Sídlo smutku není hlavně duchařský román, jak by se mohlo na
první pohled zdát. To je tam vedlejší. Je to spíše příběh o vypořádání se
s životem, o zármutku a výčitkách svědomí. Při čtení se ocitnete sami,
v knize panuje ponurá atmosféra a bude vám ze všeho tak nějak zvláštně.
V anotaci se píše, že se jedná o strašidelný duchařský
příběh opuštěného sídla. Ale ten je v tomto případě opravdu vedlejší. Po
smrti své matky je jedenáctiletý Marcus poslán na malý ostrov v Jižní
Karolíně, ke své samotářské pratetě, žijící na břehu moře, v plážovém
domku. Teta Charlotta toho moc nenamluví a Marcus je celé dny sám. Potuluje se
po pláži, až narazí na opuštěný, zchátralý dům. Jde z něj strach, ale
přesto ho něčím přitahuje. Později se od tety dozví, že mu ostrované říkají
Sídlo smutku, protože z něj před padesáti lety zmizel chlapec a jeho
rodiče. Jejich těla se nikdy nenašla a dům je od té doby prázdný, chátrá.
Marcus se neustále potuluje po okolí, snaží se o minulosti domu zjistit víc a
sám vzpomíná na svůj život s maminkou. Snaží se vypořádat se svými
vlastními démony…
|
„
|
Do nemocnice jsme jeli jeho pick-upem. Vše
předem domluvil s vedoucím pohotovosti, který nás ve výtahu doprovodil do
márnice ve sklepení. Tam přistoupil k nosítkům na kolečkách a rozepnul
černý vak na mrtvoly. Ležela tam přede mnou, jako by to ani nebyla ona. O jejím
stavu mě doktor varoval, ještě než jsme nastoupili do výtahu. V místě, kde
nosem narazila do volantu, jí vyčnívala obnažená kost a chrupavka – naše honda
ještě neměla airbagy. Otevřené oči měla vyhaslé a bez života.“
Pokračování recenze najdete zde v Magazínu Dobrých knih.
Žádné komentáře:
Okomentovat