Příšerné léčebné praktiky, zima, hlad... Vítejte v psychiatrické léčebně Willard.
Je to deset let, co matka Izzy Stoneové zastřelila jejího
otce. Izzy jí za to odmítá navštěvovat ve vězení. Nemůže jí její náhlé pomatení
smyslů odpustit. Jak to maminka mohla udělat? Vždyť byli tak šťastná a dokonalá
rodina..... anebo ne?
Izzy žije u pěstounů a začne s nimi jezdit pomáhat v místním
muzeu. Propadne pátrání po osudech pacientů Willardu, zdejšího dávno opuštěného
ústavu pro choromyslné. Narazí zde na kufr Clary Cartwrightové, ve kterém najde
její věci, fotografie a hlavně deník…
Píše se rok 1929 a Clara právě oslavila osmnáctiny. Je z bohaté
rodiny, kde se dodržují přísná pravidla. Když se pohádá s otcem kvůli
jejímu novému příteli, kterého samozřejmě otec neschvaluje, chce odtamtud
utéct. Ale to už mezitím otec volá policii a lékaře a nechá ji zavřít do
sanatoria pro duševně choré. Odtud ji později převezou do státního ústavu Willard,
kde se s lidmi zachází hůř než s dobytkem a chovanci zde žijí v otřesných
podmínkách.
„Následujících
šest dní byla Clara zamčená na odporně páchnoucí izolaci v cementové kobce,
kde jediným vybavením byl záchod a kovová postel přišroubovaná k podlaze.
Dvakrát denně jí zřízenec prostrčil okénkem ve dveřích suchý chléb a plechovou
misku vývaru. Jestli je den či noc, poznala jen podle holé žárovky na stropě –
jestli svítila, nebo ne. Chodbou se rozléhalo řinčení řetězů a bouchání
železných dveří, tu a tam zpestřené skřeky a sténáním.“
Kapitoly se střídají z pohledu Izzy – současnosti - a
Clary – minulosti. Clary kapitoly mě bavily víc, byla jsem zvědavá, co se v blázinci
zase stalo a jak nešťastný osud Clary pokračuje dál. Ale ani Izzy příběh nebyl
nezajímavý. Postupně se dozvíme, proč její matka otce zabila a jaký vážný důvod
k tomu měla. Ne vše v jejím životě, před zabitím otce, bylo tak
krásné, jak si pamatovala.
„Všichni
měli v pase lano, kterým byli přivázáni jeden k druhému. Jednu skupinu
tvořili muži, druhou ženy. Bílé nemocniční župany měli potrhané a pokryté
špínou, na nohou, pažích i ve vlasech zasychaly výkaly, zvratky a moč. Jedna
žena neustále padala a ostatní ji vlekly za sebou. (…) Někteří z pacientů vrávorali
a kulhali, ozývaly se výkřiky o pomoc. (…) Muž ve svěrací kazajce při chůzi
střídavě vystrkoval ramena jako hráč amerického fotbalu (…). Jiný měl náhubek.
Někteří nadávali z plných plic.“
Představte si, že se pohádáte s rodiči nebo manželem a
oni vás za to nechají zavřít do blázince. Na doživotí. Tady s vámi zacházejí
jako s kusem nábytku, jste ubytovaní v zimě, zápachu, s desítkami
bláznů v jedné místnosti. A do toho ty hrůzné „léčivé praktiky“. A to se
přesně stalo Claře…
Spisovatelka Ellen Marie Wisemanová píše skvěle a je veliká
škoda, že u nás nevyšla její druhá kniha The plum tree. Tmavé stěny Willardu si
dokážu představit jako film, určitě by to byl trhák. Příběh vychází z historických
faktů. Postavy nejsou reálné, ale popisovaná místa jsou skutečná. Ústav pro
choromyslné – Willard – opravdu existoval. Jsou zde popsány způsoby léčby, které
se opravdu prováděly v různých ústavech po celém světě.
Román jsem přečetla téměř celý za nedělní odpoledne. Nemohla
jsem se od knihy odtrhnout, dokud jsem nebyla u posledních stránek. Je
neskutečné, že se něco takového dělo. Že vás proti vaší vůli mohli zavřít do
blázince, i přesto, že jste úplně v pořádku. Příběh je opravdu
fascinující. Během čtení si určitě i popláčete. Děj vás úplně vtáhne na chodby
ústavu a vy budete všechny ty hrůzy prožívat s Clarou…
Moc pěkná recenze Veru, knihu jsem vyhrála v soutěži, tak už se na ní těším :-)
OdpovědětVymazatMoc děkuju Míšo :-) Tak to je parádní výhra :-) Kniha je skvělá :-)
Vymazat