokujíc, že tím jen zbytečně otevírá staré rány a to, co nalezne na konci za odpovědi, rozmetá celou rodinu. Přeruší s Nicol styky a odmítá se ke všemu vyjadřovat. 

Když je na sousední zahradě nalezena další kostra malého dítěte, vše se jen zamotává a DNA mluví jasnou řečí. Už je jisté, čí tyto tři novorozené, mrtvé děti byly. Ale jak se to mohlo stát a jaký příběh se za jejich smrtí ukrývá?

Linda Greenová se českým čtenářům zapsala do podvědomí knihou Před pikolou, za pikolou a začala sklízet své první úspěchy. Ovšem kniha Poslední slova ji předčila, samotným příběhem, i téměř detektivní zápletkou. Styl vyprávění autorky umí rozhodně chytnout hned od prvních slov a spisovatelka si umí udržet naši pozornost do samotného závěru, který je překvapivý a nepostrádá lidskost, která přidává na jejích knihách na atraktivnosti.

Poslední slova jsou označována za thriller, ale to si nemyslím, že je správné zařazení. Je to spíš psychologické drama, říznuté společenským románem. Kniha je protkána milostnými dopisy Wiliama jisté Betty, které se datují do období druhé světové války a ve které jí slibuje věrnou lásku, pokud válku přežije. Také jsou zde vsuvky v podobě samostatného příběhu, ze kterého mrazí a dlouho není příliš jasné, o které osoby se jedná. Až ke konci celé knihy nám vše zapadne do správných kolejí a samotný závěr je sice smutný, ale krásně napsaný.

Hlavní protagonistka, Nicol, mě osobně mírně lezla na nervy, její neustálé plačtivé výlevy a nízké sebevědomí, to mi trochu na knize vadilo. Ale pokud se oprostím od mé averze k ní, dostalo se mi skvěle promyšleného příběhu, který ke mě přišel ve správné době.  A knihu Poslední slova vřele doporučuji všem věkovým kategoriím, všem čtenářům, kteří mají rádi příběhy, kdy minulost zasahuje do přítomnosti, skrývající tajemství.


Kniha:       Poslední slova

Autor:        Linda Greenová

Vydal:        Bookmedia

V roce:     2021

Stran:       304

sobota 6. března 2021

Den ve starověkém Římě

 




Zábavné a zároveň poučné - takové jsou Averyho dobrodružství, které tentokráte zažívá v Římě...


Všudybyl Avery miluje historii a dokáže se sám přenést do jakékoliv země či historického období. V tomto díle jeho cestování se s ním podíváme do Říma. Stane se z něj chlapec Averius, setká se s císařem nebo navštíví římské lázně či gladiátorské hry v Koloseu. Společně s Averiem se také dozvíme proč všechny cesty vedou do Říma nebo jak fungují závody vozatajů. 



neděle 28. února 2021

Zapomenuté dívky z Paříže

 


Velmi emotivní příběh z období druhé světové války, inspirovaný skutečnými událostmi…


Nacházíme se v New Yorku, je po válce, píše se rok 1946, a mladá žena Grace právě prochází parkem. Pod lavičkou uprostřed Manhattanu nachází opuštěný kufr. Ze zvědavosti nahlédne dovnitř a objeví pár fotografií mladých žen. Později zjistí, že kufr patřil Eleanor Triggové, šéfce tajných agentek z Oddělení zvláštních operací v Londýně. Tyto ženy byly za války tajně poslány do okupované Francie, aby jako radistky pomohly v odboji. Většina z nich se bohužel nikdy nevrátila domů. Grace se snaží zjistit víc a dozvídá se, že tyto ženy musel někdo zradit. Kdo to byl a proč to udělal? Co se vlastně tenkrát stalo?

 

Museli být v regionu Ile-de-France, odhadla podle mírně zvlněných kopců a trasy, kterou včera večer absolvoval Lysander, někde na severozápadě od Paříže, hluboko v srdci nacisty okupovaného území. Minuli statek, kde mladá žena věšela na dvoře prádlo na šňůru. Marie se zmocnil strach. Až dosud byla schovaná ve tmě. Teď byli každému na očích. Určitě ji něco prozradí. Ale žena se jen usmála…“

 


Údolí


 Martin Servaz, ač toho času suspendovaný, se vrací. Pátrá po bývalé přítelkyni, ztracené v samé vesnici ve středu Pyrenejí. Tajemný klášter plný mnichů, vesnice odříznutá od světa a brutální vrah, zanechávajíc po sobě znetvořená těla.

Bernard Minier nám v letošním roce představuje již šestý díl ze série s Martinem Servazem. Svérázný detektiv, ale s hlavou a srdcem na pravém místě. Momentálně suspendovaný, stará se o svého nemocného syna, začíná nový, křehký vztah. Když ho ale v noci probudí telefonát jeho bývalé přítelkyně Marianne, zoufale volající o pomoc, neváhá ani vteřinu. Vydává se do malé, zapadlé vesnice v samém srdci Pyrenejí. Temné lesy, starý klášter, který obývají mnichové, skrývající nejedno tajemství a sesuv půdy, který odřízne vesnici od světa.  I přesto zde dochází k rituálním vraždám a po Marianne není ani stopy.

Martin Servaz je českým čtenářům již velmi dobře znám a jeho případy sklízí jeden čtenářský úspěch za druhým. V každém díle jsou nastíněny útržky z knih předešlých, proto si můžeme o hlavním hrdinovi udělat obrázek ucelený. Je o něm známo, že se příliš často dostává do křížku s nadřízenými, do svých případů dává vše a nejednou se ocitá v nebezpečí. Jeho soukromý život je jako houpačka, nahoru, dolů a ze všeho vychází silnější. Na lidskosti mu přidává jeho láska k synovi, jeho nejisté kroky coby otce. Do tohoto příběhu se o menší pauze vrací jeho kolegyně, kapitánka Zieglerová a dostane trochu víc prostoru.

Celou recenzi najdete na stránkách Magazínu Dobré knihy.

čtvrtek 18. února 2021

Trio detektivek na jarní prázdniny


 Ač to tak moc nevypadá, opravdu nastal čas jarních prázdnin. Pokud jste si naplánovali dovolenou právě na jarní prázdniny, je třeba se pořádně knižně vybavit. Vybrala jsem proto pro milovníky detektivek a thrillerů tři tituly, které podle mne opravdu stojí za přečtení.





Bernarda Miniera asi není třeba příliš dlouze představovat. Jeho knihy jsou známy po celém světě a své příznivce má i mezi českými čtenáři. Právě v těchto dnech vychází jeho nová kniha s názvem Údolí. Vesnice odloučená od světa, tajemný les a řada hrůzných vražd. Náš známý kriminalista Martin Servaz, toho času suspendován, má před sebou opět další případ, který mu nedá spát. Navíc Dobré knihy teď nabízí tuto skvělou knihu se slevou.




Pokračování na stránkách Magazínu Dobré knihy.


středa 10. února 2021

Pohlednice bez podpisu

 


Jaké tajemství ukrývají staré pohlednice od neznámého odesílatele?



Cara je mladá svobodná žena a stará se o svého otce, trpícího Alzheimerovou chorobou. Jeho stav je horší a horší, poslední dobou o sobě už starý pán ani neví. A tak se Cara rozhodne najmout pečovatelku, aby jí pomohla. Jednoho dne narazí na půdě jejich domku na schované staré krabice, v nichž jsou ukryté pohlednice. Začíná číst texty a hlavou jí běhají zmatené myšlenky. Její život byl nejspíš plný lží a nemocný tatínek jí nedokáže její otázky zodpovědět. Cara začíná pátrat po dávno ztracených příbuzných a snaží se přijít věcem na kloub. Odhalených lží je však více a více a ona začíná být zoufalá. Má vůbec mladá žena šanci dozvědět se pravdu o své minulosti?

 

Nic dalšího tu není – jen stovky pohlednic, neroztříděných, naházených na sebe bez ladu a skladu. Přehrabuju se v nich, zkouším najít nejstarší. Nenajdu nic odeslaného před březnem 1987. Maminka zemřela ten rok v únoru.

To nedává žádný smysl. Vezmu bednu a usadím se s ní na zaprášenou podlahu v přední místnosti, kde je přece jenom víc místa. To, proč jsem sem původně šla, je prozatím zapomenuto. Přebírám pohledy. Rovnám je do hromádek podle roků, abych je pak mohla chronologicky seřadit. Byly odesílány mezi březnem 1987 a červencem 2002. Především z Anglie, nejčastěji z Londýna. Pár z nich přišlo z turistických destinací – z Paříže, Amsterdamu, jedna dokonce z Moskvy…“

 


čtvrtek 4. února 2021

Utajená tvář tisíce a jedné noci


Myslela si, že svou matku dobře znala. Vždyť celý její život žila jedna pro druhou. Ale nález svatební fotografie, s exotickým místem v pozadí, její přesvědčení rozmetal. Je na čase vydat se po stopách tajemství její matky, až do daleké Dubaje.

Když Esther najde v pozůstalosti své maminky krásnou, ornamenty zdobenou krabičku, její překvapení nezná mezí. Ukrývá v sobě starou, svatební fotografii mladého páru, oblečených ve svatebních, exotických šatech. Její matka se na fotografii šťastně usmívá a Esther nemá nejmenší tušení, kdo je ženich po jejím boku. A jak se vůbec mohlo stát, že její matka je jako nevěsta v arabské zemi. Rozhodne se vydat do Dubaje, městu tisíce světel, aby vypátrala tajemství, o kterém neměla nejmenší tušení. Její cesta je ale od počátku provázena více otázkami, než odpověďmi a za chvíli má dojem, že ji někdo sleduje na každém kroku. Objeví starý dům, ve kterém její matka žila se svým manželem, který ji zlomil srdce. Odkrývá tajemství matčiny služebné a její lásky a záhy je jasné, že stále, i po letech, se zde najdou lidé, kteří pečlivě střeží tajemství, které mělo zůstat zapomenuto.

Pokračování recenze si můžete přečíst na stránkách Magazínu Dobré knihy.

úterý 26. ledna 2021

Osamělí

 

Rok 1969 a výlet šestice přátel, který končí tragicky, zmizením jedné z nich, její tělo nebylo nalezeno. Po nějaké době umírá další z účastníků výletu a přátelství se rozpadá, poznamenáno touto tragédií. Když je o třicet pět let nalezeno tělo dalšího z přátel, někdejšího přítele zmizelé dívky a inspektor Barbarotti se pouští do pátrání, zda spolu tyto případy nemají něco společného.


S inspektorem Gunnarem Barbarottim se setkáváme již ve čtvrtém dílu detektivní série. Předchozí díly sklidily nemalý úspěch, a proto není divu, že kniha Osamělí vyvolala velmi kladné reakce u čtenářů. Tentokrát si hlavní protagonista bere na pomoc Evu Backmanovou a začínají se pouštět do vyšetřování, zda spolu případy souvisí. Vytahují na světlo staré výpovědi zmizení a snaží se dopátrat souvislostí, co se tenkrát stalo. Spousta otázek, ale jen velmi málo odpovědí. Parta přátel se léty rozpadla, někoho výlet poznamenal víc, někoho méně, všichni dospěli. Jedná se o sebevraždy, nebo vraždy?

Pokračování recenze na stránkách Magazínu Dobré knihy.



pátek 22. ledna 2021

Šepot papíru a inkoustu





Tři ženy, tři pohnuté osudy, současnost, devatenácté století a nalezený, sto padesát let starý, zápisník…


Sophie je psycholožka a sama má problémy se svým životem. Před nedávnem jí zemřel snoubenec a ona touží se jenom sbalit a odjet od všeho pryč. Odjíždí do anglického Cornwallu, který jí v knihách tolik učaroval. Zde se setkává s Ginny, zničenou ženou, jíž opustil manžel a nechal ji samotnou v jejich krachujícím knihkupectví. Sophie jí začne pomáhat a obě se snaží udržet obchod nad vodou. Při úklidu objeví tajemný zápisník z roku 1857, psaný jistou Emily. Podaří se ženám rozluštit záhadný osud této mladé dívky z devatenáctého století? Najdou všechny tři ženy svůj klid a poznají vůbec osudovou lásku?



Edwarde,

Matka zemřela. A stejně tak sestra. Obě mi je vzala cholera. Můj život už nikdy nebude jako dřív. Z otce je zlomený muž a já jsem se vrátila domů, abych se o něj postarala. Poslední dobou jsem začala psát i něco víc než jen dopisy. Každého večera sedím u svého stolu a vylévám si bolest ze srdce přímo na papír. V mém nitru se hromadí příběhy všemožných druhů a úpěnlivě prosí, abych je pustila ven, a tak se jim podvoluji. A podařilo se mi najít cosi, v čem nacházím neutuchající zdroj radosti – jsi to Ty, drahý Edwarde. Protože Tě miluji.

Mám pocit, že už to trvá celé věky – přibližně od mých jedenácti let, kdy jsi mi oznámil, že jiná děvčata jsou podle Tebe hloupá a Ty bys svůj čas mnohem raději trávil v mé společnosti. (…) 

Nemohu Ti přiznat, co k Tobě cítím, a tak je tohle jediný dopis, jenž si nikdy nenajde cestu do našeho stromu. Ale napsat jsem ho musela, jinak by mi snad puklo srdce. (…)    

                                                          Tvá navždy věrná

                                                            Emily                                                                                                    



čtvrtek 21. ledna 2021

Lednové novinky


 Tak nám začal nový rok s jedničkou na konci. Leden nás přivítal mrazivým počasím a místy dokonce i sněhovou nadílkou, a my se tak po dni stráveném venku můžeme těšit na teplou deku, hrnek čaje a novou knihu. Opět jsem pro vás vybrala pár lednových novinek, které mě zaujaly. Doufám, že si z nich tu svou vyberete i vy.


Jako první mi padla do oka Vážka, novinka od autorky Leily Meachamové, kterou čeští čtenáři určitě dobře znají. Tato kniha ale bude malinko odlišná od jejích předchozích děl. Děj zasadila do období druhé světové války a do hlavní role postavila pětici mladých Američanů, každého s jinou, nebezpečnou misí.


Lisu Agrdnerovou myslím není třeba moc představovat. Autorka thrillerů nám již v minulosti ukázala, že psát rozhodně umí a nyní přichází s novinkou Hledej mě. Kniha začíná brutální vraždou pětičlenné rodiny, ale mrtví jsou jen čtyři, pátý člen zmizel. A otázkou je, zda jde také o oběť, nebo podezřelého.



Pokračování najdete na stránkách Magazínu Dobré knihy.


čtvrtek 7. ledna 2021

Šikmý kostel 2

 

Dostalo se mi té cti, přečíst si druhý díl Šikmého kostela ještě před vydáním. A mohu s čistým svědomím konstatovat, že jsem stejně ohromena, zničená, nadšená, smutná, jako u prvního dílu.

Pokud jsem si myslela, že mě nemůže pokračování příběhu rodiny Matuszkových rozhodit, nemohla jsem se víc mýlit. Karin Lednické se nedá upřít jedno, a to je její naprosto dokonalý styl vyprávění, který vás vtáhne do knihy, až si myslíte, že jste samotnou součástí celého děje. 

Již první díl mě absolutně položil na lopatky a to zcela vážně. Snad je to tím, že mám, z babiččiny strany, blízko k lidem, žijícím v Karviné, ale každopádně když jsem se začetla do příběhu rodiny, sledovala jejich cestu na přelomu 19 a 20 století, jako bych četla o blízké rodině. Smála jsem se s nimi, plakala nad nepřízní osudu, cítila na sobě uhelný prach a bála se dalšího otřesu v dole. Když jsem dočetla, bylo mi nesmírně smutno, jakoby jedna kapitola mého života skončila. Ale přišel díl druhý a já si myslela, že jsem připravena. Nebyla. Opět, ihned po prvních stranách, jsem cítila ten emocionální vír, který na mě zavanul z knihy.

V druhém dílu Šikmého kostela se opět setkáme s členy rodu Matuszkových, dcerami Barbory, trpce zkoušené ženy, matky, manželky havíře, jejíž život vyhasl na konci prvního dílu. A pokud jsem si myslela, že léta 1921 - 1945 budou alespoň o kapku klidnější, nemohla jsem se více mýlit. Celá rodina se neustále potýká s doutnajícím polsko - českým konfliktem, který v některých lidech dřímá pod povrchem. Ke slovu se dostávají i vnoučata Barbory, kteří to ani v těchto dobách nemají jednoduché. Ať už proto, že rodinu rozděluje pomyslná hranice, kdy jedna strana se hlásí víc k Polákům , nebo proto, že ke slovu se dostává hrůzný Hitler a to je zlé pro obě strany, jak Čechy, tak Poláky. Bez rozdílu, ač jedna strana doufala k milosrdenství, jehož se jim nedostalo, jak všichni víme.

Karin Lednická v tomto díle zachází ještě trochu dál a přibližuje nám nelehký osud rodin havířů. Její popisy zanedbaných chudobinců, ve kterých musí, ve strašných podmínkách, dožívat vyřazení, mnohdy velmi nemocní havíři, mě opravdu vzalo za srdce. Skoro jsem cítila zoufalou snahu dobrovolnic, které se snažily jim poslední chvíle zpříjemnit. 

Jedno se ale rozhodně v tomto zkoušeném kraji nezměnilo. A to je nevraživost, až chronická nenávist, zarytých Poláků k Čechům a naopak. Těšínsko, Karvinsko...já mám tyto kraje spojeny s mou rodnou zemí, ale ne vždy tomu tak bylo a nechce se mi ani domýšlet, že by to snad někteří starousedlíci mohli mít tak, jak je popisováno v knize.

Budu se opakovat, ale Karin Lednická je jako zjevení na české, literární scéně. Obě její knihy jsou historicky podloženy, ať už pátráním v archivech, nebo vyprávěním osob, stále žijících v tomto kraji. A opravdu příběh vypráví tak, jako byste byli jeho součástí a proto ve vás vyvolá pocity, jako mám po dočtení já.

Netrpělivě budu vyhlížet závěr celé trilogie, neboť Barka, Julka, Fanka, Ludwik, Jurek....ti všichni mi budou nesmírně scházet.

Za recenzní výtisk patří můj velký dík autorce Karin Lednické.

Datum vydání je plánováno na 21.1.2021

úterý 15. prosince 2020

Petrademone - Kniha bran

 



Výborná temná fantasy, nejen pro děti, vás určitě pohltí od prvních stránek, tak jako mě…


Malá Frida se právě přistěhovala ke svému strýci a tetě na panství Petrademone. Zlomená ztrátou vlastních rodičů, se sama potlouká po okolí a začínají se jí dít zvláštní příhody. Nejen že se ztratili všichni psi v širém okolí, ale také vidí podivné věci a děsivá stvoření. Navíc cítí, že je něco špatného ve starém dubu na zahradě před domem. Seznámí se s dvěma místními chlapci, kteří také tuší, že se děje něco podezřelého. Společně se pak zaplétají do neobyčejného záhadného dobrodružství, které končí za hranící tohoto světa…

 

Její myšlenky přerušil hluk, který ji donutil se otočit. Bylo to jako šelestění, škubání ve vzduchu, mačkání krepového papíru. Ten zvuk znala, měla ho vždycky spojený s příjemnými a hravými scénami. Ale tentokrát ne. Když se otočila, skutečně uviděla, co čekala: nad studnou se opět vznášel drak a vesele se točil, jako by předváděl dětský taneček v režii lehkého větříku, který na pozemcích vanul. Frida ucouvla směrem k vstupním dveřím do domu a postupovala pozpátku jako rak.“

 


čtvrtek 10. prosince 2020

Hotel u jezera stínů

 

Když jí před dvaceti lety zmizí babička, pro Mayu je to ztráta, se kterou se nikdy nevyrovnala. Ale teď, když je nalezeno její tělo, vydává se do New Yorku, k jezeru, kde ji našli, aby našla pravdu.

Před lety Maya odešla z rodného města a mezi ní a babičkou zůstalo spoustu nevyřčeného, nedořešeného. Co na tom, že to byla její nejmilejší osoba, její odjezd provázela zloba a dospívající zášť. Ale slova, která jí babička na nádraží řekla, v ní zůstala i po letech. Dokonči to, co já jsem nemohla... Proto, když je nalezeno v daleké Americe její tělo, Maya se, i přes nedůvěru a strach z létání, rozhodne odjet a vypátrat, co se s babičkou stalo a proč se ocitla tak daleko od domova, v cizí zemi.
Rodina Montgomeriů, vlastnící hotel, ve kterém se Maya ubytuje, skrývá spoustu temných a znepokojivých tajemství a vypadá to, že celá rodina má něco společného s její babičkou. Ale ta o své minulosti nikdy příliš sdílná nebyla a její mládí bylo vždy obestřeno tajemstvím.
Čím déle Maya v hotelu pobývá, tím více záhad přibývá a před Mayou se odkrývá příběh, sahající do doby před druhou světovou válkou a po ní. Příběh velké lásky, odvahy a nenávisti, příběh strachu a ponížení, příběh, který rozhodně nemá šťastný konec.
Dostane Maya všechny odpovědi na své otázky? Rozluští záhadu starého rodu Montgomeriů a zjistí, co byli a jsou zač? A přijde na to, kdo stojí za smrtí její babičky? A nakonec i ona sama nalezne svůj díl štěstí, ale cesta to bude nelehká.





Přestože má kniha celkem nízká hodnocení, já jsem si čtení nesmírně užila.
V této knize jsou dvě časové linky, jedna současná, kdy Maya pátrá o okolnostech smrti své babičky a ta z minulosti, kde sledujeme cestu mladé dívky a její rodící se vztah k tajemnému muži, který by mohl být nebezepečný. Nebezpečný tím, kdo byl a v jakém hnutí měl slovo.

Celá kniha je , alespoň pro mě, napsána velmi poutavě a nechybí ji vůbec nic. Dávka napětí, staré tajemství, trochu romantiky, ale zase ne příliš. Za mě dokonalé a k mé nemalé radosti autorka v těchto dnech u nás vydala další knihu s názvem Utajená tvář tisíců a jedné noci a já už nyní vím, že si ji rozhodně musím přečíst také.




Za recenzní výtisk děkuji Nakladatelství Cosmopolis, Nakladatelsví Metafora.

Kniha:       Hotel u jezera stínů
Autor:        Daniella Tully
Vydal:        Cosmopolis, Metafora
V roce:       2020
Stran:         296

středa 9. prosince 2020

Andílek

 

Dobro bývá opláceno zlem, stará pravda. Pokud si něco opravdu hodně přejete, rozmyslete si dobře, zda to chcete mít za každou cenu.

Christopher a Hannah, idylický pár, kterému k dokonalému štěstí schází pouze jedno jediné, a to je dítě. Ale jako by jejich přání bylo vyslyšeno, v nemocnici, kde oba pracují, se ocitne zanedbaná a týraná holčička Janie. Zvlášť Christopher je malou dívenkou naprosto okouzlen a přesvědčí Hannah, že adopce vyřeší problémy její i jejich.

Už od počátku je jasné, že holčička má silně podlomenou psychiku a jejich soužití bude chtít spoustu trpělivosti a lásky. Ale malá Janie se ukazuje jako skvělá manipulátorka, ve svém věku šesti let si zcela podmaňuje Christophera a Hannah zcela odmítá. Její výbuchy vzteku vůči ní Hannah nezvládá a Christopher je vůči jejím nářkům hluchý. Samotné manželství se ocitá v těžké krizi a za vše může jen jedno rozhodnutí, pomoci malé, nešťastné holčičce. Opravdu se jí podaří rodinu zcela rozvrátit, nebo Christopher prozře a uvidí pravou, děsivou tvář malého dítěte?

Pokračování recenze na stránkách Magazínu Dobré knihy.

neděle 6. prosince 2020

Zlodějské ticho

 


Dvě ženy, dvě závažná témata, dva osudy, které se vzájemně propojí… Tato kniha je úplně jiná, než jsem zvyklá od této autorky, a já tleskám, tématu se Petra Nachtmanová zhostila na jedničku.


Ivana žije v krásném velikém domě. Mají zahradníka, uklizečku a ona nemusí nic dělat, jen si užívat. Její manžel je však neustále v práci a jí si vůbec nevšímá. Pro zpestření života, do kterého touží vnést trochu adrenalinu, občas něco krade v obchodech. Jednou je to paštika, podruhé šál nebo rohlík. Jednoho dne však přistihne při krádeži housky mladou Julii. Ta krást nechce, ale musí, aby přežila. Nemá peníze na jídlo a hladoví. Ivana se s ní dá do řeči a dvě ženy se velmi sblíží. Co tíží Julii a jak skončí Ivanin život ve zlaté kleci? Čeká obě lepší budoucnost?

 

Příští týden mi přijdou peníze od sociálky. Špatně jsem si to propočítala. Ještě jednou vám moc děkuji. Opravdu jsem měla velký hlad.“

Lhala. Jasně. Co jiného? Pravda se neprozrazuje cizím lidem na potkání, i když jí tato žena středního věku zachránila.

 


Alžběta a Nina

Pochmurné, tajemné Sudety odjakživa skrývaly spoustu tajemství. Nejinak je tomu i v příběhu Alžběty, nyní staré paní, která ve své minulosti skrývá odpověď na otázky, týkající se její rodiny.

Nina je mladá webová grafička, která ke své babičce neměla nikdy příliš blízko. Ale na sklonku jejího života, po zlomenině krčku, se s ní v léčebně sbližuje stále víc a také má spoustu otázek. Otázek, na které zná odpověď jen její babička, která není příliš sdílná. Vydávají se spolu na čtyřdenní výlet do babiččina rodného kraje, který má vysvětlit, co se stalo v minulosti a co rozdělilo rodinu na dlouhá desetiletí. Jejich cesta za příbuznými vyvolává vzpomínky na dobu dávno minulou, na staré křivdy, nevyřčená slova a tajemství, které později mladou Alžbětu ovlivnilo a odtrhlo od toho, co je v životě opravdu důležité, a to je rodina.

S autorkou Janou Poncarovou jsem se setkala poprvé, i když jsem rozhodně zaregistrovala již její první knihu Podbrdské ženy, která měla u čtenářů obrovský úspěch. Ve své další knize Alžběta a Nina se zabývá palčivou otázkou Sudet a tím, jak válka ovlivňovala obyvatele této krásné krajiny.

Pokračování recenze na stránkách Magazínu Dobré knihy.

čtvrtek 3. prosince 2020

PS: Je to výzva

 


Nová new adult z oblíbené série P. S. je tu! Ani tentokrát jsem si jí přeci nemohla nechat ujít…

Aerin právě dostala novou práci u významné firmy Caldera Wellese. Háček je však v tom, že bude pracovat pro jeho syna, který zatím ani netuší, že už má asistentku a ta ho musí přesvědčit o převzetí firmy po otci. Calder II. je ale volnomyšlenkářský, o práci nechce ani slyšet a s otcem se navíc nesnese. Aerin vezme svůj úkol jako výzvu a hodlá svůj slib splnit. To ovšem netuší, že je Calder nejen drzý, protivný a panovačný, ale také velmi sexy, takže trvá jen pár dní, než se brzy cosi zvrtne…

 

Mám z poloviny rozepsanou zprávu svému bratrovi, když mi náhlé zaklepání na dveře téměř přivodí zástavu srdce a telefon mi málem vypadne z ruky. Když zvednu oči od stolu, spatřím nesmlouvavě mužnou siluetu Caldera Wellese II., který stojí v mých dveřích s ledovou kávou v ruce – a ta se velice podobá té ze včerejška.

„Ano?“ zeptám se.

„Nabízím příměří.“

(…) Setřu z dřevěného stolu mokré kolečko, vydechnu rychlé „děkuji“ a přemýšlím, proč tu zatraceně pořád stojí.

 

 


úterý 1. prosince 2020

Poslední řecké léto

 


Toužíte si znovu užít tu pravou letní atmosféru a navštívit řecký ostrov Korfu? Pak určitě čtete správně, tato kniha vám spraví náladu a rozsvítí vám letní slunce nad hlavou…

 

Beth je třicet jedna, právě se rozvedla a vypravila se s kamarádkou začít nový život tím, že stráví dovolenou na ostrově Korfu, kde se měly před deseti lety báječně. Beth se potká se sexy Řekem Alexem, se kterým zde zažila už tenkrát krátký románek. Co se mezi nimi stane tentokrát? Oživí staré city anebo dají přednost rozumu?

 

„Fakt budeme bydlet tady?“ ujistila se Beth a dlouhými kroky zamířila k přízemnímu domku před nimi, natřenému citronovou barvou. Omítka se někde loupala, ale díky tomu vypadal autenticky a staře. Hned vedle malé kryté terasy vedoucí ke světle modrým dveřím spatřila dva zavěšené, dobře opečovávané květináče, jimž přes okraje přetékaly zářivě růžové, fialové a bílé květy. (…) „Jedna… dvě… tři.“ Jedno rychlé otočení klíčem, strčení do dveří a pak se zřítil strop.



Pokračování článku čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.



pondělí 30. listopadu 2020

Muž, který zprůhledněl

 

Opravdu jen velmi zřídka čtu povídky, nebo povídkové knihy. A už opravdu jen zřídka od českých autorů. Ne, že by nebyly dobré, ale příliš mě nebaví, mám raději pěkně tlusté bichle a spíše tíhnu k thrillerům. Ale nedávno mi přišla nabídka autorky Jany Trhlíkové a já si řekla, proč ne.

Asi přišel ten správný čas, to pravé rozpoložení v této zvláštní době. Do povídkového souboru Muž, který zprůhledněl jsem se začetla opravdu s nebývalou chutí a za chvilku, sotva jsem dopila kávu, bylo přečteno.

Jemné, něžné, trochu smutné, ale všechny opravdu ze života. To jsou krátké povídky české autorky, které přečtete za pár chvil.

Některé mají jen dvě strany, některé jsou trochu delší, ale všechny mají jedno společné a tou jsou lidské vztahy. Ať už jde o nešťastnou manželku, trpící pod nadvládou diktátorského manžela, nebo umělce, hledajícího ženu, která ho nezačne po chvíli nudit, nebo o ženě, která spíš tušila, než věděla, že její manžel miluje jinou, která se i tak vdává za jiného.

Asi bych vyzdvihla malý formát, který se lehce vejde do každé kabelky a proto si ji můžete vzít s sebou kamkoliv půjdete. Patnáct povídek slupnete jako malinu a zjistíte, že v mnohých se přímo dotýkají i vás, vašeho života, vašich starostí. Neboť, ruku na srdce, která z nás občas neřešila problémy s partnerem, nebo panovačnou matkou, nebo se prostě jen cítila neviditelná?

Pokud nemáte zrovna chuť na obsáhlé ságy, či sladkobolné romány, sáhněte po útlé knížce, u které si rozhodně odpočinete a vypnete své běžné starosti. Prostě jen čtěte ta jemná slova, plynoucí ze stránek, pousmějete se nad momenty běžného bytí a zjistíte, že svět kolem vás plyne podle stále stejného řádu a nejste v něm sami.


Za recenzní výtisk patří mé poděkování autorce Janě Trhlíkové.