Deník 1938 - 1945

Příběh dívky, která přežila holocaust.

 

Deník Helgy Weissové, který si psala od samého dětství je autentické svědectví jedenáctileté holčičky a ukazuje všechny hrůzy druhé světové války z jejího pohledu. Očima dítěte. S hloubkou líčí okupaci, život v terezínském ghettu, v koncentračním táboře Osvětim, v pracovním táboře Freiberg, transport smrti i pobyt v koncentračním táboře Mauthausen. Deník končí jejím návratem do Prahy v květnu 1945. Kniha obsahuje mnoho autorčiných kreseb, které zachycují život v ghettu a Osvětimi.

 

                                                                              1.      října 1944

Vidím ho ještě stále, jak stojí na schůdkách, mává, usmívá se… Ach bože, což to byl úsměv? Tak jsem ho ještě nikdy neviděla. Snad to měl být smích, ale vyšla z toho jen nepodařená grimasa. Tak mu to divně zaškubalo v koutcích úst. „Tati!“

Už je pryč, zmizel v davu mezi ostatními. (…) Tati, proč jsi nám nedovolil hlásit se dobrovolně? Tys nevěřil, že jedete zřizovat nové ghetto! Tak zvláštně se ti leskly oči a ruka se ti třásla, když jsi mě k sobě naposledy tiskl. Co to znamenalo? Na shledanou, anebo sbohem? Tati, věřil jsi, že se ještě sejdeme?

 

 

Helga s maminkou jela v tom samém transportu z Osvětimi do Freibergu a následně šestnáctidenním transportem smrti do Mauthausenu, jako Priska, Rachel a Anka v knize Narodili se, aby přežili - na kterou jsem psala recenzi nedávno zde. Helga v Deníku všechny tři zmiňuje – jako ty, které porodily dítě. Jedna ve Freibergu, druhá ve vlaku při cestě do Mauthausenu a třetí na vozíku u brány v Mauthausenu. S jednou byla dokonce ubytovaná v „baráku“. Je to zvláštní číst, jak se osudy přeživších prolínají a hodně jmen se v těchto knihách opakuje. A já ty lidi už vlastně znám a vím o některých z jiných knih jejich podrobnější život a osud. Třeba Fredy Hirsch je zde zmíněn a jeho život je popisován v Osvětimské knihovnici (recenze zde). Tu doporučuji přečíst jako první, protože popisuje nejvíce lidských osudů. Jsou zde také zmínění obyvatelé Horní Břízy, kteří zajatcům moc pomohli během transportu smrti. I přes nelibost SS nanosili hromadu jídla přímo do vagonů, navařili polévku, upekli chleby, koláče a dali vězňům napít vody a mléka. Bez jejich pomoci by šestnáctidenní cestu bez jídla a pití, v mrazech, nepřežili.

Helga milovala kreslení (nyní je uznávaná výtvarnice) a poté, co jí tatínek v dopise v Terezíně vzkázal: „Maluj, co vidíš,“ začala kreslit vše, co se dělo v Terezíně během každodenního života.

Před deportací do Osvětimi schovala Helga se svým otcem své kresby a deník spolu s básněmi a příběhem svého tatínka u strýce Josefa Poláka, který je spolu s ostatními dokumenty zazdil v Magdeburských kasárnách v Terezíně. Tak se vše uchovalo pohromadě a po válce to dostala zpět. Všechno co Helga zažila v Osvětimi, ve Freibergu a Mauthausenu doplnila do deníku a nakreslila hned po návratu do Prahy v roce 1945. Tatínka už nikdy neviděla. Ale jeho zazděná novela I viděl bůh, že je to špatné byla vydána – moje recenze na ní je zde.

 

Na konci knihy najdete také okopírované ukázky originálu ručně psaného deníku, fotky rodiny Weissových anebo také ofocené dopisy Helgy maminky pro tatínky Otto Weisse.

Pravdivý, syrový, neupravený Deník Helgy Weissové, který si psala během války v Praze a později v Terezíně je neobvyklý pohled dětskýma očima na válku, koncentrační tábory, deportaci, ghetto a poměry v něm. Je popisován právě v tu danou chvíli, takže je pohled nezkreslený a nepoznamenaný zubem času. Proto by si ho měl přečíst každý.

Děkuji moc Dobrým knihám za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde.