Pokud jsem si myslela, že mě nemůže pokračování příběhu rodiny Matuszkových rozhodit, nemohla jsem se víc mýlit. Karin Lednické se nedá upřít jedno, a to je její naprosto dokonalý styl vyprávění, který vás vtáhne do knihy, až si myslíte, že jste samotnou součástí celého děje.
Již první díl mě absolutně položil na lopatky a to zcela vážně. Snad je to tím, že mám, z babiččiny strany, blízko k lidem, žijícím v Karviné, ale každopádně když jsem se začetla do příběhu rodiny, sledovala jejich cestu na přelomu 19 a 20 století, jako bych četla o blízké rodině. Smála jsem se s nimi, plakala nad nepřízní osudu, cítila na sobě uhelný prach a bála se dalšího otřesu v dole. Když jsem dočetla, bylo mi nesmírně smutno, jakoby jedna kapitola mého života skončila. Ale přišel díl druhý a já si myslela, že jsem připravena. Nebyla. Opět, ihned po prvních stranách, jsem cítila ten emocionální vír, který na mě zavanul z knihy.
V druhém dílu Šikmého kostela se opět setkáme s členy rodu Matuszkových, dcerami Barbory, trpce zkoušené ženy, matky, manželky havíře, jejíž život vyhasl na konci prvního dílu. A pokud jsem si myslela, že léta 1921 - 1945 budou alespoň o kapku klidnější, nemohla jsem se více mýlit. Celá rodina se neustále potýká s doutnajícím polsko - českým konfliktem, který v některých lidech dřímá pod povrchem. Ke slovu se dostávají i vnoučata Barbory, kteří to ani v těchto dobách nemají jednoduché. Ať už proto, že rodinu rozděluje pomyslná hranice, kdy jedna strana se hlásí víc k Polákům , nebo proto, že ke slovu se dostává hrůzný Hitler a to je zlé pro obě strany, jak Čechy, tak Poláky. Bez rozdílu, ač jedna strana doufala k milosrdenství, jehož se jim nedostalo, jak všichni víme.
Karin Lednická v tomto díle zachází ještě trochu dál a přibližuje nám nelehký osud rodin havířů. Její popisy zanedbaných chudobinců, ve kterých musí, ve strašných podmínkách, dožívat vyřazení, mnohdy velmi nemocní havíři, mě opravdu vzalo za srdce. Skoro jsem cítila zoufalou snahu dobrovolnic, které se snažily jim poslední chvíle zpříjemnit.
Jedno se ale rozhodně v tomto zkoušeném kraji nezměnilo. A to je nevraživost, až chronická nenávist, zarytých Poláků k Čechům a naopak. Těšínsko, Karvinsko...já mám tyto kraje spojeny s mou rodnou zemí, ale ne vždy tomu tak bylo a nechce se mi ani domýšlet, že by to snad někteří starousedlíci mohli mít tak, jak je popisováno v knize.
Budu se opakovat, ale Karin Lednická je jako zjevení na české, literární scéně. Obě její knihy jsou historicky podloženy, ať už pátráním v archivech, nebo vyprávěním osob, stále žijících v tomto kraji. A opravdu příběh vypráví tak, jako byste byli jeho součástí a proto ve vás vyvolá pocity, jako mám po dočtení já.
Netrpělivě budu vyhlížet závěr celé trilogie, neboť Barka, Julka, Fanka, Ludwik, Jurek....ti všichni mi budou nesmírně scházet.
Za recenzní výtisk patří můj velký dík autorce Karin Lednické.
Datum vydání je plánováno na 21.1.2021
Žádné komentáře:
Okomentovat