pondělí 28. ledna 2019

Sídlo smutku

 
Sídlo smutku není hlavně duchařský román, jak by se mohlo na první pohled zdát. To je tam vedlejší. Je to spíše příběh o vypořádání se s životem, o zármutku a výčitkách svědomí. Při čtení se ocitnete sami, v knize panuje ponurá atmosféra a bude vám ze všeho tak nějak zvláštně.
V anotaci se píše, že se jedná o strašidelný duchařský příběh opuštěného sídla. Ale ten je v tomto případě opravdu vedlejší. Po smrti své matky je jedenáctiletý Marcus poslán na malý ostrov v Jižní Karolíně, ke své samotářské pratetě, žijící na břehu moře, v plážovém domku. Teta Charlotta toho moc nenamluví a Marcus je celé dny sám. Potuluje se po pláži, až narazí na opuštěný, zchátralý dům. Jde z něj strach, ale přesto ho něčím přitahuje. Později se od tety dozví, že mu ostrované říkají Sídlo smutku, protože z něj před padesáti lety zmizel chlapec a jeho rodiče. Jejich těla se nikdy nenašla a dům je od té doby prázdný, chátrá. Marcus se neustále potuluje po okolí, snaží se o minulosti domu zjistit víc a sám vzpomíná na svůj život s maminkou. Snaží se vypořádat se svými vlastními démony…
 
Do nemocnice jsme jeli jeho pick-upem. Vše předem domluvil s vedoucím pohotovosti, který nás ve výtahu doprovodil do márnice ve sklepení. Tam přistoupil k nosítkům na kolečkách a rozepnul černý vak na mrtvoly. Ležela tam přede mnou, jako by to ani nebyla ona. O jejím stavu mě doktor varoval, ještě než jsme nastoupili do výtahu. V místě, kde nosem narazila do volantu, jí vyčnívala obnažená kost a chrupavka – naše honda ještě neměla airbagy. Otevřené oči měla vyhaslé a bez života.“
 
 
 
Pokračování recenze najdete zde v Magazínu Dobrých knih.
 
 
 
 
 
 

 

Žádné komentáře:

Okomentovat