Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji

Apokalypsa na zemi. Zombíci všude kam se podíváš.  A mezi nimi si už nějakou dobu kráčí Kovboj. Sám, s jedinými cíly – najít Stephena Kinga a splnit si svůj limit – zabít deset tisíc nemrtvých. Zatím je na necelých osmi tisících. „Slušný číslo na jednoho bejvalýho účetního.“

 Jednoho dne se však ocitne v nebezpečí a je zraněný, v bezvědomí… Když se probudí, je uprostřed osady, kde žije komunita lidí, dokonale skrytých před hrozbami nového světa. Místo se jeví jako ráj na zemi. Mají svého šéfa, všichni jsou v podstatě milí, mají co jíst, pít, pěstují si vlastní zeleninu, chovají drůbež, krávy, prasata, vše jim šlape jako hodinky. Ale Kovbojovi se tu přece jenom něco nezdá. Kde je háček? Co se děje za zdmi domů? Co oni vědí a on netuší? Může vůbec existovat ráj, když mrtví kráčí po zemi?

PRÁSK!

Nohy mám pevný. Nezakopnu. Ne teď. Cítím se skvěle. Nejlíp za celou dobu v osadě. Jsem ve svým živlu. Jsem účetní, co se předělal na zabijáka zombie. To by byla kniha!
PRÁSK!
Střílím rychle. Mnohem rychleji než Ernest, i když se hodně snaží.
PRÁSK!
Musím stáhnout náskok.
PRÁSK!
Jsem blízko. Dovolím si dávku.
Je ohlušující. Zombie se nestačí sesunout k zemi, jak je kulky drží na nohou. Mířím na jejich hlavy, ale kvůli dvěma dětem začínám níž.
Když jsem musel sejmout první dítě, který po mně  šlo, měl jsem s tím problém. Ale rychle si zvykneš, když ti jde po krku a z jeho pusinky to smrdí stejně jako ze septiku. Ten nevinnej kukuč tě nesmí zmást, protože pak by ses k němu rychle přidal. O to nestojíš, věř mi.

 

 No, nejdříve musím říct, že jsem zpočátku byla velice v rozpacích. Jak mě autor předem upozornil, než mi knihu posílal, je psaná hodně explicitně. A to doslova. Nečekala jsem, že až tak moc. Při čtení jsem přemýšlela, jestli se takhle sakra chlapi opravdu vyjadřují, zda je to normální a jestli takhle fakt muži přemýšlí. Ale později jsem si docela zvykla, brala jsem Kovboje i s jeho výstřednostmi a „čuňačinkami“. Mimochodem, intimní chvilky byly docela síla a místy mi připomínaly Lady Fuckingham (myslím, že tohle pornografické dílo Oscara Wilda známe všichni alespoň z doslechu). Ale co, proti gustu…

 Jedná se o prequel ke knize Mrtví kráčí po zemi, tedy příběh, který předcházel dříve vydané knize. Lze ho číst bez znalosti prvního dílu (který je vlastně jejím pokračováním, ale autor i přesto doporučuje číst knihy tak, jak byly vydané).

 

Každopádně děj je skvěle promyšlený, Kovboj je vtipný, občas jsem se jeho průpovídkám i zasmála, a drží si svou tvář. Tvář drsňáka, který si nesmí připouštět nikoho k tělu a je vždy ve střehu.  Když zabíjí zombíky a vymýšlí svůj plán, vy vidíte vše před očima a žijete příběh s Kovbojem. Všude pohupující se nemrtví, pustá a prázdná krajina, apokalypsa jak vyšitá…

 Kdo má rád zombie horory, postapokalyptické příběhy, ten si určitě přijde na své! Určitě by si měl Mrtví kráčí po zemi pořídit. Jen opravdu pozor na přímé a sprosté vyjadřování. Na to jsem si musela zvykat. Přišlo mi  místy nepřirozené, přehnané. Ale! Nakonec jsem si příběh, zombíky a ráj na zemi moc užila. A ten závěr? Ten byl geniální, originální a absolutně nečekaný!

 

 

Moc děkuji autorovi knihy, spisovateli Martinovi Štefkovi za recenzní výtisk.

 

Knihu koupíte zde.