Štěstí je, když milujeme, co
potřebujeme, a potřebujeme to, co milujeme. A když to dostaneme….
-Yann -
Marianne je opravdu nešťastná.
Je na dovolené v Paříži se svým sebestředným manželem a chce spáchat
sebevraždu. Osud však zasáhne a nějaký tulák jí zachrání život. Ona leží
v nemocnici a přemýšlí. Vše se tak zamotá, že uteče z nemocnice a
najednou sedí v autobusu do Bretaně. Najednou dělá věci poprvé podle svého,
a ne jak jí to diktuje její muž. Musí vidět městečko Kerdruc a tam se vydá do
náruče moře. Tam to vše ukončí. Cestou se jí honí myšlenky o jejím příšerném
manželovi, který jí zničil život. Myslel jen na sebe, všechno jí zakazoval,
podváděl jí, byl neustále protivný a hlavně – zajímaly ho pouze jeho potřeby a
vůbec ne ty její. Ale to se vše změní.
Když Marianne vystoupí v tom ospalém městečku na západě Francie z autobusu
a nos se jí zaplní vůní moře, začne se konečně cítit živá.
„Ar mor. Všechny ústřice jsou
jako moře. To moře, pomyslel si mladík, které nosí každý v srdci, širé a
volné, divoké i mírné, bleděmodré i černé. Ústřice nebyla jen delikatesa. Byla
klíčem ke snu, který v sobě člověk skrývá. Ke snu o moři. Ti, kteří se
obávají dálky jeho horizontu a jeho hloubky, vášně a nevypočitatelnosti, nenajdou
nikdy v ústřicích zalíbení. Budou se jim hnusit. Jako se jim hnusí láska,
život, smrt a všechno, co moře znamená.“
Marianne se v přímořském
městečku Kerdruc ocitá, ani neví jak. Jakoby to byl osud, co jí donutilo jít. A
najednou… ona si poprvé začne ten život opravdu užívat. Dostane místo
v restauraci Ar mor u pobřeží,
kde jí také majitelka nabídne pokoj. Vaří výborné speciality z různých
mořských plodů, které si musím hned zapsat. Při čtení se mi sbíhaly sliny. Pijí
skvělé víno, pivo i cider a užívají si života.
Román vypráví příběhy a osudy
celého ospalého městečka Kerdruc a jeho obyvatel. Každý z nich má své
problémy a Marianne se snaží všem podat pomocnou ruku. A samozřejmě i oni jí.
Obyvatelé a později přátelé jí otevřou oči, ukážou jí krásy života a také jak
si ho dostatečně užívat.
„Marianne zamířila
k místu, kde hledala konec a našla začátek. Projela by kolem něj málem bez
povšimnutí, kdyby se dva řidiči nerozhodli, že do sebe svými vozy narazí.
Jsou možnosti v životě
člověka pouze náhodné? Nebo jde jen o to jim porozumět? Najednou měla Marianne
v srdci i duši jasno. Uvědomila si, že záleží vždy na jedné nebo dvou
hodinách. Hodinách vlastních rozhodnutí svobody.“
V příběhu je něco
tajemného a nadpozemského. Vyprávění o krásné Bretani, záhadných kamenech,
mohylách, skřítcích, Merlinovi a jiných legendách, které tuto nádhernou zemí
obklopují, je magické. Lidé tam v toto vše věří a nikdo je nepovažuje za
blázny. Věří také v osud, setkání a život. A přesně tohle poselství, které
Přístav naděje přináší, je krásné. Je plné životní moudrosti, lásky a
laskavosti. Nikdy není pozdě změnit svůj život. Ani když překročíte šedesátku.
Protože pokud to prostě cítíte v srdci, tak je to správné a vy svému osudu
musíte vyjít vstříc.
„Velké
duše se poznají podle toho, že chyby ostatních používají proti nim.“
Moc děkuji nakladatelství MOBA za recenzní výtisk.
*Veru
Žádné komentáře:
Okomentovat