"Lidé, zvuky, vůně... Nic z toho nemám rád. Jsem autista."
Alexovi se rozpadá život.
Odchází na nějaký čas od rodiny, jeho žena Jody s ním už nedokáže dál žít.
Nevychází se svým autistickým synem Samem, všem povinnostem a vlastně i synovi
se vyhýbá. V podstatě se ho bojí a hrozí se jakéhokoliv konfliktu s ním.
Nakonec přijde ještě o práci a cítí se úplně na dně. Rozhodne se jednat –
nejprve rodina a Sam, poté práce. Snaží se najít si k Samovi cestu, bere
ho do oblíbené kavárny, na procházky a začne s ním hrát hru Minecraft. Díky sdíleným
dobrodružstvím ve videohře spolu konečně začnou komunikovat a chápat jeden
druhého. Sam se začne víc otevírat a díky hře se učí novým věcem a jak reagovat
na okolí. Může počítačová hra dát opět dohromady celou rodinu? Může obnovit
pouto mezi otcem a synem?
„Kdyby chtěla letět do Londýna
na Heathrow, trvalo by jí to sedm hodin patnáct minut,“ uvažuje Sam. „Mohla by
letět z letiště Toronto Pearson. Letadlem British Airways nebo Air Canada.
Proč se nevrátí?“ „Cestování jí baví,“ odpovím. „Ráda poznává nové věci.“ (…) „Já
můžu poznávat nové věci i tady. A taky na Mapách Google. Na Mapách Google taky
můžu poznávat nové věci.“ „Já vím, ale to není úplně to samé, ne? Nejsou tam
všichni ti lidé, zvuky, vůně…“ „Nic z toho nemám rád. Jsem autista,“
řekne.
Autor Keith Stuart vycházel ze svého vlastního života. Sám má syna Zaca –
autistu. A i jemu se díky Minecraftu
podařilo syna lépe poznat. Tato hra mu velice pomohla a není jediný. Minecraft není možná vzdělávací hra, ale
pomáhá autistům a lidem, kteří jsou prostě jiní, začlenit se do společnosti.
Pomáhá vypořádat se s nástrahami vnějšího světa, pomáhá rozvíjet jejich
fantazii a tvořivost. Je toho mnoho, díky čemu je Minecraft výjimečný a hodně osob je do něj zapálených. Tolik lidí
se díky němu naučilo poznávat své takto postižené děti. A to je přece úžasné,
ne? Měli bychom vývojářům poděkovat. Jejich hra dělá divy a pomohla již mnoha
rodinám!
Příběh je prostě skvělý. Je
poutavý, výborně zpracovaný, dojemný a je prostě ze života. Ano, zase jsem si
poplakala. Jsem prostě „cíťa“. Ale byly to slzy dojetí, souznění, soucítění a
štěstí. Tahle kniha vám dá nahlédnout do dětské duše, ale také do duše tatínka.
Zmateného tatínka tím, že jeho syn není „normální“ a snaží se vyhýbat těm
neustálým eskapádám, které jeho výchova přináší. Řev, pláč, záchvaty vzteku a
vzpírání se. Ale on tu duši dítěte, díky hře Minecraft, pochopí a zjistí, jak moc je šťastný, pyšný a hrdý táta.
Hrdý na svého syna a silnou, výjimečnou ženu. Hrdý na celou svou rodinu, která
je pro něho vším…
„Život je dobrodružství, ne procházka."
Moc děkuji KNIHCENTRUM.CZ za
recenzní výtisk.
Knihu si koupíte zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat