Zápisky podávané zvláštní formou, které si
psal Pavel Taussig těsně po osvobození z koncentračních táborů v Osvětimi,
Mauthausenu, Melku a Gunskirchenu.
Pavlovi
bylo jedenáct let, když se ocitl v Osvětimi. Jeho rodinu rozdělili a on
později putoval ještě do koncentračního tábora Mauthausen, Melk a Gunskirchen.
Přežil tzv. pochod smrti a své zápisky si začal psát ihned po osvobození, v nemocnici,
dokud měl vše v čerstvé paměti. Trávil zde ještě nějakou dobu, než se
zotavil. Sepsal všechno od života před válkou, zatčení, až po osvobození.
Postupně pak Pavel doplnil text o poznámky, jaký byl jeho život po válce, jak
probíhal např. Vítězný únor v roce 1948 a jak jeho život pokračoval dál.
„
|
Dál jsem nezaznamenal, jak mne v Osvětimi jistý lékař – esesák vybral
na lékařské pokusy. Očkoval děti různými bakteriemi a jedovatými látkami, aby
zjistil jejich účinky. V našem baráku omylem vybral o jedno dítě víc a to
poslední poslal zpět. To jsem byl já. Ani jedno z těch dětí „pokusy“
nepřežilo. Všechny zemřely.
Autobiografie je doplněná ofocením mnoha stránek původního deníku, různých dokumentů
vystavených v koncentračních táborech, dále je doplněná o přepis deníku,
který psal od 4. května 1945 – 27. června 1945, kde si Pavel zaznamenával, co
se mu každý den v rakouské nemocnici přihodilo. Převážně se jedná o soupis
toho, co mu dávali jíst. A že toho byly hromady, až jsem valila oči, že
vyhladovělý kluk dokáže jíst opravdu ani ne za dva, ale spíš za tři.
Co
musím vyzdvihnout, je zpracování knihy. Autentické zápisky, dokumenty,
fotografie a spousty dalších věcí mě moc zaujaly. Tyto dokumenty nám více
přiblíží tu dobu a dají nám hlouběji nahlédnout do popisovaných okamžiků. Co mi
trošku vadilo, byly vysvětlivky pod čarou, které ze čtení dost vyrušovaly.
Další, co mi na knize trochu vadilo, byly zápisky z nemocnice. Zabírají
skoro polovinu knihy a je v nich v podstatě jen to, co Pavel snědl. K snídani
polévka, káva a dva plátky chleba s marmeládou, mlíko, k obědu bramborová
kaše, omáčka, maso, salát, polévka, které snědl dva talíře… A tak dále, a tak
dále. Oproti jiným knihám o holocaustu mi v této knize chybí více emocí, pocitů
a popisků co za celé dny v koncentračních táborech zažili. Myslím si, že
je to tím, že to vše bylo popsáno dětskýma očima, které chtěly vidět jen to
dobré. A další, čím by to mohlo být, a to myslím může celá rodina Taussigových
děkovat štěstěně či bohu, že byli poslání z domova do Osvětimi až těsně
před koncem války. V listopadu 1944 Němci už něco tušili, a těsně před
příjezdem transportu, kde byli i Taussigovi, nechali všechna krematoria a
plynové komory vyhodit do vzduchu.
Ale i
přesto je kniha samozřejmě přínosem pro každého čtenáře, o tom žádná. Právě
proto, že je autentická a není nijak pozměněná. Naopak fotografie a to všechno
okolo je výborné. Myslím, že by si ji měl přečíst každý, kdo začíná číst knihy
o holocaustu, teenageři nebo třeba lidé citlivější povahy, kteří podrobnější a drastičtější
knihy o holocaustu číst nemohou. Zde se dozvíte to nejdůležitější, včetně
života po osvobození a později za komunismu od roku 1948.
Moc
děkuji nakladatelství Cosmopolis za recenzní výtisk.
Chlapce,
který přežil pochod smrti koupíte zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat