„Teď už vím, že jsem chybu
udělala. Kdybych se dostala doprava, ještě toho dne bych umřela a můj popel by
se smísil se zrnky popela, která v hustých páchnoucích mračnech vylétávala
z komínů osvětimských spaloven.“
Krásný
a velice silný příběh mladé Hany, která prošla peklem koncentračního tábora a
přežila. I když si mnohokrát říkala, že by byla raději už dávno mrtvá…
Existuje-li něco, co prověřuje
opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život
znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je
přesto nevinen? Co když je všechno jen shoda okolností a člověk je pouze
bezmocným nástrojem osudu?
Mira je devítiletá dívka, která
má spokojený život se svou rodinou. Jednoho dne slaví její maminka třicáté
narozeniny a na oslavě dostane každý jako zákusek žloutkový věneček. Až na Miru,
maminka jí tím trestá za její neposlušnost. Nevinný okamžik nakonec zásadně
ovlivní celý Miřin život. Tento životní zvrat a tragedie má za následky, že se
o Miru musí starat její nemluvná, depresivní a podivínská teta Hana. Teta však
postupně poodhaluje pohnutou rodinnou historii, kterou si nese v myšlenkách
celý svůj život. Jako těžké břímě, kterému nelze uniknout. Hana přežila
koncentrační tábor v Osvětimi. A dává za vinu tragický osud celé rodiny
právě sobě…
„Hrnuli jsme se ven jeden přes
druhého a zmateně jsme se rozhlíželi. Nízké baráky obehnané vysokými ploty
nabitými elektřinou a strážní věže. Ostnaté dráty. Bláto pod nohama. Zápach
přicházející ze tmy. Vlak obklopený ozbrojenými hlídkami se psy. Křik a nářek.
(…) Auschwitz, Birkenau. Osvětim, Březinka.“
Příběh vychází ze skutečných
událostí a popisuje děj ve strhujícím, dramatickém tempu. Alena Mornštajnová
píše opravdu neuvěřitelně čtivě, řádky ubíhají a já jsem měla pocit, jako bych
sledovala napínavý, bolestný, dojemný film. Toto je moje první kniha od této
autorky, ale určitě už mám počíháno také na Slepou mapu a Hotýlek.
Hana se odehrává ve dvou
dějových liniích. V roce 1954, kde začíná příběh Miry. Další kapitoly pak
vzpomínají na rok 1933 a později, kde se odehrává život Hany a její rodiny před
druhou světovou válkou, pokračuje dále až do roku 1945. Neobyčejně silně
popisuje nejen těžký život v Terezíně a Osvětimi, ale také bolestný návrat
Hany do rodného města, normálního života, který už nikdy nebude takový, jako
dřív. Kromě psychických problémů, sužují Hanu také doživotní zdravotní následky
všech nemocí a úrazů, které v Osvětimi a Terezíně prodělala. Kapitoly se
zase v závěru ocitnou v přítomnosti – dospělosti Miry, v roce 1963
a ukáže nám, jak to dál bylo se vztahy Hany a Miry.
Nádherný, bolestný, srdce
rvoucí, pravdivý román, který vezme za srdce snad každého z nás. Hana je
jeden z nejkrásnějších příběhů, co jsem kdy četla. Je to kniha plná toho,
jak je těžké vyrovnat se se ztrátou blízkých, jak si občas můžeme dávat za vinu
vše, co se stane a jak je těžké s touto vinou žít. Hana je román o lásce,
válce, bolesti, nemoci a o tom, jak i malá změna v plánu dne, může změnit
celý život. Přečtěte si tento příběh. Je důležitý, přináší poselství a určitě
vás zasáhne, tak jako mě.
„Zpočátku za mnou Rosa chodila
každý den. Nejdříve s sebou brala Miru, ale pak si domyslela, že mi dětský
pláč vadí, a nechávala malou doma. Ano, pláč mě obtěžoval, ale ještě víc mi
vadil láskyplný pohled v Rosiných očích, když Miru tiskla k sobě a
konejšila ji. Matky s malými dětmi šly z rampy rovnou do plynu,
proběhlo mi hlavou a odklopýtala jsem do ložnice.“
Moc děkuji DOBRÝM KNIHÁM za
recenzní výtisk.
Žádné komentáře:
Okomentovat