POPPY DAY

„Strhující román o velké ztrátě a ještě větší odvaze.“

 

Poppy Day byla šťastná. Žila si svůj obyčejný život, pracovala jako kadeřnice, vzala si svou dětskou lásku Martina a nic jí nechybělo. Manžel je chtěl ale finančně zabezpečit, aby mohli založit rodinu a nežít na pomezí chudoby. Narukoval do armády a odjel do války. Do nebezpečného Afghánistánu. Poppy počítala dny a čekala. Jednoho dne jí zaklepali na dveře dva vojáci a převrátili jí život naruby. Martin byl zajat a byl držen jako rukojmí jednou teroristickou skupinou.

„Martin na něj zkoušel zavolat, ale žádná slova v odpověď nepřišla. Aaron byl také na kolenou, menší z jeho únosců ho pevně držel za ruce. Martin si vzpomněl na Aaronova syna Joela a na obrázek, který pro svého tátu nakreslil a který dorazil ranní poštou jen o několik hodin dříve. Mezitím, co Martin přemýšlel o tom nebohém dítěti, vytáhl ten druhý, vyšší z únosců, který držel Aarona za vlasy, nůž a podřízl mu krk…“

Dny plynou a armáda pro jeho osvobození nic moc nedělá. To se Poppy samozřejmě nelíbí a rozhodne se jednat. Sama odjede do cizí země a usiluje o záchranu milovaného muže. Ale netuší, co vše ji jeho záchrana může stát…

„Co tady vlastně dělala? Měla být ve svém bytě ve Walthamstow, stříhat vlasy v Christinině salonu a navštěvovat babičku. Místo toho ležela ve stanu na armádní základně v Afghánistánu, předstírajíc, že je dánská novinářka. Bylo to tak bizarní, až jí to skoro přišlo vtipné.“

Poppy Day je prostě skvělá. Ona je anděl a neohrožená Lara Croft v jednom. Když mi kniha dorazila, já si v ní začala jen listovat, došla jsem na první stránky a okamžitě měla husí kůži. Jména všech členů britské armády, kteří přišli v Afghánistánu o život. Pročítám jména, vidím jejich věk a do očí se mi hrnou slzy. Šest stránek psaných titěrným písmem, plných jmen obětí, kterým je kniha věnována. Už jen tento začátek je opravdu silný zážitek.

Kapitoly se střídají z pohledu Poppy a zajatého Martina v Afghánistánu. Jeho pocity, když má několik dní přes hlavu starý špinavý pytel, ruce a nohy svázané, jsou opravdu nepopsatelné. Dozvíme se, co vše se člověku v této situaci honí hlavou.

Možná je v knize až moc popisováno okolí a lidé, se kterými se Poppy setkala. Přece jenom nás moc nezajímá, jak velký má ministr zahraničních věcí stůl ve své kanceláři, nebo že je hubený, ale přesto mu ze saka leze pupek. Ale ani toto nijak neubírá na kvalitě knihy a jejím fascinujícím příběhu. Hltala jsem ho stránku po stránce. Toto téma mě velice zajímá, ale přesto jsem o něm nikdy žádnou knihu nečetla. O válce v Afghánistánu sledujeme s manželem hlavně filmy. Tato kniha je každopádně skvělá a mohu říct, že jí vřele doporučuji.

 

Ke konci jsem se dokonce i nasmála, když Poppy líčila majorovi Helmovi, jak se vlastně do Afghánistánu dostala bez peněz, pasu a letenky. Ale vzápětí mě hned naštvalo, jak si britská armáda chtěla přivlastnit Poppyiny zásluhy za vše, co pro záchranu muže udělala. Jen proto, aby si armáda nezkazila pověst a reputaci.

Příběh je plný emocí, naděje, odvahy a nekonečné lásky. Lásky tak hluboké, že odolává strachu ze smrti, bolesti, terorismu a všem hrůzám, které válka v Afghánistánu přináší.

Závěr knihy je tak nečekaný, že jsem četla s otevřenou pusou, s dlaní přes rty. Fascinovaná, překvapená, po tvářích mi tekly slzy a já nemohla uvěřit. Svět je tak krutý. Neskutečně krutý. Ale my v něm musíme žít a nikdy nevíme, co se stane za měsíc, zítra nebo za hodinu. Zbývá nám jenom věřit, že máme také svého strážného anděla, jakým je třeba Poppy Day.

Za recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství OMEGA.

Knihu koupíte zde.

 

*Veru