Dívka beze jména

Neuvěřitelný životní příběh autorky knihy, vychované opičí tlupou.

 

Marina Chapman prožívala dětství v Kolumbii. Ve čtyřech letech, asi v roce 1954, byla unesena a následně zanechána v pralese. Několik let byla její jedinou rodinou opičí tlupa kapucínských malp. Malá Marina po nich vše opakovala, až se naučila v džungli přežít. Stalo se z ní zvíře, stala se z ní opice. Uměla hbitě lézt po stromech a naučila se i různými skřeky dorozumět s tlupou opic. Byla jejich součástí. Zhruba za pět let ji objevili lovci a přivedli zpět do civilizace. Jenže to nebyl konec příběhu. Dívka beze jména byla prodána do nevěstince, kde pracovala jako otrok a byla denně bita. Nakonec se jí podařilo utéct a stalo se z ní dítě ulice. Kradla, vybírala popelnice, spala v korunách stromů v parku, stala se součástí pouličního gangu… Až nakonec poznala milou Maruju. Prvního člověka, který k ní cítil soucit a lásku…

 

„Takový život, jako je ten můj, není v Kolumbii nijak mimořádný. Zeptejte se kteréhokoliv dítěte na ulici a dozvíte se příběh.“ Sama svůj vlastní nikdy nepovažovala za zvláštní, protože únosy dětí, znásilnění, drogy, zločin, vražda a zneužívání dětí jsou běžnými tématy v popisech kolumbijských poměrů v padesátých a šedesátých letech dvacátého století.

 

Kniha podrobně popisuje aktuální problematiku nejen Kolumbie, myslím. Například pytláky exotických zvířat v džungli. Marina vypráví o jejich krutosti, jak ji sama vnímala, když lovce spolu s opičkami pozorovala z korun stromů, v úplné tichosti, aby si jich nevšimli. Každý pochopí, kolik bolesti jí ti muži způsobili a jak nepřátelský vztah k nim měla a dosud má. Když popisuje zvuk mačety, který jen zaslechla a začala se třást. Jak pytláci sbírali vše od papoušků, kachen, brouků, motýlů po opice. Mláďata trhali od matek, nebo naopak matky odtrhli od mláděte, které nakonec také zemřelo – hlady. Výjev, kdy je mladá opička odebraná křičící matce, je tak strašný. Jejich bolest spojená s vědomím, že ztráta mláděte je nenapravitelná, byla k nesnesení. Navíc se Marina sama přesvědčila o tom, když ji lovci strčili do náklaďáku k chyceným zvířatům, že mnohé z nich ani cestu nepřežijí a do rána byly mrtvé. Ať už to byly opičky v klecích nebo papoušci a jiní exotičtí ptáci. „Opičí dívce“ se v hlavě honil smutek, zmatení, strach, stres a nenávist. Nenávist k lidem, kteří zabíjeli vše živé, co našli. Krutost pytláků nezná mezí nikde na světě.

 

„Co jsem udělala? Nemohla jsem přestat přemýšlet o těchto lidech. Svěřila jsem se do péče tvorům, kteří necítili k jiným živým bytostem nic. Bylo to ještě horší – tito lidé lovili, dávali do klecí a týrali jiné tvory, aby dosáhli svých cílů. Pokoušela jsem se uklidnit opici svým hlasem, ale bylo to marné. Viděla jsem, že je velice sklíčená. (…) Přemýšlela jsem, zda jsem při své touze dostat se z džungle neudělala velmi vážnou chybu.“

 

Když jsem knihu dočetla, začala jsem o Marině Chapman hledat informace na internetu. Je tam toho tolik. Našla jsem také dokument Žena, vychovaná opicemi – kde nejdříve zážitky Mariny lidé zpochybňují, ale nakonec – po různých lékařských testech a také zkoušce znalostí opic, vyšlo najevo, že je vše pravda. A já tomu věřím od prvních řádků této knihy – protože tak podrobný popis všeho v džungli, včetně zvyků opic a dorozumívání s nimi – to si přece nelze vymyslet.

Kolumbie padesátých a šedesátých let dvacátého století – stát plný prostituce, únosů, dětí na ulici, znásilňování, drog i prodeje dětí. To vše Marina zažila na vlastní kůži a mnohokrát si říkala, zda by nebylo lepší zůstat mezi opicemi.

Vyprávění opičí dívky, běhající džunglí po čtyřech, vás zasáhne už jen proto, že je skutečný. Ona se nevzdávala a šla dál za svým snem, stát se „slušnou a normální ženou“.  Příběh je tak neuvěřitelný a vy budete číst a číst, tak jako já, s otevřenou pusou v údivu a budete Dívce beze jména držet palce. Protože její život byl tak drsný a těžký, prostě se s ní nemazlil a ona si zaslouží být konečně šťastná.

Moc děkuji nakladatelství OMEGA za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde anebo také zde.