Řecký ostrov Kos

Východ slunce

Nádherné moře

Sopečný kráter Nissyros

Typický řecký domeček v přístavu Mandraki

Funkční větrný mlýn ve vesnici Antimachia

Nádherný výhled ve vesnici Zia

První recenzáčky z Metafory

Dnes mi dorazily první recenzáčky z Metafory, na které jsem se opravdu moc moc těšila. Jak už jsem zmiňovala v minulém článku, z recenzáctví pro toto nakladatelství jsem měla obrovskou radost. Jejich knihy jsou prostě můj šálek čaje :-) :-)  A na seznamu jich mám fakt hromady.

 

 

První je Hledám přítelkyni pro konec světa od Tiffanie DeBartolo. Tu mám na wishlistu už hned co vloni vyšla, ale nepřišla na ní doteď řada. Takže už jsem fakt zvědavá :-)

A druhá je novinka Metafory Nalehko od Clary Bensenové, která vyšla nedávno a hned jsem jí měla v hledáčku :-) Ideální čtení na léto, cestování, vtip a dokonce i Řecko, no prostě ideální knížka pro mě. Hned jak dočtu Lásku po francouzsku, tak se na ní vrhnu :-)

 

Krásný víkend, *Veru

 

 

 

Mé osobní, plavkové drama

Znáte takový ten pocit, kdy chcete vypadat strašně elegantně a sebevědomě a nakonec z toho vyjdete jako ten největší blbec?

Byli jsme na dovolené v Řecku, na ostrově Kréta a měli jsme půjčené auto na výlety.

Protože s námi jezdí i naše malá dcera, musíme si to trochu upravit podle ní, protože její zpruzený obličej dovolenkové náladě moc nepřidává.

Zastavili jsme u nádherné pláže v Malii, která sice byla veřejná - tudíž se dalo předpokládat, že bude plná místních domorodců - ale budiž, riskneme to.

Zaplatili jsme nekřesťanských 7 Euro za dvě lehátka a slunečník, který ani nešel roztáhnout. Manžel s dcerou, kteří jeli už v plavkách, skočili do vln a pokřikovali na mě, ať jdu s nimi. Šla bych, kdybych i já měla plavky. Takže hurá, jdu na to.

Na obě strany jsem vyslala spalující pohledy, jestli někdo nekouká, ale všech asi 100 lidí si mě ani nevšimlo. Moje malé, osobní drama začíná...

Takže podprsenka. Jedno ramínko, druhé ramínko...ale jak ji rozepnu? Takže zpět, znovu a jinak. Podotýkám, že pod tričkem je na manipulaci velmi málo místa, jestliže nemáte na sobě zrovna stan. Po pěti minutách jsem ji úspěšně cpala do tašky a vrchní díl plavek mám na sobě. Je pravé poledne, asi 40 stupňů, pot ze mě lije po litrech!

Teď ovšem druhá část a to ta horší, kalhotky. Kdyby mě někdo připojil na EKG, rafička by asi vyletěla z přístroje. Kolem pasu jsem si uvázala ručník a snažila jsem si stáhnout kraťasy a následně kalhotky, což ale opravdu není jednoduché! Jen tak na okraj - celou dobu jsem se u toho tvářila jakože nic, jakože jsem velmi nad věcí! Povedlo se a já, udýchaná a na pokraji nervového zhroucení mám spodní prádlo dole. Funěla jsem jak hroch a rudá jsem byla až za ušima. Byla jsem přesvědčená, že mě určitě všichni pozorují. Žížalími pohyby jsem na sebe narvala spodní díl plavek a je mi jasné, že mé bledé půlky sem tam vykoukly.

Celá tahle anabáze s plavkami mi trvala zhruba 35 minut! A moje rodina byla celou tu dobu ve vodě. Takže umíte si představit, co se ve mě dělo, když jsem v plavkách stála na břehu a oni se rozhodli, že už to stačilo a posuneme se o kus dál, na jakési místní památky! Ani jsem se nenamočila.

Z toho plyne ponaučení - nebuďte stydliví, buďte nahatí :D

Zapomenutá zahrada

                

Vidět dům zevnitř byl zvláštní pocit. Podivný, ale jiný, než očekávala. Prošla halou, vystoupala po schodišti, okukovala dveře a stále dokola si opakovala: Tady sedávala maminka, tudy chodila, tady se milovala. Čekala, až se dostaví šok. Až se ze stěn uvolní lavina poznání a zavalí ji, až kdesi v hloubi nitra pozná, že je doma...

       Kniha začíná v roce 1913 na lodi, kde se ukrývá malá holčička a čeká, až se pro ni vrátí záhadná žena, které říká Spisovatelka. Jenže ta se nevrátí a holčička, stále čekající v podpalubí velké lodi, dopluje až do daleké Austrálie, kde nikoho nezná a nikdo na ni nečeká.

       Přesuneme se do roku 1930, z holčičky je mladá žena Nell, která právě slaví zásnuby. A její život se hroutí jako domeček z karet, když se její otec rozhodne jí svěřit tajemství. Tajemství, které navždy změní její osud, které ji donutí zpřetrhat vazby se svou rodinou  a začít někde daleko, úplně jinak. Vdá se, porodí dceru a ve chvíli, kdy se rozhodne vypátrat starou pravdu, jí vstupuje do života vnučka Cassandra a její pátrání zůstává nedokončené.

Rose si přehodila přes ramena šál a zkřížila paže na hrudi, ale chlad nezahnala. Když se rozhodla posedět na slunci, byla Eliza tou poslední osobou, o níž by předpokládala, že ji v zahradě uvidí. Krev jí ztuhla v žilách. Jak mohla Eliza vědět, že ji s Ivory zastihne samotnou? Hlídala snad zahradu? Čekala na okamžik, kdy ji překvapí? A proč teď? Proč se po třech letech ukázala právě teď?

       Další časovou rovinou je rok 2005, kdy Cassandra v pozůstalosti po babičce získává dům v Anglii. Sama se vyrovnává s hlubokým smutkem a cestu do Cornwalu bere jako možnost zapomenout. Najde starý příběh nenávisti, zrady, lásky a sama nachází své vlastní štěstí.

    

       Přestože má knížka víc jak 500 stran, určitě se od ní jen tak neodtrhnete.  Já jsem se sice chvílemi ztrácela ve skocích v čase a jménech, ale nemohla jsem přestat číst. Kombinace starého tajemství a pátrání po něm je přesně to pravé pro mě, i když to není krimi, které čtu běžně. Zamilovala jsem se hlavních postav a nakonec jsem byla zklamaná, že už je vlastně konec :)

Kniha:     Zapomenutá zahrada
Autor:     Kate Mortonová
Stran:     512
Vydal:     Ikar

Recenze - Dívka, již jsi tu zanechal - Jojo Moyes

 

 

Příběh se odehrává ve dvou různých časových liniích.

Rok 1916, období první světové války. Sophiin manžel, malíř Edouard Lefévre, je odvelen na frontu a ona zůstává doma sama jen s její sestrou a dětmi. Jediné, co Sophii po muži zbyde, je její portrét, který maloval. Rodina Sophie nemá život v Němci okupovaném francouzském městečku vůbec jednoduchý. Trpí hlady, jsou rády i za suchý chleba a o masu si nechávají v noci zdát. Když se Sophie dozví, že je Edouard poslán do zajateckého tábora v Ardenách, kde muži umírají vyčerpáním, rozhodne se jednat a vsadit všanc klidně i svůj vlastní život.

 

 

Já sama jsem teď byla trochu odvážnější. Dvakrát jsem z německých přídělů ukradla brambory, ze zbytku umačkala pyré, abych zakryla, že jich je méně, a kořist odnosila v kapsách sousedům, kteří mi připadali obzvlášť slabí.

Ve vesnici panuje hlad, chudoba, ticho a smutek. Obětavá Sophie se snaží pomoct každému v jejím okolí. Nosí třeba nemocné dcerce starosty jídlo, i když ví, že jí za to může čekat šibenice. Její dobrota se nakonec obrátí proti ní.

                    „Co se stane, nedá se odestát.“                        

                                  Heléne

 

Druhá časová linie, rok 2006. Mladá vdova Liv žije v obrovském domě, který navrhl její zesnulý manžel architekt. Jsou to čtyři roky, co zemřel a Liv stále truchlí a nedokáže bez něj normálně žít. Jedinou společnost jí dělá obraz, který jí David daroval k jejich svatbě.  Obraz neznámé dívky – Dívky, již jsi tu zanechal.

Postavila si Dívku, již jsi tu zanechal na polici, jako by jí měla dodávat inspiraci. Přistihne se, že se teď na ni pořád dívá, jako by si uvědomovala, že už jim zbývá jen málo času. Pomoz mi najít odpověď Sophie. Anebo mi sakra aspoň napověz.

Když jednoho dne Liv potká Paula, který pracuje pro organizaci, zabývající se vyhledáváním a navracením uměleckých děl zabavených Němci za války, vše se zamotá a osudy všech se náhle propletou. Liv zjistí, že na jejím obraze je krásná Sophie Lefévre z Francie. Dozví se, jak žila, co vše zlého jí v životě potkalo, uvědomí si své chyby a zjistí, že její život vlastně není zas tak špatný. 

 

„Takže tohle všechno… ten obraz, dům… došlo mi to, když jsem slyšela, co se stalo Sophii. Jsou to jenom věci. Na rovinu, ať si to klidně vezmou všechno. Jediné, na čem záleží, jsou lidi.“  Pohlédne na jeho ruce a hlas jí přeskočí. „Záleží jenom na tom, koho miluješ.“

  

Nejvíce se mi líbily pasáže z období války. Byla jsem zvědavá, jak to se Sophií dopadne a co o ní Liv nebo Paul zjistí nového. Příběh byl místy velice napínavý.

Přestala jsem pro něj být lidskou bytostí. Snažila jsem se vybavit si, jaké to bylo, když jsem bývala víc než jen věc, když jsem i ve světě plném Němců ještě mívala svou důstojnost, vzbuzovala jsem úctu, ale šlo to těžko. Celý svět jakoby se mi scvrkl na tohle nákladní auto.“

Román mě opravdu pohltil. Čekala jsem vtipnou oddychovku, možná spíš romanťárnu. Ale tohle jsem vůbec nečekala. Jojo Moyes opět nezklamala. Tato kniha je mojí třetí přečtenou od této autorky a tímto si ji řadím mezi mé nejoblíbenější spisovatelky. Dívka, již jsi tu zanechal je neuvěřitelně silný příběh, plný lásky, smutku, války, neštěstí, lidské dobroty, ale i zrady, bolesti a odpuštění. Uhnízdí se vám v hlavě a donutí vás o něm přemýšlet ještě dlouho po přečtení posledních řádků.

 

Moc děkuji Dobrým knihám za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde.

                                                     *Veru            

 

        

 

                                                                                

 

Nedělní relax s Jojo

Nedělní pohodnička s Jojo Moyes a úžasnou Dívkou, již jsi tu zanechal. Bylo krásně, sluníčko, teplíčko a nebe azůro :-) Škoda, že takhle není pořád.

 

 

Od včera u nás stále leje a leje, takže alespoň takové malé ohlédnutí o pár dní zpět :)

 

 

 

  

             *Veru

 



Můj táta, velitel Osvětimi

Musím uznat, ano, tohle byla úplně jiná kniha o druhé světové válce a nacismu, než jakou jsem kdy četla. Ale to neznamená, že mně při jeho čtení nepopadl vztek. A jaký! Ale tento pocit mám vždycky, když čtu i hrůzách, které ta zvířata páchala na naprosto nevinných lidech v zájmu zachování čisté rasy. Jen ten vztek byl malinko jiný.

Autorka popisuje otce, kterého vlastně nikdy nepoznala, protože od nich odešel v době, kdy byla miminko. A než mohla začít vnímat svět kolem sebe, byl popraven. Dle mého naprosto oprávněně.

Z deníků, které její otec posílal své milence, kvůli které se vzdal svých dětí a výslechů, do kterých mohla nahlédnout, si udělala o svém otci, dle mého, naprosto zkreslený obrázek.

Sám Arthur Wilhelm Liebehenschel sám sebe popisuje jako nevinného člověka, jako oběť Hitlerova šílenství. To, že sám a dobrovolně vstoupil do SS jaksi opomíná. Ve své zpovědi se vidí jako anděla strážného všech uvězněných v Osvětimi.

Úryvek z výslechu:

Ot: Nebylo v Lublinu také krematorium?

Odp: V koncentračním táboře byla jediná spalovací pec v dřevěném baráku.

Ot: Co plynové komory?

Odp: Žádné jsem neviděl. Nebyl jsem v nich.

To jako vážně? Byl velitel koncentračního tábora, který měl na povel jak popravy, tak plynování a tvrdí, že vlastně vůbec neví, co to je Cyklon B. Zdá se mi to neuvěřitelné.

Než došlo k samotnému soudu, oháněl se výpovědmi svědků z Osvětimi, kteří měli potvrdit jeho slova, že za jeho působení se vězňům vedlo lépe. Při samotném soudním přelíčení se však tyto výpovědi záhadně ztratily. Existovaly? Naopak se objevily jiné výpovědi. Že by byly opravdu jen důsledkem křivdy a nástrojem pomsty?

Část výpovědí osvětimských  vězňů:

"Během jeho působení nedošlo k žádným pozitivním změnám ohledně péče o vězně, související se stravováním či léčbou...." 

"Během jeho velení se, co si vzpomínám, odehrály v nemocnici dvě selekce. Během každé z nich byly vybrány dvě stovky vězňů, kteří zahynuli v plynových komorách..."

Vůbec netvrdím, že byl stejný tyran a zvíře jako třeba Rudolf Höss a jemu podobní. Ale pro mně to byl nacista se vším všudy. A pro jeho 4 děti jistě nemohlo být lehké s tímto stigmatem po zbytek života žít.

Tahle kniha není pouze o válce samotné, není pouze o zabíjení milionech židů. Je o rodinných vztazích, o hledání pravdy a snad i rozhřešení.

Všude kolem černý les

Psychologický thriller Všude kolem černý les je prvotina vycházející hvězdy krimi Ruth Ware.

Leonora je zklamaná, osamělá spisovatelka a i když netuší, proč zrovna ona od bývalé kamarádky dostala pozvání, na víkend přece jen odjede. Raději to tedy neměla dělat. První šok přichází, když se dozví, že si Clare bere jejího bývalého přítele ze studijních let, Jamese, se kterým se nerozešla zrovna v dobrém. Ale proč se vlastně rozešli, o tom zarytě mlčí. Je to tajemství, které ji posledních deset let ničí.

Že to není večírek právě povedený je jasné hned po příjezdu. Velení se ujímá hysterická Flo, blízká přítelkyně nevěsty kterou je, mírně řečeno, trochu posedlá.

A pak přichází osudná noc. Zdá se, že se do domu někdo vloupal a všichni jsou vyrušeni ze spánku. Na scéně se objevuje brokovnice, údajně nabitá slepými náboji a padne výstřel. A vetřelec umírá...

Leonora leží v nemocnici, před pokojem hlídá policejní ochranka a ona si nevzpomíná. Stává se hlavní podezřelou a začíná jít o čas. Z nemocnice utíká zpět do skleněného paláce ve snaze si vzpomenout. Setkává se s vrahem, staré křivdy vyplují na povrch a rozuzlení mi tedy vzalo vítr z plachet, protože jsem ho opravdu nečekala. A žádný happy end není.

Za mně je to velmi zdařilý thriller, nad kterým taky musíte trochu zapojit své mozkové závity, aby jste na konci zjistili, že se vlastně velmi pletete.

Bez slitování

Mohl by to být příběh velké lásky a ještě větší nenávisti. Ale tak jednoduché to zdaleka není.

Leonard zmizel v bačkorách, bez teplého oblečení, osobních dokladů a hlavně beze stopy. Zůstaly jen nezodpovězené otázky. Tušila jsem, že dcera Leonarda, inspektorka policie, si přivolá na pomoc nějaké zkrachovalé soukromé očko. Ale kupodivu se na scéně objevil sympatický, bývalý novinář, který ví co dělá. Který půjde za svým, ať to stojí, co to stojí.

Souběžně s pátráním jsme svědky psychiatrických sezení jisté Casey, velmi nešťastné a smutné ženy, jejíž osud s Leonardovým velmi úzce souvisí.

Pomalu, velmi pomalu, rozplétá Raker celé klubko záhad kolem bývalého, vysoce postaveného policisty v důchodu. Nachází tajemný spis odloženého případu, ale nechápe, jak moc je důležitý a proč. A zúčastněných osob přibývá. Ocitá se v těsném nebezpečí, čelí překvapivým odhalením a sám začíná bojovat nejen o život svůj, ale i své dospělé dcery.

Nitky příběhu se spojí v bývalé psychiatrické léčebně Bethlehem a rozuzlení je tak nečekané, až to vyrazí dech. Nic není tak, jak jste si mysleli, uvědomíte si, že lži a polopravdy vás jednou dostihnou a zničí pracně budovaný život.

Přestože má kniha víc jak 500 stran, čte se rychle, nutí čtenáře otáčet stránky, aby se dozvěděl, co se doopravdy před téměř dvaceti lety stalo .

Úryvek z knihy

Rozpoznal jsem obrysy rámů postelí, některé byly postavené na výšku, jiné položené na stranu a další našikmo. V jednom pokoji stál u vstupu na stráži stojan na kapačku a já si vzpomněl, že jsem podobný už viděl na jedné z fotografií. V dalším pokoji jsem hned u dveří uviděl noční stolek, který byl překlopený na stranu. Jednu věc ale měly všechny místnosti společnou: do každé odkudsi přicházelo světlo....

Amnézie

Amnézie je třetí kniha Michaela Robothama v pořadí a ač byla jiná, taky dobrý. Byla jiná, protože se vydáte do nitra rozpolcené duše zkrachovalého policajta, o kterém budete chvíli přemýšlet, jestli je vám sympatický nebo naopak. Mi byl-asi mám vrozenou vadu si zamilovat vyděděnce společnosti :)

Postřelený, na pokraji smrti, Vincent musí dát dohromady celý příběh, aby zjistil, co se mu vlastně stalo. Chytá se stébel vzpomínek a stránky jeho paměti se začínají plnit.

Malá Mickey je pohřešovaná a i když za její domnělou vraždu je odsouzen jistý sexuální deviant, nic není tak, jak vypadá. Vincent na své cestě za pravdou nechává za sebou spoušť, která má pro leckoho fatální následky. Ale je neúprosný a spolu se svým přítelem psychologem (mimochodem, v mých představách je Joe O’Loughlin, postižený Parkinsonovou chorobou, dost sexy chlapík) dává dohromady neuvěřitelný případ. Najednou zjišťuje, že ve hře je žádost o výkupné, které přichází po třech letech od jejího zmizení. Že by přece jen šlo o víc? Že by Mickey stále žila? Světélko naděje je silnější a jasnější. Nebo že by vše bylo přece jen jinak?

Knih má spád jako málokterá, napětí, zvraty, nečekaná odhalení-to je vše, co má správný krimi román mít.

Ctitel

V lese je nalezeno tělo nedávno zavražděné dívky. Policie i rodina stojí před záhadou, neboť dívka zmizela beze stopy před šesti lety. Až telefonát její někdejší prázdninové známosti poskytne vyšetřování první záchytný bod. Všechny nitky se sbíhají u jedné ženy: čtyřicetileté Leony Dornové, jejíž život se před jistou dobou vymkl z kolejí. Nešťastnou shodou okolností se stane očitou svědkyní sebevraždy, aniž by jí mohla zabránit; manžel ji opustí kvůli jiné ženě a Leona má pocit, že svou situaci nezvládne. Netuší však, že to je teprve začátek dramatického řetězce událostí, na jehož konci bude muset zmobilizovat veškerou sílu a rozhodnost na to, aby si zachránila vlastní život…

Tak si představte, že si takhle jdete po ulici a najednou Vám k nohám spadne člověk. Doslova. Já bych se tedy asi zbláznila. Ne tak Leona, které se přesně tohle stalo. Naopak - ta si nabrnkla, po odchodu manžela, bratra ženy, která jí takto vypadla z okna přímo na chodník. Netuší, že její nový přítel to nemá zas tak v hlavě v pořádku. A je tak zamilovaná, že mu i kývne na žádost o ruku, přestože její manžel začíná svého odchodu litovat.

Souběžně s Leonou se odvíjí ještě jeden příběh. Vražda mladé dívky, nemilosrdně ubodané kdesi v lesích.

Zhruba v půlce knihy se čtenář dozví, jak spolu tyto dva příběhy souvisí a kdo je vlastně vrah. A dál se už odvíjí příběh o skrývání, strachu, myšlenkách samotného zločince a bojem o holý život.

Jsem u Charloty Link zvyklá na vyšší stupeň, i když knížka byla dobrá.  Jen si stále myslím, že její společenské romány byly daleko čtivější, než krimi příběhy.

Případ Pegasus

Řád Templářů údajně zanikl roku 1312. Ale co když ne? Možná stále existuje a střeží tajemství, které by mohlo otřást vírou milionů lidí…

Pařížskou čtvrtí Marais otřese  mohutný výbuch a dům na Place des Vosges je v plamenech.

O stovky kilometrů dál se obhájce Langford Reilly dozvídá, že v tom domě zemřela jeho sestra Janet spolu s adoptovaným synem Jeffem. Úmysl nebo jen strašná nehoda?

Při pátrání po posledních dnech života sestry objevuje v její pozůstalosti náboženský obraz, koupený v zapadlém starožitnictví. Přiveze si ho domů a vůbec netuší, že tím rozehrává nebezpečnou hru se smrtí, jejíž tajemství sahá až do roku 1312, k legendami opředenému rodu Templářů.

Využívá svých starých kontaktů, kdy působil jako tajný agent "Agentury" a pátrá po příčině, proč se ho někdo snaží zabít a pro koho je starý obraz tak nebezpečný, že se neštítí ničeho.

Cestuje s agentkou Gurt do Francie, Itálie a ve Vatikánu pátrá po otci Suniérovi, který by mohl vnést více světla do klubka záhad.

Souběžně s přítomností sledujeme, pomocí zápisků, příběh chudého mnicha Pietra ze Sicílie. Ten se nechává zlákat vidinou lepšího života v kruhu Templářů a odjíždí z kláštera s rytířem Guillaumem De Poitiers. To, čeho je svědkem, otřese jeho vírou. A litovat začíná v okamžiku, kdy král Filip zahájí kruté pronásledování všech rytířů Templářského řádu. Avšak dřív, než je odsouzen k smrti, učiní vzácný objev a ukryje jej.

Případ Pegasus bych se vůbec nebála přirovnat ke knihám Steva Berryho! Má stejné tempo, stejnou dávku tajemství a záhad, která přetrvávají celá staletí a nuda je u této knihy naprosto neznámý pojem.

NĚMÝ KŘIK

Pět postav vytvořilo pentagram kolem čerstvě navršené hromady hlíny. Jen oni věděli, že je to hrob...

Profesor antropologie Milton požádá o povolení k zahájení vykopávek na pozemku vyhořelé polepšovny Crestwood. Touží nalézt staré, zlaté mince a nemá nejmenší tušení, proč se mu zničehonic začínají dít podivné věci, které mají jediný záměr. Překazit mu kopání. Překazit mu nález toho, co by tam mohlo být ukryto.

Detektiv Kim Stoneová má za sebou neradostné dětství. Možná proto je ve vyřešení svých případů tak úspěšná. Dokáže se do nich zakousnout jako buldog a nejinak tomu je i tentokrát. O mince totiž ani zdaleka nejde. Objeví se tři hroby. Tři hroby a v nich tři dívky, které neměly šanci dospět a říct světu, že za něco stojí. Tři dívky, které společnost odsoudila zbytečně brzy.

Pachatelů se zdá být víc, indicie vedou k bývalým zaměstnancům. Jenže oni začínají umírat a ne zrovna přirozenou smrtí. Kdo vraždí pro deset let staré tajemství? A jak s tím souvisí bývalá chovanka ústavu Nicole a její dvojče Beth? A co bývalý hlídač Wiliam, starající se o svou postiženou dceru Lucy? Jak ten do toho zapadá?

Kim se na chvíli zastavila. Zvedla ruku a dotkla se několika hořejších jmen. Bývala jednou z těch dívek, nikoli tady a tehdy, ale podvědomě se ztotožnila s každou na tom seznamu. Znala jejich osamocenost, jejich trápení, jejich zlost...

Kim Stoneová spolu se svým týmem pátrají hluboko v minulosti a snaží se rozplést hádanku, na kterou nikdo nechce odpovědět. Sama Kim i nadále bojuje s vlastními démony, které jí ovlivňují život. Dál uskutečňuje každý měsíc pravidelné hovory na Psychiatrickou kliniku v Grantley, aby se ujistila o čem? Dál navštěvuje hrob jakéhosi malého chlapce.

Dobrou noc miláčku Mikey, sladce spi...

V knize nechybí přívětivý, suchý humor. Není ani nouze o napínavost a budete otáčet stránky rychleji a rychleji, aby jste se dočetli, že člověk, kterého jste tipovali za vraha, tak ten to tedy rozhodně není.

Recenze na skvělou TMU

Píšu slova. Poslední. A když je píšu, vím, že je konec. Tentokrát už nevede cesta zpátky.

Budeš se na mě zlobit, že ti to posílám na Vánoce. Vím, že to zasáhne přímo tvůj pitomý smysl pro konvence. Ty tvé hnusné manýry. Věřila jsem tvým lžím a tvým slibům. Čím víc slov, tím míň pravdy.

Major Martin Servaz pobývá v jakési léčebně policistů, kteří jakýmkoliv způsobem přestali zvládat svou práci. A poštou mu přichází obálka. Obálka, ve které je karta od pokoje číslo 117 hotelu Thomas Wilson.

Přestože je ve stavu nemocných a stále se vyrovnává se svými démony, vydá se na udanou adresu, aby zjistil, že v tomto pokoji spáchala sebevraždu umělkyně Célia Jablonka.

V tomtéž okamžiku dostává rozhlasová moderátorka Christine dopis na rozloučenou od neznámého autora. Kdo ho napsal? A proč ho poslal zrovna jí? Náhoda? To sotva.

Zatímco Servaz pátrá po stopách mrtvé Célie, kolem Christine se začínají dít podivné věci. S dopisem se obrací na policii, ale narazí na nezájem. Do rádia jí chodí zvláštní telefonáty, v bytě někdo nechává hrát operní árie, psa jí kdosi hodí do popelnice. Přichází o zaměstnání i o snoubence. Spojí se s bývalým milencem, kosmonautem ve výslužbě, Léonardem a žádá jej o pomoc. Opět ta nedůvěra, ty pochyby, stejně jako v očích všech, na koho se obrátí se svým příběhem. Zmítá se mezi šílenstvím a vyčerpáním, nikdo jí nevěří.

Skoč...Ale jestli skočíš, tak se to nikdy nedozvíš. Ani kdo, ani proč...Netoužíš to vědět? To opravdu chceš umřít, aniž se dozvíš konec tohoto příběhu?

Servaz při svém pátrání narazí na případ bývalé kosmonautky Mily Bolsanski, která mu předá svůj deník, ve kterém se ne náhodou vyskytuje jméno Léonard Fontaine a oba příběhy se naráz spojí v jeden. Christine už není sama, už nemusí osaměle bojovat s nepřítelem, jehož jméno nezná, ale je nebezpečný, zvrácený a schopný všeho.

Ustojí Servaz i Christine běsnící, dokonale propracované šílenství? Zastaví chladnokrevného člověka, který má na rukou krev, ale není možné mu to dokázat?

Tma je brilantně napsaný thriller. Je plný napětí, udržuje Vaše podvědomí v bdělosti a Vy  do poslední chvíle netušíte... Nebo možná tušíte, ale velmi se mýlíte!

Recenzáček od Dobrovského

 Dnes mi dorazil recenzní výtisk od Knih Dobrovský, kterým tímto velice  děkuji. Je to novinka Láska po francouzsku od Fiony Valpy.

 

 

 

Na první pohled mě samozřejmě zaujala úžasná obálka, z které na dálku dýchá krásná Provence. Jsem na ní moc zvědavá a hned jak dočtu Dívku, již jsi tu zanechal, se do této krásky pustím.

 

*Veru

Recenze - Máš mě vůbec rád? - Fausto Brizzi

 

„Jsem depkař, přátelé… No a co?“

 

 

 

 

„Říká se, že svět patří ranním ptáčatům. Není to pravda. Svět patří tomu, kdo je šťastný, že vstal.“
                                                                                          Monica Vitti

 

Mít někoho rád a rád někomu pomoci je dosti rozdílné. To si rozvedený advokát Diego, trpící hlubokou depresí uvědomí poměrně pozdě. Žije jen se svým psem Ulyssem, kterého nade vše miluje. Je jediná živá duše, která ho chápe. Jeho přátelé, ani rodina, na něj nemají čas a jeho potíže zlehčují.
Příběh je plný humoru a popisuje osamělost s chorobou, jíž trpí řada lidí okolo nás. Diego řeší různé problémy: přátelé, kteří nevěří, že je mu zle, rodinu, která ho vybízí, aby se vzchopil, schůzky s psychologem, polykání psychofarmak, až k pokusu o sebevraždu.
Vzchopí se Diego a najde nový smysl svého života?

„Vyprskl jsem smíchy, ještě než jsem odpověděl na pozdrav. Můj psychoanalytik se tak neskutečně podobal bobrovi z japonského animovaného seriálu, až mě to vyvedlo z míry. Díky jednomu vyčnívajícímu řezáku mnohem většímu než ten druhý a opuštěné čupřince vlasů uprostřed hlavy víc připomínal obrovského hlodavce s kravatou než příslušníka druhu Homo sapiens.“

 

 

Diego dospěje až do čtvrté fáze deprese, což znamená, že chce spáchat sebevraždu. Zkoumá na internetu různé způsoby, jakými by jí spáchal a bere to rovnou vylučovací metodou. Když konečně vybere druh sebevraždy, tak zase dlouhé hodiny vymýšlí, co napsat do dopisu na rozloučenou. Když ho stále nic nenapadá, skončí na googlu a zadá: „Slavné dopisy sebevrahů.“ Vyběhne 463000 výsledků za 0,54 sekundy.

„Určitě se všichni budou cítit provinile, že mi nepomohli a přesně to jsem chtěl. Ted se můžu s klidnou myslí zasebevraždit.“

Kdo četl 100 dní štěstí, prostě si musí přečíst i Máš mě vůbec rád?. V polovině se začnou knihy trošku prolínat – respektive se dozvíte, co se dělo poté a jak žijí některé postavy ze 100 dní štěstí nyní. Jako třeba Umberto, či manželka Paola.
Diego při toulkách Římem narazí na obchůdek Klábosení, který provozuje důchodce Massimiliano. Hned první den se tam setká s dalším depkařem Giandreou, který se pokoušel oběsit. Ano, je to stále ten stejný depkař, který tam chodí už od dob 100 dní štěstí. Kdo ví, třeba Klábosení v centru Říma opravdu existuje… Jestli ano, pozdravujte ode mě Massimiliana, který to vše vymyslel. A samozřejmě také Diega, který tam třeba sedává dodnes.

„Někdy máme řešení přímo před očima, jenom to nevidíme.“

Klábosení je opravdový balzám na Diegovu pošramocenou duši. Massimiliano ho přinutí zamyslet se nad svým životem. Co na světě nejvíc milujete? Čeho byste se nechtěli vzdát? Zamyslete se a zkuste si také 10 bodů zapsat.
Zase je zde pár věcí, které nutí čtenáře k zamyšlení nad vlastním životem a k tomu připravené prázdné stránky na vyplnění každého úkolu, který měl i Diego.
Nakonec všichni tři vymyslí plán, jak konat dobro „jentak“, pro radost druhým

Definice v italské wikipedii je naprosto jasná: „Termín ráj se užívá pro utopické klidné místo, které nepodléhá ubíhajícímu času a které charakterizuje mír a štěstí.“ Tohle místo jsem moc dobře znal. Byl to Massimilianův obchůdek Klábosení. Takhle si já představuju ráj.

 

 

 Budete se smát, budete plakat štěstím, ale i smutkem. Kniha je o mezilidských vztazích, o obrovském přátelství, lásce ke zvířatům i lidem a o sladkých ciambellách. Příběh je plný takové té životní moudrosti a laskavosti. Přinutí vás zamyslet se sami nad sebou a svým životem.
V románu se popisuje úžasné město Řím. Diego se běžně prochází okolo Kolosea nebo Fora Romana, což jsem si opravdu užívala. Vždy jsem toužila Řím navštívit a až se toho konečně dočkám a budu se procházet jeho uličkami, vím, že budu hledat, a všude se dívat, zda neuvidím ten tajemný a krásný zapadlý obchůdek Klábosení.

„Konat dobro je jediný důvod, proč jsme přišli na tuto planetu.“

Moc děkuji Knihám DOBROVSKÝ za recenzní výtisk.

 

Knihu můžete koupit zde.

 

Název: Máš mě vůbec rád?
Autor: Fausto Brizzi
Rok vydání: 2016
Počet stran: 248
Nakladatelství: Fortuna Libri
ISBN: 978-80-7546-039-4                                               *Veru



Recenze - Matné zlato - Virginia C. Andrewsová

Matné zlato aneb jak to začalo...

Páni. Poslední díl románové pentalogie mě opravdu dostal. Je dle mého nejlepší ze všech dílů série Landry. Vracíme se zde na úplný začátek příběhu. Do doby mládí Gabrielle Landryové – matky Paula a dvojčat Ruby a Gisselle. Gabrielle je mladá, krásná a doslova spjatá s přírodou. Rozumí si s volavkami, nutriemi ale i aligátory. Miluje proplouvání zálivem ve své piroze a i v nekonečných pustinách, kde přes vodu padají lišejníky a nepáchne tam živá duše, se opravdu velice dobře vyzná.

 

 

 

 

Připadala jsem si osamělá, jak také jinak, a zoufale se mi stýskalo po mamince a venkovním světě. Každý večer mě však pravidelně navštěvovala volavka a vykračovala si po zábradlí vždycky o trošičku delší dobu, než předchozího dne, zatímco já k ní mluvila přes okno. Prosila jsem ji, aby všem mým zvířecím kamarádům v močále vyřídila, že jsem je neopustila a že se k nim zanedlouho vrátím.

 

 

Gabrielle má svou matku Catherine jako nejlepší přítelkyni. Svěřují se se vším a jsou si opravdu velice blízké. Její otec je alkoholik a všechny peníze, které vydělá, hned prohraje v kartách. Život v močále jim tím akorát ztěžuje.

Když se jednoho dne Gabrielle opaluje sama u jezírka, uvidí ji bohatý pan Tate a znásilní ji. Tím se rozvíří vlna událostí, které jsou opravdu strašné. Gabrielle otěhotní a je vězněná u Tateových na půdě až do porodu. Život se s ní i dalších pár let opravdu nemazlí a sama se propadá do osamělosti a apatie. Z letargie procitá až když se bláznivě a bezhlavě zamiluje do bohatého a bohužel i ženatého Pierra Dumase.

 

 

„Maminko!“ zasténala jsem. Co si mám proboha počít? Kontrakce byly tak silné, že jsem se stěží dokázala posadit. Bolest nebrala konce, drtila mě jako ve svěráku, který mi svíral břicho i páteř a znemožňoval mi dýchání. Lapala jsem po dechu, neschopná zavolat o pomoc – ne snad, že by poblíž byl někdo, kdo by mě uslyšel.

 

 

Musím říct znovu: „Páni.“ Opravdu mě kniha Matné zlato velmi pohltila. Byla jsem nadšená a zároveň smutná z toho všeho co se Gabrielle dělo. Život se s ní vůbec nemazlil. Spisovatelka Virginia C. Andrewsová je opravdu úžasná. Její popis okolí kde Gabrielle a později i Ruby žily, je tak nádherné, dokonalé a přesné. Jako bych v močále v Louisianě už někdy byla. Každý si hned představí zátoku s všudypřítomnými lišejníky, volavky, želvy, aligátory a všechny možné živočichy, kteří tam volně žijí. Je to opravdu zážitek. Jak jsem již psala v recenzích k předchozím dílům, můžete, ale nemusíte číst všechny díly. Každý příběh je tak ucelený a každý je z jiné životní etapy, že to není nutné. Ale zároveň na sebe díly samozřejmě navazují. Takže po přečtení jednoho dílu, budete chtít ten další, stejně jako já. Tento poslední pátý díl mě opravdu zasáhl a já si prostě musím pořídit první a druhý díl, které mi ještě chybí k ucelení celé pentalogie.

 

 

 

 

„Jistě, ale co je zvláštního na obyčejné kládě, která… Proboha!“ vykřikl, když se z klády vyklubal malý aligátor a dovádivě zvedl hlavu nad hladinu. Zvědavě se po nás podíval a dál se nechal unášet proudem. „A já bych se na něho klidně postavil.“

 

 

Moc děkuji nakladatelství Moba za recenzní výtisk.

 

                                                                  *Veru

.

Recenze - Hodinová manželka Eva - Petra Nachtmanová

 Zavolejte Evičku, opraví i ledničku...

 

 

 

 

Humorný román o čerstvě rozvedené podnikatelce Evě, která se postavila na vlastní nohy, založila firmu, opravila si nově koupený dům na vesnici a snaží se žít i bez manžela dál.

Evči nový klidný život naruší její bratr Olda, kterého vyhodila manželka ze společného bytu. Když stojí před dveřmi jen s taškou, psem a želvou, Evě se ho zželí a pozve ho dál. Ale s bratrem to není vůbec jednoduché. Trpí „lenorou“. Pořád by jen spal, jedl, válel se a nechával se obsluhovat.

 

 

„Koncem září slavím menší úspěchy. Bratr se postupně dostává do pravidelného pracovního tempa, i když bez pořádného dozoru ještě nevydrží. Jsem nucena za ním běhat a neustále mu připomínat, že bez práce nejsou lahváče, ani plechovky, krabičky nebo jiné dojemné tvary narvané pitím a jídlem.“

Evě se začíná v práci dařit a firma se rozjíždí víc než slibně. Zkusí bratra zaměstnat a pořádně ho zapřáhnout do denních povinností. Zezačátku se jí to tedy moc nedaří. Když narazí v noci na hřbitově na nového nápadníka, nechá bratra bratrem a zjišťuje si, kdo asi může být ten záhadný cizinec.

„Opatrně vyndávám mobil z kapsy. Bohužel mi z hlavy padá špatně upevněný věnec. Při své padací dráze se trefí přímo do telefonu. Věnec upadne na zem k nohám. Telefon dělá přemet za přemetem a uvelebí se přímo ve velké díře přede mnou. Ne, nejde o místo pro novou pokládku potrubí. Někdo tady vykopal dost hluboký hrob.“

 

Eva zjišťuje dál podrobnosti o krásném neznámém, až jí stopy dovedou do místní knihovny. Je opravdu ten záhadný nápadník, který jak se znenadání ukáže, tak také zmizí, opravdu duch Jana Vožmberka? Nebo by to mohl být kněz Krákora ze zdejšího kostela? Ten ale zemřel před mnoha a mnoha lety, někdy v roce 1915. Je to vůbec možné?

„Polévá mne horko. Všem se stalo cosi podivného, mně taky. Znamenalo to, že Jan Vožmberk nemusel být vůbec hodný gentleman, ale chladnokrevný vrah, který brzy zajde dát kytky i na můj hrob. Anebo ještě hůř, nemusí vůbec jít o muže ze světa živých. Kdo na několik pohledů pozná, jestli se nestřetl s převlečeným vyslancem pekla?“

 

 

 

 

Hodinová manželka Eva je mojí druhou knížkou od Petry Nachtmanové a určitě ji doporučuji. Letní, oddychové, pohodové a hlavně vtipné čtení, které vás zbaví všech chmur a splínů, je jako vystřižené z každodenního života kohokoliv z nás. Nechybí zde ani všudypřítomné „vesnické drbny“, které zaručeně informují o čemkoliv a komkoliv, ale v těžkých chvílích zase rády pomohou a poradí.  Myslím, že příběh pobaví a zaujme každého čtenáře, jako všechny knihy od Petry Nachtmanové.

 

 

 

 

 

„Stojím na lesní cestě neschopná souvislé věty a sebemenšího pohybu. Jednoduše zmizel. Nasadil svižný krok a za zatáčkou možná i letěl vzduchem. Stačila zmínka o kříži a vymlouval se na jiné zájmy a nedostatek času. Duch má přece hodně času. Nekonečně mnoho!“

 

Moc děkuji spisovatelce Petře Nachtmanové za recenzní výtisk.

 

 

                                                                                                                                        *Veru

Veru včera dorazila výhra z Metafory - životopis zpěvačky Adele :-)

Na knížku jsem si dělala zálusk už dlouho. Zpěvačku Adele mám hrozně ráda, takže jsem moc zvědavá jak se ke zpěvu vůbec dostala. Už se na ní moc těším. 

 

 

 

 

Včerejšek byl pro mě vlastně úplně ve znamení nakladatelství Metafora. Stala jsem se včera jejím recenzentem. Jsem moc nadšená, protože knihy Metafory jsou opravdu můj šálek čaje a kupuji si v podstatě všechny novinky z beletrie :)

 

*Veru