Od mamuta k modelce – Třicet kilo radostí a starostí

 

Zábavný humorný román ze života, plný ironických vtípků, je príma čtení, které vám zlepší náladu a vytrhne z těchto chmurných upršených zimních dní.

Bára, autorka knihy, popisuje svůj život s nadváhou a následný boj, který se rozhodne vyhrát stůj co stůj. Jednoho dne si totiž řekne, že to dokáže a ono to opravdu jde. Řekla si, že prostě shodí 30 kilo a ještě o tom napíše knihu. Jak všichni vidíme, tak se jí obojí podařilo a ještě si o tom můžeme přečíst my všichni.

Anotace:

Roky strávené v obrovském mamutím těle mi zajistily doktorát z výmluv, proč nemohu zhubnout. A přitom funím do kopce jak parní lokomotiva, při natahování punčoch se potím jak po zaběhnutém maratonu a při obouvání se cítím stejně jako potápěči bez dýchacího přístroje. Pak ale stačil jeden jediný okamžik, jediná vteřina, aby se mi v mozku rozeběhla už dávno zrezivělá kolečka. Moje osobní váha kvílela a prosila, abychom se vážili po jednom. Výhružně na mě blikala třímístným číslem 111 kg! Tak nad takovým číslem by plesali snad jen numerologové. A tak jsem se rozhodla pohřbít své velrybí tělo do skladiště historie. Neudržitelná situace mě donutila zakleknout na startovní čáru nejnáročnějšího závodu mého života. Shodím 30 kilo a získám Nobelovku v hubnutí! A přesně v tuhle chvíli začala moje nová doba hubnoucí…

 

„

Po chvíli se ozvalo hrozivé zaječení a vteřina ticha. Napadlo mě, že v prvním kole vede zásuvka nad mým manželem 1:0. Napínavější než finále MMA. Raději jsem předstírala hluchotu a pečlivě rovnala talíře z myčky Ani jsem nedýchala. Pak přišel příval sprostých slova jako pálených u kulometu. S dětmi jsme se na sebe podívali a kousali se do rtů. Kdyby nás slyšel, že se posmíváme, kuchyně by se asi proměnila v ten ring MMA.“

 

 

V náruči kanibala

Výborně napsaný, napínavý a děsivý dobrodružný román, z pera mojí oblíbené české autorky Barbory Walterové Benešové, vás šokuje a pohltí!

Adriana si svůj život pamatuje až od chvíle, kdy ji před dvěma lety našli ležet na ulici před britskou ambasádou v Sierra Leone. Vůbec netuší, co se stalo v jejím životě předtím. Nyní se chce ale vdát a touží si vzpomenout na předešlý život. Když jí gynekolog při prohlídce oznámí, že minimálně jednou určitě porodila, její snoubenec jí navrhne vrátit se na místo činu, do Afriky, do Sierra Leone, kde by si mohla vzpomenout. Má opravdu někde dítě? A co její obrovské jizvy na zádech? Jaké krutosti se jí vlastně staly? Vzpomene si, kde jí to věznili?

„

Jirkův děsivý pohled zůstal nezměněný, když se nad ním začali muži znovu sklánět. Pořád měl otevřené oči, i když už vůbec nedýchal. K mému úžasu se dva z nich svlékli úplně do naha. Odvázali si bederní roušky a celí se pomazali Jirkovou krví vytékající z bodné rány. Ostatní kolem nich poskakovali a tančili. Další dva rozdělali kousek stranou oheň. Když se po chvíli pořádně rozhořel, položili přes něj ploché kamenné desky. Skoro to vypadalo jako nějaký pravěký gril.

Nemohla jsem se strachem ani pohnout, tohle bylo mnohem děsivější než v nějakém hororu. Ti dva šílenci, co se dosud pomazávali krví, najednou vyndali nože a začali k mému úžasu okrajovat maso z Jirkovy mrtvoly.“