Polámaná loutka

„Všem holkám, které si prošly peklem, ale vrátily se s ohněm planoucím v duši, s krvácejícím srdcem a s ďáblem jako svým pomocníkem. Tenhle příběh je pro vás. Pro nás. Narovnejte tu korunu. Čauky.“

Právě jsem knihu dočetla a přemýšlím nad tím, co citovat v úvodu. Myslím, že věnování autorky bylo přesně to pravé. Vystihuje dokonale celou knihu, až do poslední stránky.

Madison si v tomto díle začne vzpomínat na úryvky ze svého dětství. Klade si hromadu otázek, na které se snaží najít odpovědi. Kdo jsou vlastně její rodiče? Kdo je ten pán, co si ji vodil červenou chodbou? Najde ho někdy a pomstí se mu za to, co jí prováděl? Jak do toho všeho zapadají kluci a Elitní klub králů? Miluje jí Bishop, nebo jí jen zneužívá a hraje si s ní jako s loutkou? To je jen část otázek, které se Madison honí hlavou. Bishop a celá parta Elitního klubu králů je jí blíž a blíž a ona si musí ujasnit, koho vlastně miluje. Jestli tedy vůbec dokáže milovat, po tom všem, co se jí v dětství stalo. Přežije Stříbrná labuť, a pokud ano, stane se z ní Polámaná loutka?

 

Jeho ruka vyletí k mému hrdlu, jen zalapám po dechu. Tlačí mě pozpátku ke zdi, až narazím zády do cihel. Postaví se mezi moje stehna a vytáhne mě po stěně výš. „ Tak zaprvý,“ stiskne mi krk tak, že jsem si jistá, že mi vybuchne obličej, „nezapomínej, s kým to kurva mluvíš.“ Nakloní hlavu a pohlédne mi do obličeje. „Zadruhý, nemáš nárok tu uplatňovat žádnou autoritu Madison. Zavřu tě do klece, hned jak se vrátíme do Hamptons, jestli si nebudeš dávat pozor na pusu.“ Pustí mě a já dopadnu nohama na zem. „Táhni do prdele.“

Amo Jones je skvělá spisovatelka, která se s ničím nemaže. Jedno sprosté slovo sem, druhé tam. Její hlavní hrdinové jsou drzí, pro ránu nejdou daleko a mluví jako dlaždič. Sama autorka prý píše tak, jak žije. Na hranici šílenství, se sklenicí vína v jedné ruce a svou morálkou – nebo jejím nedostatkem – ve druhé.

 

 

 

Pokračování recenze čtěte zde na webu Dobrých knih.