Rozhovor s Janem Vavříkem - českým spisovatelem

Ráda bych Vám představila fantastického chlapíka! Skvělého spisovatele, který mi přirostl k mému knihomolskému srdci hned po přečtení jeho první knížky. 
Pan spisovatel Jan Vavřík je rodákem z Bruntálu...ale co vám vlastně budu povídat. Jeho životopis si lze snadno vyhledat kdekoli na Databázi knih. O tom se mi mluvit nechce. Chci vám říct, že pan Vavřík je velmi upřímný, dobrosrdečný člověk, který žije pro svou krásnou, mladou rodinu a svou práci. Co jsem tak vypozorovala, tyto dvě priority jsou pro něj nejvíc. Psaní knih má v dalším, zvláštním šuplíčku a dovolil mi (chápete, mi, docela obyčejné bogerce!) tento šuplíček pootevřít. Měli jsme spolu domluvené setkání, ale vzhledem k pracovní vytíženosti nás obou by to nejspíš vyšlo někdy v roce 2020 😃 Ale na pár otázek mi odpověděl i tak, i když bez pokecu nad dobrým kafem.

1.Napsal jste dvě knihy. Která je Vám bližší?

J.V:  Mám rád obě. Přiznám se ale, že Návrat z pekla je mi bližší. Kolotoč strachu byla prvotina, dnes bych ji napsal trošku jinak. Návrat z pekla šel do nakladatelství pod názvem Bůh není. Myslím si, že když si ji čtenář přečte, pochopí, proč měla knížka takovýto název. 

2.Kolotoč strachu - vychází příběh ze skutečnosti?

J.V.: Příběh ve mně zrál dlouho. Může za to deset let práce s dětmi v dětském domově, kde jsem slyšel řadu tvrdých příběhů. Netušili byste, jak se vlastní rodiče dokáží chovat ke svým dětem. A právě děj Kolotoče je inspirovaný řadou těchto příběhů. Kristýna, hlavní hrdinka knihy, byla fyzicky, sexuálně a psychicky týrána svým vlastním otcem. Těchto případů jsme měli v domově mnoho. Její matka otce při hádce zabila. Logickým vyústěním, kdy dívka neměla nikoho dalšího v rodině, se dostala do dětského domova, kde navázala blízký vztah se svou vychovatelkou Petrou, která se jí stala druhou mámou. Po dosažení plnoletosti se ovšem zamilovala do chlapce Jiřího. Jak už to v těchto případech bývá, Jiří byl věrnou kopií otce – dívku také týral. Když mi hrdinka příběh vypovídala, měl jsem na toho parchanta tak velký vztek, že jsem se rozhodl, že jej nechám zabít. Jiří ovšem v reálném životě dále žije. Efekt knihy byl v roce 2015 fantastický, protože mne kontaktovala řada čtenářek s tím, že mají ten samý problém se svými partnery. Kniha jim však pomohla situaci řešit…, a to je přece dobré, ne?

3. Je pro Vás těžké psát o lidech, se kterými jste se setkal?

J.V.: Ani ne. Svým způsobem je to lepší, nemusíte si tolik vymýšlet 😊

4. V současné době pracujete na jakémsi pokračování, tedy Kolotoč strachu 2. Budete se věnovat stejnému tématu?

J.V.: Já ho vlastně ani psát nechtěl, dokonce jsem to řekl veřejně při křtech a na FB knihy. Sesypali se na mne čtenáři, hodně tvrdě, že chtějí vědět, jak se Kristýně daří, jestli ještě žije psycholog Langmaier, který Kristýně v Kolotoči 1 pomohl apod. Čtenáři si de facto vybubnovali pokračování. Kolotoč 2 má zatím 127 stran. Bude tvrdší, než byla jednička. Setkáme se opět s Langmaierem, který je u syna v Británii. Na základě telefonátu od Kristýny se vrátí zpět do Čech, kde se s Kristýnou znovu setká. Ta jej seznámí s kolegyní z práce, která potřebuje pomoci opětovně si vybudovat rozbitý vztah s dcerou Klárou, která je ve vězení. Klára byla odsouzena k osmnácti letům za vraždu svého vlastního dítěte. Opětovně čerpáno dle skutečných událostí. 

5. Vaše kniha Návrat z pekla pro mne byla velmi silným zážitkem. Opět jde o příběh, který se zakládá na pravdě?

J.V.: Moje babička mi tento příběh vypověděla asi před patnácti lety. Byla nuceně nasazena v Německu poblíž tábora Dachau. Millerovi se jmenovali krásným jménem Jahodovi. Zákeřnice Vaverková je vymyšlená, ale jistě, až si knihu přečtete, pochopíte, že takových Vaverkových máme ve svých životech každý z nás nepočítaně. 

6. Zároveň s Kolotočem strachu píšete i knihu Ve stínu levandule. Prozradíte, o čem bude?

J.V.: Tuto knihu považuji za nejdůležitější věc, dílo, které si chci vymazlit. Víte co…, nechte se překvapit. Přilajkněte si FB stránky Kolotoč strachu a Návrat z pekla…, koukněte občas na můj blog…, budu Vás krmit všechny postupně… 

7.Jak se dá skloubit psaní, rodina, zaměstnání?

J.V.: Těžko. Pracuji jako ředitel Domova seniorů, což je práce na celý úvazek od rána do večera, práce, která vám hodně namáhá mozek, musíte nad ní hodně přemýšlet. Do toho se moje nová rodina rozrostla o dalšího člena, máme půlroční dceru…, ale manželka akceptuje, že večer po osmé do půlnoci píšu. Někoho byste zabili, kdybyste mu nedali drogu, pivo, perník…, mne zabijete, pokud mi zakážete psát.

8.Je Vaše žena Vaším prvním čtenářem a kritikem?

J.V.: Vždycky jsem tuto skutečnost záviděl Karlu Čapkovi. Není to tím, že by žena o mé psaní neměla zájem, ale je tak neskutečně vytížená péči o naši půlroční dceru, stejně tak podniká v šití, proto ji na čtení nezbývá dost času. Mám ovšem několik tzv. prvočtenářů, kterým své rukopisy posílám.

9.Vy osobně-jaký žánr čtete, pokud už si najdete chvilku?

J.V.: Mám právě rád Karla Čapka, ten se prostě překonat nedá. Ze zahraničních je to již minimálně dvacet let pan mistr Stephen King.

10.Je těžké prorazit na českém trhu?

J.V.: Netuším, já myslím, že já jsem ještě neprorazil 😊 Ne, u nás je to tak, pokud se kniha nenatočí, živit se tím prostě nedá. Je mi hrozně líto, že frčí právě více milostné romány, které, všimněte si, končí vždycky na pláži nebo na jachtě. Ale já prostě takovéto příběhy psát neumím. Píši raději to, co jsem díky své profesi viděl a spatřil. Nyní pracuji v Domově seniorů a už mám v hlavě další příběh. Pracovní název příběhu je Černé slunce.

Ještě jednu věc jsem vám neřekla. Pan Vavřík je hrozně skromný člověk. A přitom jeho knihy jsou opravdu skvělé! Návrat z pekla je strašně smutný příběh, místy mi bylo do pláče. Už z názvu lze vyčíst, že jde o příběh z války, z doby holokaustu. A Kolotoč strachu je drsnou výpovědí jednoho osudového vztahu. Krutá knížka, ale neodtrhnete oči ze stránek, dokud nedojdete na konec.

Určitě doporučuji sledovat jeho fb stránky Kolotoč strachu a Návrat z pekla. 

Zároveň můžete zabrousit i na blog Jana Vavříka.

Dlouho jsme si s panem spisovatelem povídali, i když jen přes zprávy. A bylo to jako povídání s přítelem, kterého znáte léta. Na nic si nehraje, jde na vše rovnou a zpříma. A já jsem velmi hrdá, že ho znám!