Vypravěčka z Osvětimi

 

Působivý román o síle příběhů, které dávají naději a vůli přežít…

Etty je známá spisovatelka a žije poklidný život v luxusním bytě na břehu Seiny v Paříži. Píše se rok 1940 a nakladatel jí sdělí, že už jí nesmí knihy vydávat, protože je židovského původu. Etty přežívá, jak může, ale v roce 1942 ji zatknou, odvezou do tábora Drancy a poté do Osvětimi. I když se mnohokrát ocitne tváří tvář smrti, nevzdává se a rozhodne se svým vyprávěním a nadáním vymýšlet příběhy, udržet při životě i ostatní přátelé okolo ní. Ve své fantazii přenáší všechny spolubydlící do krásného světa a dává jim naději v lepší zítřky. A když je žití čím dál tím těžší, dává si slib, že musí přežít, aby o všech těch hrůzách napsala. Aby celý svět věděl, co se stalo a nikdo nikdy nezapomněl a nedopustil, aby se to stalo znovu.

 

„

Něco na ni zařval německy a pak ukázal na velký komín tyčící se nad budovami vedle nás. Stoupal z něj hustý kouř. Slyšela jsem, jak někdo za mnou zděšeně zalapal po dechu, a přemýšlela jsem, co ten muž asi řekl, že to vyvolalo takovou reakci. Jedna věc byla okamžitě zřejmá: abych tady dokázala přežít, musím se rychle naučit aspoň trochu německy.“

 

 

Volyňská rapsodie

 

Češi odešli na Volyň za lepším. Slibovali jim vlastní půdu, bydlení, nový šťastný domov. Ale realita byla úplně jiná. Všichni zjistili, že horší už to být nemohlo.

Román začíná v roce 1874, kdy se začínaly první české rodiny stěhovat na Volyň, do carského Ruska, na území dnešní Ukrajiny. Slíbili jim vlastní půdu, ale poznali jen dřinu od brzkého rána až do večera, kde se snažili neúrodnou půdu proměnit v pole, na kterých pracovaly celé rodiny, včetně těch nejmladších. Svatby zde byly většinou jen ty domluvené, kde dcera musela poslechnout otce, který ji prodal za kus dobytka nebo pozemek. Do toho později přicházejí nelítostné časy druhé světové války, hladomor, epidemie, politika. Všudypřítomní Banderovci, kterých se bojí snad každý, kdo dýchá. Každodenní strach, jestli rodina přežije noc, byl šílený. K návratu do Čech se v myšlenkách upínali všichni a doufali, že se jim to jednou splní…

 

„Z Ukrajinského Malína se ozývá střelba, křik, pláč žen, štěkot psů. Apokalypsa slitá v jediný nářek, do toho znovu hřmot letadla nad hlavami. Dává si s katy znamení, už jen málokdo věří, že jiné než smrti. Zakrouží nad návsí a potom se vítězně vznese k obloze. V Českém Malíně se dokončuje zkáza, a když najdou někoho živého, bez pardonu ho zabíjejí. Střelba nad hlavami přinutila všechny ke spěchu, ve tři hodiny se vracejí zpět do Ukrajinského Malína, kde už hoří kostel, škola a některé domy. Netuší, že v nich i zbytek mužů a část žen.“

 

Uffff, říkám si, kde začít? Přečetla jsem hodně knih o holocaustu, o druhé světové válce, a události z Volyně mě zasáhly asi nejvíce. Během čtení knihy jsem plakala, po přečtení jsem plakala, přemýšlela, jak se tohle všechno mohlo vůbec dít, nemohla spát a obrazy z tehdejších masakrů mám ještě stále před očima. O Volyni jsem si chtěla přečíst už hodně dlouho, kvůli naší babičce, která byla Volyňskou Češkou a odstěhovala se odtamtud s rodiči, když jí bylo asi 9 let, hned po válce. Pradědeček, její tatínek, bojoval u Dukly a jako jeden z mála přežil. Babička z té doby vyprávěla hodně málo, ale pamatuji si, že mluvila o všudypřítomných oběšencích, které tam nechávali Banderovci jako hrozbu, mezi kterými chodili, skoro jakoby nic. Báli se však na každém kroku. Babička je bohužel rok po smrti, a my až teď zjišťujeme, jaké měla dětství. Jak je trápil hlad a strach. Jak na ně v noci bušili Banderovci, a že se jim prababička dokonce postavila, ač by jí to mohlo stát život. Možná díky tomu všemu mě kniha tak zasáhla, a já o tom neustále přemýšlím.

Pokračování článku čtěte zde v Magazínu Dobrých knih.

Až uvidíš moře

 

Nádherná rodinná sága, založená na skutečných událostech řecké občanské války a Řeků žijících v tehdejším Československu, vezme za srdce snad každého…

Píše se rok 1948 a v Řecku začíná občanská válka. Spousty lidí se rozhodnou emigrovat. Mezi nimi také malinká Sotiria a Koula. Malé desetileté holčičky bez rodiny, bez domova. V Československu se jich ujmou, jako dalších tisíců unavených a dlouhou cestou zmožených emigrantů. Dívky zde začnou chodit do školy, naučí se mluvit česky a zžívají se s místními zvyky. Čím jsou ale starší, tím více touží znovu vidět moře a rodnou zem, o které toho samotné vědí strašně málo. Roky plynou a během života v Československu se na pozadí jejích osudů odehrává rodinná sága plná tajemství, stesku po rodné zemi, křivd a ztrát. Uvidí vůbec někdy Sotiria a Koula moře? Vrátí se do rodné země?

 

„

Proto i bolest, s níž se nyní probudila, vyhodnotila jako normální součást běžného života, i když téměř nemohla udělat krok a dost silně jí krvácela rána na koleni. Nenormální však bylo, že ačkoli byla doma, chyběla jí střecha nad hlavou. Bylo nad ní nebe. Dům se proměnil v hromadu kamení, dřeva a prachu. V původním stavu zůstal jen kamenný kout, kde se právě s bolestí pokoušela postavit. (…)

A tak se od toho dne každý večer ukládala v rohu místnosti spolu s mladší sestrou, do druhého kouta zalehl bratr a do třetího máma. Teď tady nebyl nikdo z nich. Máma, sestra a bratr před několika týdny utekli a z babičky nyní byly vidět pouze nohy. Vyčnívaly z hromady kamenů a desek. Na druhé straně té kupy trosek ležela její hlava tváří obrácená k podlaze.“

 

Ufff. Když jsem tuto knihu dočetla, po tvářích se mi kutálely slzy jako hrachy. A já tímto mohu říct, že Až uvidíš moře je pro mě rozhodně nejlepší kniha roku 2022.

Příběh lehce plyne, velmi dobře se čte a mnohým z nás dá podrobněji nahlédnout do historie, která není tolik známá, a lidé o ní vědí opravdu málo. Já mám například mezi řeckými přáteli několik známých, kteří v okolí Ostravy vyrůstali, emigrovali sem s rodiči jako malé děti, a vůbec jsem netušila, čím vším si museli projít, jak strašné to pro ně muselo být, co prožívali. Přečtěte si tuto knihu, dá vám mnohem víc, než jste očekávali. A pokud jste milovníci Řecka a řecké kultury, tak jako já, pak je pro vás tato kniha prostě povinná četba.

Tento velmi silný, emotivní příběh jedné řecké rodiny, která utekla před občanskou válkou do tehdejšího Československa, mě absolutně pohltil. Smála jsem se, plakala, hltala každou stránku. Rodinná sága popisuje více než půl století nejen života mladé Sotirie a její ztracené rodiny, ale také více než půl století ČESKÉ a ŘECKÉ HISTORIE. Knihu jsem vstřebávala hodně dlouho a po ní jsem dlouho nemohla číst žádnou jinou. Nádhera, pro mě jedna z nejlepších knih vůbec. Tleskám autorce Scarlet Wilkové, která je mimochodem, ač jsem to podle jména netušila, česká spisovatelka a novinářka. Její prvotina Až uvidíš moře je bravurní dílo a všem ho moc doporučuji.

A moc se těším na její druhý román, který má vyjít tento týden.

Moc za knihu děkuji Dobré knihy.cz

 

Ztracené klenoty

Byla krásná, odvážná a osud jí nadělil špatné karty. O mnoho let později její příběh touží vyjít na světlo.
 

Mladá historička Kate dostává opravdu vzácnou nabídku. Má napsat článek o starém, londýnském pokladu, který je opředen tajemstvím a ví, že některé ze šperků mají něco společného s její vlastní rodinou. Vydává se do Londýna, okouzlena třpytem drahokamů a spolu s fotografem Marcusem začíná její pátrání po minulosti blýskavých kamínků. Nejen on je jejím průvodcem, s sebou má i záhadné skici šperků po prababičce, na nichž jsou zvláštní knoflíky. Až nápadně podobné šperkům cheapsideského pokladu.

Co mají společného kresby, její prababička a tajuplný poklad, který budí pozornost celého světa? Musí se vydat dál než jen do Londýna a pátrání jí vypoví celý příběh mladé ženy Essie, její rodiny v krutých dobách bídy a nouze a odhalí její vlastní původ.

Od autorky Kirsty Manningové jsem před nedávnem četla knihu Nefritová lilie a přestože se mi líbila, Ztracené klenoty příčku oblíbenosti posunul mnohem výše. 

Tato australská spisovatelka umí nalákat tématem, které je mi velmi blízké a to přítomnost, která se prolíná do minulosti. Otřepané klišé opuštěné ženy a sympatický samotář, který je součástí děje, tak trochu do této kategorie žánru patří, i když já bych se bez něj docela ráda obešla. 

Příběh londýnského pokladu je smyšlený, ale základ stojí na skutečném pokladu, který opravdu existuje. Stejně jako osudy irských přistěhovalců začátkem 20. století.

Nenásilné propojení obou dějových linek, přechody mezi několika obdobími je čtivé a vše zapadá do svých kolejí.

Pokud jste milovníky románů, ve kterých je hlavním tématem skrytá minulost, špetka dávné historie a láska, pak si Ztracené klenoty nesmíte nechat ujít.

Za recenzní výtisk děkuji Nakladatelství Metafora.

Kniha:        Ztracené klenoty

Autor:        Kirsty Menning

Vydal:       Metafora

V roce:     2021

Stran:      320

Zapomenuté dívky z Paříže

 

Velmi emotivní příběh z období druhé světové války, inspirovaný skutečnými událostmi…

Nacházíme se v New Yorku, je po válce, píše se rok 1946, a mladá žena Grace právě prochází parkem. Pod lavičkou uprostřed Manhattanu nachází opuštěný kufr. Ze zvědavosti nahlédne dovnitř a objeví pár fotografií mladých žen. Později zjistí, že kufr patřil Eleanor Triggové, šéfce tajných agentek z Oddělení zvláštních operací v Londýně. Tyto ženy byly za války tajně poslány do okupované Francie, aby jako radistky pomohly v odboji. Většina z nich se bohužel nikdy nevrátila domů. Grace se snaží zjistit víc a dozvídá se, že tyto ženy musel někdo zradit. Kdo to byl a proč to udělal? Co se vlastně tenkrát stalo?

 

„

Museli být v regionu Ile-de-France, odhadla podle mírně zvlněných kopců a trasy, kterou včera večer absolvoval Lysander, někde na severozápadě od Paříže, hluboko v srdci nacisty okupovaného území. Minuli statek, kde mladá žena věšela na dvoře prádlo na šňůru. Marie se zmocnil strach. Až dosud byla schovaná ve tmě. Teď byli každému na očích. Určitě ji něco prozradí. Ale žena se jen usmála…“

 

Svědectví modrých koní

Silný příběh o touze po svobodě a lásce k rodině, vyprávěný z pohledu malé holčičky vás rozhodně vezme za srdce…

Berlínská zeď, Východní Německo, rok 1987. Osmiletá Ella žije se svými rodiči a bratry Tobim a Heikem ve starém domě, nedaleko Berlínské zdi. Ella občas zaslechne od rodičů něco o svobodě a krásném životě za zdí a často nad tím přemýšlí.

Londýn, 2010. Elle s Tobim právě zemřela maminka a Ella se rozhodne pátrat po jejich rodinné minulosti, kterou si pamatuje jenom matně. Vydá se do Berlína, po stopách své matky. Hledá v archivech, prochází dokumenty a snaží se vzpomenout, co se všechno tenkrát stalo. Kam zmizel otec? Kde je jejich malý bratříček Heiko? Vzpomíná na jejich rodinný pokus o emigraci, který však skončil tragédií…

„

Před několika týdny se dívala z okna a viděla, že vyhlídková plošina je uzavřená a na ulici se to hemží policisty. Šla na zahrádku, aby se na to zeptala otce, ale i zahrádky byly oddělené policejním kordonem a další policisté a pohraničníci hlídkovali na mostě. Podařilo se jí dostat se na zahrádku zadem a schovala se pod keře, právě tady. Zůstala tichá jako myška, nastražila uši a všechno slyšela. Na mostě zastřelili nějakého člověka.

„Z jedný kůlny tamhle šlohnul žebřík,“ šeptala dramaticky. „A pak se po něm pokusil vylízt na pohraniční stanoviště a oni ho zastřelili.“ Ukázala větvičkami. „Přímo tamhle.“

„Viděla jsi mrtvolu?“ zašeptala jsem.

 

Naděje pro Fleetwood

Tento historický román, inspirovaný skutečnou událostí, tzv. honem na čarodějnice v Pendle Hill, nám ukáže, jaké je to být ženou v době, kdy jen pouhé podezření z čarodějnictví může znamenat smrt…

Ocitáme se v roce 1612, v Lancashire. Velmi mladá šlechtična Fleetwood Shuttleworthová je již po několikáté těhotná, avšak dítě nemá žádné. Všechna její těhotenství skončila špatně a její manžel na ní neustále tlačí, že chce dědice. Fleetwood jednou objeví dopis, v němž doktor manželovi píše, že už další porod určitě nepřežije. A tak si mladá žena najme porodní bábu Alici, která jí jediná dokáže pomoci od neustálých nevolností a špatných stavů. Alice je však obviněna z čarodějnictví a záhy uvězněna v žaláři, hrozí jí oprátka. Fleetwood podnikne pátrání a všechny kroky k tomu, aby dokázala její nevinu. Záleží na tom totiž nejen život Fleetwood a Alice, ale také nenarozeného dítěte, které umí zachránit jedině ona…

„

Soud,“ zašeptala. „Ale čarodějnice se věší.“

„Většina z nich ano.“ Poklekla jsem před ní a vzala její ruce do svých. „Avšak, vy jste ještě nebyla zatčena, ještě je čas změnit Rogerův názor. Alice, musíte mi říci, co jste dělala u Deviceových v Malkinově věži. Mohu vám pomoci, Richard vám může pomoci.“

 

Madony z Leningradu

 

Velice lidský román o válečných hrůzách z období leningradské blokády, hladomoru, smrti, Alzheimeru, stáří a odcházení…

Marině je osmdesát dva let, zapomíná tváře svých blízkých, bloudí ve vlastním domě. Nedokáže udržet v hlavě nové informace, ale všechno, co se stalo v hluboké minulosti, před šedesáti lety, je pro ni jako dnes. A tak vzpomíná na chvíle, kdy žila v Leningradu a ukrývala vzácná umělecká díla z národního muzea, když se schovávali před bombovými nálety ve sklepě, trpěli obrovským hladem a smrt byla na každém kroku…

„

Svatá Marie, matko Boží,“ vydechne chraptivě. „Smiluj se nad námi.“ Z hadrů se zvedne ruka podobající se pařátu a pokusí se chytit Marinu za kabát. Marina vyděšeně ucukne. Když se k ní pařát znovu natáhne, uhodí do něj tak prudce, že spadne do sněhu a zůstane tam nehybně ležet. Marině kolem tváře víří sníh a zaplavuje ji panika. Má pocit, že jí srdce vyskočí z prsou, není schopná uvažovat, nemůže zformovat jedinou myšlenku, až na to, že ten přízrak ji chce stáhnout k sobě. Lidé se zhroutí a umřou tam, kde upadli. To nesmí dopustit. Nesmí umřít tady na ulici. Musí se vrátit do muzea.

Potom uvidí dvě hluboko zapadlé oči, které na ni hledí z vlněného šátku ovázaného kolem obličeje. Tiše ji prosí. Marina ví, že tu ženu nedokáže zvednout. Nemá sílu vytáhnout ji na nohy, natož ji přimět k chůzi.

 

Pařížský architekt

Krásný, silný a napínavý příběh z Němci okupované Paříže, kde obyčejní lidé riskovali své životy, aby zachránili životy cizích Židů…

Román se odehrává ve Francii, převážně v Paříži, roku 1942. Nadaný architekt Lucien jednoho dne během války konečně dostane dobře placenou práci, ale i přesto velmi přemýšlí, zda ji vůbec přijmout. Dostal by za ní mnoho peněz, ale také by díky ní mohl přijít o život. Má totiž navrhnout dokonalou skrýš pro jednoho bohatého židovského muže, ukrývajícím se před gestapem. Lucien nakonec důmyslnou skrýš vytvoří, a poté ještě mnoho dalších. Jenže pak jedna z jeho skrýší nešťastně selže a další náhodou gestapo odhalí. Co se stane Lucienovi a jeho rodině? Jak dopadnou další členové odboje?

„

Mám strašný problém vymyslet skrýše. Prostě nemám vaši inteligenci na takové záležitosti. Nesnáším, že vás musím znova obtěžovat. Ale kde by se mohly udělat?“

Lucien téměř minutu mlčel. Přešel k vysokému úzkému vitrážovému oknu a podíval se dolů na kapotu citroenu zaparkovaného před budovou, od které se odráželo horké srpnové slunce. „Nejprve se rozhlédnu. Jsem si jistý, že dokážu s něčím přijít, ale bude to rozhodně poslední skrýš, monsieur.“

 

Léon a Louise

Jsou mladí a mají se rádi, ale válka je rozdělí právě během jejich setkání a poznávání…

Léon a Louise se potkávají na francouzském venkově, kde oba dostali práci. V Evropě totiž právě propuká první světová válka, ale na vesnici to naštěstí ještě není znát. Tito dva mladí lidé se během dní poznávají a zjišťují, že si jsou souzeni. Ale v tom doslova mezi ně padne bomba, oba si víc než deset let myslí, že ten druhý při náletu zahynul. Později se však nečekaně potkávají v Paříži a zjišťují, že bez sebe nemohou být, i přesto, že má už Léon rodinu. Za pár let také okolnosti ovlivňuje nástup druhé světové války a Němci okupovaná Paříž…

„

Léon nevěděl, jak dlouho spal, než ho probudily hlasy. Slyšel je oknem, které nechal otevřené, protože noc byla tak teplá. Hlasy byly doprovázeny zvláštním zápachem, směsicí pachů, které Léon nedokázal k ničemu přiřadit. Vstal a podíval se na koleje – stál tam nekonečný nákladní vlak s vagóny se zbožím a se zvířaty, a od jednoho vagónu ke druhému chodil starý Barthélemy a jeho Josianne. Léon běžel bosý a jen v kalhotách po schodech dolů.

Vlak byl tak dlouhý, že zdánlivě neměl začátek ani konec. Některé vagóny byly zavřené, jiné otevřené, ze všech proudil odporný zápach hniloby a exkrementů, a taky hlasy mužů, kteří naříkali a prosili o vodu.

 

Černobyl

Historie jaderné katastrofy

 

Černobyl je asi nejkomplexněji zpracovaná kniha o této události, ve které se dozvíte každý detail, předcházející katastrofě, ale i v následujících letech poté, které po výbuchu následovaly…

Nedokonalý reaktor, chyby obsluhy, exploze a radioaktivní zamoření skoro celé Evropy. To je Černobyl. Duben, 1986. Toto datum se zapsalo do dějin. V černobylské elektrárně se schyluje k pravidelné odstávce reaktoru, kterou doprovází pár „nepodstatných“ komplikací. Řada těchto „nedůležitých kroků“ však vede k explozi na reaktoru č. 4. Hlavní část knihy je zaměřena na tento výbuch a vše okolo něj. Chyby technické obsluhy personálu, následné čištění reaktoru, evakuace všech 50 tisíc obyvatel Pripjati a lidí v okolí elektrárny. Autor v knize odhaluje nedostatky Sovětského svazu, snahu politiků o utajení veškerých informací, včetně toho, že k explozi vůbec nedošlo.

„

Robinsonova první myšlenka byla, že někde vybuchla jaderná bomba: záření z boty vydávaly radioaktivní prvky, které se v elektrárně běžně nevyskytovaly. Oznámil nález šéfovi, a odtud byl oznámen švédskému úřadu pro jadernou bezpečnost ve Stockholmu. Úřady v hlavním městě se domnívaly, že je problém v samotné elektrárně, a pracovníci byli okamžitě evakuováni. Začalo radioaktivní testování elektrárny, ale na nic se nepřišlo, a po několika hodinách bylo jasné, že elektrárna příčinou kontaminace není. (…) Při vysokých úrovních radioaktivity i u ostatních jaderných elektráren bylo zřejmé, že radioaktivní částice pocházejí ze zahraničí. Výpočty a směr větru ukázaly na jihovýchod na jednu ze dvou světových jaderných supervelmocí, Svaz sovětských socialistických republik. Mohlo se tam přihodit něco hrozného? Sověti však mlčeli. Švédský úřad pro jadernou bezpečnost kontaktoval sovětské úředníky, kteří popírali, že by k jadernému znečištění došlo.“