Příběh: Kniha bílá

 

Anotace:

Příběh líčí důvěrným a zároveň velmi prostým způsobem životní peripetie ženy z generace Husákových dětí, se všemi jejími vzlety i bolestnými pády od její první vzpomínky, až do současnosti. Laskavě a humorně vypráví o okamžicích lidského štěstí i neštěstí, o hledání odpovědí na důležité otázky, o ceně a síle přátelství, lásky a humorného nadhledu, o nalézání sama sebe i o tom, že ke skutečnému štěstí nakonec stačí tak málo - jen chtít, otevřít oči, věřit si, snít, a nikdy se nevzdat.
Přijměte přátelské pozvání a pojďte se projít bezstarostným dětstvím, pobavit četnými úskalími dospívání, prožijte nečekané životní události i promarněné šance, znovuzrození z popela, nechte se strhnout nezapomenutelně krásnými i bolestnými zážitky, ve kterých hrdinka Příběhu postupně dozrává v sebevědomou ženu, partnerku a matku. A kdo ví? Možná zjistíte, že tahle úsměvná kniha je tak trochu i o Vás...

Příběh je kniha, kterou si autorka D. D. Gabrová vydala samonákladem pomocí projektu Hithit. Ilustrace do ní nakreslila její dcera. Kniha mě zaujala právě obrázky a svou nápaditou obálkou. Když mi ji autorka nabídla k recenzi, postrádala jsem anotaci (která byla posléze doplněna), takže jsem netušila, do čeho vlastně jdu. Ale po přečtení mi to došlo. Ono není jednoduché tento Příběh vtěsnat do anotace. Protože se prostě jedná o život. Celý Příběh života (autorky?) od narození až do přítomnosti a jeho postřehy z něj.

„

Dnes ráno našly děti od nás z domu pod schodama do sklepa chcíplýho čerta! Kluci do něj opatrně píchli klackem a ukázalo se, že ten zdechlej čert asi ještě trochu žije. Tak jsme běželi pro rodiče, poradit se, co s tím. Moc se smáli a šli to zařídit… Doma si pak naši potichu šeptali, že ten čert měl opici jak z praku. To teda vážně nechápu! Naši někdy říkají úplný nesmysly… Já toho zdechlýho čerta náhodu viděla na vlastní oči a žádnou opici s sebou teda vážně neměl. A kde by ji tak asi vzal? U nás žádný opice nežijou a ZOO tady nemáme. Ani žádnej prak u sebe neměl, jen zlomený vidle z papíru. Nejsem přece slepá.“

 

Když tak nad tím přemýšlím, ani vlastně nevím, jak se hlavní postava, vypravěčka, jmenuje. Ale říkejme jí D. D. J Příběh začíná krásně dětským vyprávěním, jakoby to opravdu psalo malé dítě. Děj je v tu dobu nádherně nevinný a úsměvný svým dětským pohledem na svět. To se mi moc líbilo. Je to takové pohlazení na duši. Když čtenář pokračuje dále přes pubertu až do dospělosti, neustále se něco děje a vy se nenudíte. Autorka vypráví vše s nadhledem a humorem sobě vlastním. Později jsou některé dny a týdny života nudnější a zdlouhavější, třeba popisy z práce, co všechno se tam dělo, jaké tam byly vztahy atd. Ale to k životu vlastně patří. D. D. hledá i dále své štěstí na světě a občas se v tom pěkně babrá, ale vždycky se dokáže postavit na nohy, vzchopit se a pokračovat dál.

Příběh je úsměvné, milé čtení ze života, které vám mnohokrát vykouzlí úsměv na tváři. Zavzpomínáte u něj na léta před revolucí, jak to chodilo „tenkrát“ za Husáka. S D. D. dojdete až k 17. listopadu 1989 a budete s ní zvonit klíči na Václaváku. Poté budete zkoušet podnikat a hledat tu pravou lásku. Pokud si chcete přečíst román (podle mě autobiografický, ale kdo ví?) ze života jedné obyčejné české dívky a později ženy se dvěma dětmi, chcete se odreagovat a zasmát, pak si určitě Příběh nenechte ujít.

 

Moc děkuji autorce knihy, D. D. Gabrové, za recenzní výtisk.

Knihu koupíte například zde.