Strašák jménem Anorexie

Kniha, která se mi dostala do rukou, rozhodně není oddechové čtení na dlouhé, zimní večery.
Je drsná, smutná, hrůzu nahánějící, ale stejně se nedokážete odtrhnout. 
Je to výpověď jedné dívenky, která vyrostla v ženu, ačkoliv tak nevypadala. Je to zpověď nezměrného utrpení o boji s nemocí, zvanou anorexie.

Isabelle rozhodně neměla lehké dětství. Vyrůstala s matkou, které měla být odebrána-dle mého soudu. Nebyla způsobilá vychovávat dceru, sama měla své psychické potíže, i když by si je samozřejmě nikdy nepřiznala. Otcem malé Isabelle byl pravděpodobně zpěvák Bobby Hawk, velký idol Isabelliny matky. Osud už to tak zařídil, ale zpěvák se k dceři nijak zvlášť nehlásil. Možná, kdyby vyrůstala v bezpečí jeho rodiny, mohla být dnes mezi námi.
Je to drsné čtení. Je vám z něj úzko a místy se vám chce plakat. Tahle kniha si servítky nebere a představí vám anorexii v celé své hrůze. Je mi z ní neskonale smutno.

Matka Isabelle trpěla určitým druhem poruchy osobnosti. Jak jinak si vysvětlit, že dceru nutila nosit o několik čísel menší boty. Jak si vysvětlit, že ji nutila stát s pokrčenými koleny, aby nevypadala tak vysoká. Ale kéž by zůstalo jen u tohoto. Dcera nesměla vycházet z domu, aby snad neonemocněla. Nechodila do školy, učila ji sama matka, nechodila si hrát s dětmi a při zvláštních příležitostech ji ovázala celou hlavu šálami, aby se k ní nedostaly sluneční paprsky či závan čerstvého větru. Isabelle vyrůstala s pocitem, že nikdy nebude dost dobrá pro svou maminku, že ji neustále něčím musí zklamat. 

Když mi bylo ouvej nebo když nějaká bolest byla nesnesitelná, kapala jsem vodu do očí panenkám. Nechávala jsem je plakat místo sebe, aby maminka pochopila, že mi není do skoku. Ale ona na mé počínání hleděla prázdnýma očima.

Jen zázrakem se Isabell dostala na dramatickou školu, ale to už se u ní začaly projevovat první známky nemoci. Aby nebyla příliš tlustá - což si maminka rozhodně nepřála - moc nejedla. Ne moc, skoro vůbec. Vše dělala pouze pro obdiv své matky. Nepotřebovala se líbit mužům, jen své mamince.
Ve  svých necelých dvaceti letech vážila třicet kilogramů a postupně jí z těla mizely všechny důležité látky, nezbytné k životu. Místo klasických čtyř až pěti litrů krve, ona měla pouze dva v celém svém zmučeném těle. Během let byla umísťována v mnoha psychiatrických zařízením a nemocnicích, ale to nevedlo k ničemu. Její únava byla až tak velká, že nedokázala chodit a jezdila v kolečkovém křesle.
Věděla, že je nemocná, ale bránit se nemohla. Neuměla to a nikdo jí neukázal správný směr k jejímu vyléčení. Natočila dokument o anorexii a nechala se nafotit pro kampaň proti anorexii.
Ve věku 28 let svůj boj prohrála.


Kniha:   Holčička, která nechtěla vyrůst
Autor:    Isabelle Caro
Stran:    236