Krása a jed oleandru

Dum spiro spero. Dum spero amo. Dum amo vivo. – Cicero

 (Dokud žiju, doufám. Dokud doufám, miluji. Dokud miluji, žiju.)

 

Rodinná sága o lásce, válce, bolesti, tajemstvích a jednom nalezeném deníku, si vás určitě získá od prvních řádků, tak jako mně.

Román se odehrává ve dvou časových liniích. V roce 1938 žije Sofie, dcera bohatého hamburského obchodníka s kávou. Je zamilovaná do syna kuchařky, mladého Hannesse. Jejich lásku jim však rodiče zakazují, nesmějí se milovat, je to pro ně nepřípustné. Později však zjistí, že to není jen kvůli společenskému postavení, ale také kvůli temnému tajemství, které jejich rodina skrývá. V Německu začíná válka, ani ta jejich velké lásce bohužel nepřeje. Sofie zažívá těžké období plné bolestí a ztrát.

V roce 2016 nachází téměř osmdesátiletá Johanna na půdě své zemřelé maminky kufr s dětským oblečením, medailon s fotografií a usušenými květy oleandru. Najde zde také dopisy a ručně psaný deník, který začíná v roce 1936 a končí v roce 1943. Johanna oslovuje svojí mladou přítelkyni Jule, majitelku kavárny v Hamburku, a spolu si kladou otázky: Kdo je Sofie Terhovenová? Jak se vzaly její věci na půdě Johanniny maminky? Jaký byl Sofiin a Hannesse společný osud?

 

„

Hamburk, 1. Července 1943

Musíš odjet pryč, milovaná lásko, ačkoliv mi při této představě krvácí srdce. Ale už tě nemůžu zdržovat. Z nebe padají smrtící bomby a šíří oheň, který spaluje domy a zabíjí lidi. Před tím bych tě nedokázala ochránit. A teď už vůbec ne.

Co bych dala za to, kdybych mohla vyrazit s tebou! Je mi jasné, že to bude dlouhá a nebezpečná cesta! Trochu mě utěšuje, že nepojedeš sama, brzy se zabavíš s ostatními a přestaneš plakat. Dokážeš pochopit, proč s tebou nemůžu být, jak jsi na to byla odjakživa zvyklá?“

 

 

Tohle, vážení, je opravdu dokonalý román na pozadí kruté druhé světové války v Hamburku, který byl v roce 1943 zmítaný neustálým bombardováním, při kterém zahynulo více než 34000 obyvatel, 120 000 bylo zraněno a více než 900 000 jich zůstalo bez střechy nad hlavou. Více než polovina všech hamburských domů, bytů a veřejných budov lehlo popelem.

Příběh je plný lásky, sebeobětování pro druhé, oddanosti, ale také předsudků, krutých nařízení říše a bolesti. Krása a jed oleandru je rodinná sága, která si mě získala od první řádky. Polovina kapitol je psaná jako dopisy – deníkové zápisky, a to mě hodně bavilo. Navíc je tu také staré rodinné tajemství, krutosti války, režimu, bombardování města a hromady komplikací, které nemůžu prozradit. To všechno tvoří nádherný příběh, naprosto dokonalý a jsem smutná z toho, že už jsem ho přečetla. Normálně si ho toužím přečíst znovu od začátku. Tak je Krása a jed oleandru dobrá! Začtěte se a posuďte sami…

Moc děkuji nakladatesltví BETA za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde.