Pomněnčino dítě

At last

My love has come along…

My lonely days are over

And life is like a song…

 

Právě jsem knihu dočetla a hned musím psát. Vstřebávám u toho příběh Pomněnky a Solomona, který skončil naprosto nečekaně. Možná se mi ten závěr tolik nelíbil, mám radši jiné konce, ale i tak… jsem celá rozhozená a musím nad příběhem přemýšlet. Román je krásný, v hlavě mi neustále zní ten song, který celou knihu provází, zní z každé stránky a mně tečou po tvářích slzy… Všechno mohlo být úplně jinak, kdyby… Někdy život skončí prostě rozdílně, než jsme si to představovali… Nejdřív si se mnou ale pojďte poslechnout Ettu James, která (jak už jsem zmínila) zní z každé stránky této knihy:

 

Konečně
přišla má láska.
Mé osamělé dny jsou u konce
A život je jako píseň.

Konečně
nebe nad námi je modré
mé srdce se tetelilo štěstím
tu noc, kdy jsem tě uviděla…

Už vám zní v uších? Tak teď je ten pravý čas vám představit Pomněnčino dítě J

Píše se rok 1961. Osmnáctiletá Dot bydlí se svými rodiči v chudé čtvrti Londýna. Žijí v pronajatém bytě a nemají peněz nazbyt. Dot se však jednoho dne zamiluje do Sola, jedenadvacetiletého syna ve vysoce postavené rodině, která žije v Karibiku. Oba prožívají největší lásku svého života, plánují svatbu, že se spolu odstěhují do jejich sídla na ostrov Svatá Lucie, kde má Solova rodina rezidenci, budou popíjet ananasový džus a založí rodinu. Jenže jsou šedesátá léta dvacátého století. Černoši jsou v Evropě odsuzovaní, pro rodinu by byla veliká ostuda se někde ukázat v jeho doprovodu. Není to prostě vůbec příznivá doba pro vztah muže černé pleti a dívky z chudé rodiny. Poštvou si tím proti sobě vlastní rodiče i některé přátele. Navíc Dot zjistí, že je těhotná a vše se ještě víc zkomplikuje…

Ostrov Svatá Lucie - zdroj zde.

 

Příběh osudové lásky, která trvá až do smrti se možná někomu může zdát ze začátku moc sladký. Ale pak se vše tak zkomplikuje, že nebudete tušit, jak tohle může skončit. Předsudky lidí okolo, včetně vlastních rodičů – vůči barvě pleti, rozdílu postavení ve společnosti, to vše jsou konzervativní šedesátá léta.

Pomněnčino dítě je srdce rvoucí příběh plný bolesti, lásky, lží, předsudků, zklamání a obrovských ztrát. Ale také odpuštění, o žití a také o možnosti jít dál. Přes všechny těžkosti a ztráty, které jim osud připravil, se Dot znovu snažila postavit na vlastní nohy a šla dál… Jen si k závěru neodpustím zvolat: „Ten epilog! Ten epilog mě úplně dostal a vše převrátil naruby. Všechno mohlo skončit jinak kdyby…“

Toto je moje druhá kniha od Amandy Prowse (první byla Poppy Day) a musím říct, jak mistrně píše o všech radostech i starostech obyčejného života. Tímto si jí řadím mezi své oblíbené autory. Pokud máte rádi příběhy o skutečném životě, o jeho krásných, ale i stinných stránkách, pak je tato kniha přesně pro vás.

 

Moc děkuji nakladatelství OMEGA za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde.