Tak
tohle byla duchařina jako vyšitá! Něco takového tu opravdu chybělo a já jsem
moc ráda, že mě moje intuice nezklamala. Tušila jsem, že Zimní lidé budou
prostě pecka.
Psal se rok 1908, když v městečku
West Hall tragicky zemřela osmiletá Gertie. Pouhých pár týdnů poté byla její
maminka Sára nalezena zavražděná. Od té doby se ve městě za podivných okolností
začínají ztrácet lidé. Mezi místními se proslýchá, že se duch mrtvé Sáry
prochází ulicemi…
Současnost. Městečko West Hall
je stále opředené legendami z minulosti. A stále se zde ztrácejí za
záhadných okolností lidé. Devatenáctiletá Ruthie těmhle povídačkám nikdy
nevěnovala pozornost. Vždycky snila o tom, že se z tohohle hrozného města
odstěhuje a vymaní se i vlivu své podivínské matky, která rodinu nutí žít mimo
společnost. Když se ale jednoho dne Ruthie probudí a zjistí, že její maminka
beze stopy zmizela, začne pátrat, co za tím vězí. Najednou vídá divné stíny a
má pocit, jakoby ji někdo sledoval. Když objeví v maminčině ložnici mezi
prkny v podlaze ukrytý výtisk Sářina deníku z roku 1908, začne se
obávat nejhoršího…
„Když budeš chtít říct ano,
zaklepej jednou. Pokud budeš chtít říct ne, zaklepej dvakrát.“ Na co jsem se jí
ale měla zeptat? Chtěla jsem toho vědět hrozně moc: co všechno si pamatuje, zda
si vybavuje, jak spadla do té studny, zda ji to bolelo. (…) „Můžu ti něco
přinést? Nemáš hlad?“ Zaklepala jednou, rychle a důrazně.
„Ale jistě, miláčku. Hned ti
něco přinesu.“ (…) Nakonec jsem zaslechla, jak tahá talíř po podlaze a bere si
ho dovnitř. Musela jsem se ze všech sil ovládat, abych nepootevřela dveře do
ložnice a nesnažila se ji aspoň na chviličku zahlédnout.
Mám moc ráda duchařské příběhy
a můj pocit je, že jich vychází strašně málo. Tohle jsem tedy opravdu
potřebovala. Zimní lidé jsou přesně to pravé ořechové. Duchové, tajemno,
záhady, starý rodinný příběh, stíny a zjevení, vraždy… Nemluvě o té úžasné
obálce! Je prostě krásná. Od autorky Jennifer McMahon bych si ráda zase něco
přečetla. Snad nakladatelství Omega brzy něco vydá. Třeba Island of Lost Girls
vypadá opravdu zajímavě. J
Tato duchařina je skvěle
napsaný, čtivý, poutavý román, promyšlený do sebemenšího detailu. Prolíná se
zde minulost s přítomností, příběh je napínavý a vy u něj budete mít husí
kůži po celém těle. Takže až půjdete do lesa nebo někam do jeskyní, či jenom
budete otevírat skříň u vás doma, dávejte pozor a mějte oči otevřené,
Náměsíčníci se mohou objevit kdekoliv…
Česká detektivka, odehrávající se ve studené, severské zemi? Proč ne. A když je hlavním hrdinou sympatický vyšetřovatel, má zvědavost dosahuje vrcholu. Malá, poklidná norská vesnice Syltefjord si žije svým pomalým tempem, nic zvláštního se v ní neděje. Obvyklé sousedské tahanice, které jsou celkem běžné. Ale zlo dřímá pod chladným povrchem norských fjordů a přímo se dotknou i vyšetřovatele Josefa Bergmana, který má v plánu zde strávit zaslouženou dovolenou. Místní psychosomatička Katrina byla pro mé knihomolské oko jako rudý šátek na býka. Její sebestřednost mě neuvěřitelně rozčilovala a nejsem zdaleka jediná. Moc přátel ve vesnici nemá a není se co divit. Po několika sezeních se mladá žena, která k ní docházela, rozhodne spáchat sebevraždu a čin je o to krutější, že s sebou strhne do propasti i svou malou dcerku. A nenávist lékařčina okolí stoupá a nabírá na síle. Ve chvíli, kdy je mrtvá nalezena její další pacientka, se roztáčí hra nenávisti. Josef Bergman odloží své rybářské pruty a s dravostí sobě vlastní se rozhodne pomoci místní policii přijít všemu na kloub. Na povrch vyplouvají všechna tajemství místních, staré křivdy a nevyřčená obvinění. Nenávist dosahuje vrcholu, lži, dlouholetá přátelství, manželství bez lásky, domácí násilí i psychické týrání, to vše musí Bergman rozplést, abychom pochopili samotnou podstatu příběhu.
S autorkou Michaelou Klevisovou jsem se setkala poprvé a rozhodně ne naposledy. Zpočátku jsem přistupovala ke knize nedůvěřivě, ale již po prvních stránkách mě dokonale vtáhla do děje. Příběh má rychlý spád, přeskakujete z minulosti do přítomnosti a naopak a to já mám ráda. Jsem fanynkou severských detektivek a je pro mě velké překvapení, že česká autorka dokázala děj knihy zasadit do prostředí, které je mi velmi blízké a věřte mi, nenudila jsem se ani minutu. Dokonalé vykreslení hlavních postav, kdy jsem se dokázala vcítit do místních lidí a jejich myšlení, popisy krásné, severské krajiny, to vše dělá z knihy Zmizela v mlze dokonalý čtenářský zážitek. Zmizela v mlze je pátým dílem, v hlavní roli s Josefem Bergmanem a já už nyní mám v hledáčku další její knihu, Dům na samotě.
Poslední letošní recenzáčky z Dobrých knih právě dorazily. A rovnou dvě vánoční. Ty obálky jsou nádherné, nemyslíte? Do Polibku v New Yorku a Léta u jezera jsem se zamilovala na první pohled :) Pojďte juknout na anotace:
Láska po francouzsku - Fiona Valpy
Román Vánoce po francouzsku Fiony Valpy zahřeje u srdce nejenom v zimě hlavně zjištěním, že k lásce se někdy dá i projíst. A ještě se u toho pobavit!
Evie opustil manžel, a tak využije nabídku přátel k pobytu v jejich domku na francouzském venkově. Vypraví se tam úplně sama, jen se sbírkou receptů po babičce, a je odhodlaná na celé Vánoce zapomenout a jen podle ní péct a vařit. Ochotného ochutnávače najde v sousedovi, šarmantním doktoru Didiérovi. Zaujme ho však nejen její skvělý koláč…
Padající sníh, skvělá štědrovečerní tabule a trocha vánočního kouzla – bude to ale stačit, aby zmizel přízrak předchozích Vánoc?
Polibek v New Yorku - Catherine Rider
Štědrý večer, letiště J. F. Kennedyho, New York. Charlotte už je zase sama. Po roce dostala kopačky od svého amerického přítele a nyní netouží po ničem jiném než se vrátit do bezpečí ke své rodině v Londýně. Ovšem její let je zrušen a ona jen bezradně mačká poukaz na náhradní ubytování v hotelu. Může Štědrý den být ještě horší? Anthony přijede na letiště vyzvednout svou přítelkyni, ale ta se s ním bez okolků přede všemi rozejde. A tak Charlotte dostane nápad: Proč se s Anthonym neseznámit, aby jí dělal průvodce po New Yorku, než jí poletí další letadlo?
Léto u jezera - Hannah McKinnonová
Iris Standishová byla odjakživa onou zodpovědnou a rozumnou starší sestrou, zatímco mladší Lea šla z průšvihu do průšvihu. Přesto měli rodiče raději Leu. I jako dospělá je Iris vzorem úspěchu: má solidní manželství, rodinu, práci… Až dokud její manžel z nenadání nepožádá o rozvod. Otřesená Iris vděčně sáhne po zámince k útěku a odjede na léto do rodného domu, aby sestře pomohla s chystanou svatbou. Jenže navzdory idylickému prostředí a svatebním přípravám je brzy jasné, že Lea se pouští do nové nerozvážnosti, a Iris se musí rozhodnout, jestli u ní převáží zodpovědnost, anebo pro jednou podlehne citům, které v ní nečekaně probudí dávná láska Cooper Woods.
„Neptejte se, co může vlast
udělat pro vás. Ptejte se, co VY můžete udělat pro svou vlast.“
Tak
tuhle knihu jsem opravdu přečetla jedním dechem. Jsem moc ráda, že se mi
poslední dobou potvrzuje, že i česká literatura může být zajímavá, čtivá,
promyšlená a akční. Napravuje si tím u mě svou reputaci! Pouštní včela je totiž
pecka!
Adam Navrátil se narodil
v Americe a přijel na nějaký čas do Prahy. Zamiluje se na první pohled do
charizmatické Kristýny. Ta ale jeho lásku neopětuje a Adam se zhroutí. Vrací se
do USA, kde propadá depresím a alkoholu. V tom vidí v televizi výzvu
z Bílého domu, určenou všem potencionálním sebevrahům, kteří chtějí
posloužit vlasti. Nechá se najmout do tajné operace Pouštní včela. Co vše Adam
prožívá na tajné základně při výcviku v Iráku? Jak se cítí a co se mu honí
hlavou? Zvítězí v Adamovi vůle žít?
„Seřadili nás a vybírali si,“
vyprávěla dívka tiše a Fatima překládala. „O mě projevil zájem asi
čtyřicetiletý muž – jeden z velitelů. Jmenoval se Abú Sajíd. Spolu se mnou
si vzal ještě další dívky. Jedné bylo teprve deset…“ Narin se zajíkla. „Tehdy
jsem naposledy viděla svou matku. Nikdy nezapomenu, jak se rozplakala a jak si
trhala vlasy…“ Poté začala hrůza, která měla trvat několik měsíců. Abú Sajíd je
nutil poslouchat jeho rozkazy. (…) Skutečná hrůza však spočívala v tom, že
byly také sexuálními otrokyněmi.
Páni! Tohle jsem opravdu
nečekala. Příběh a styl psaní se absolutně vymyká českým knihám a autorům. Nic
proti nim samozřejmě. Ale všechny mají vždy něco společného (až na pár výjimek).
Možná je to tím, že se Pouštní včela, jako jedna z mála českých knih,
odehrává hlavně v Americe, Iráku a jiných islámských státech. Příběh je prostě
psaný perfektním stylem. Je napínavý, čtivý a kdo má rád knihy a filmy třeba
z války v Afghánistánu, rozhodně si přijde na své.
Román se rozjíždí rychle, žádný
vlažný začátek. To vůbec nehrozí. Už na prvních stránkách se ocitneme
v ulicích Tel Avivu, v Izraeli a budeme řešit něco tajného, velkého,
co se chystá. V další kapitole se objevíte v Bílém domě a budete
tušit, že se chystá něco opravdu velikého. Operace Pouštní včela!
Obálka je skvělá, a když se nad
tím zamyslím, tak vlastně děj vystihuje dokonale. Jak mi sama autorka Veronika
Matysová napsala, jedná se o psychologické
drama s politickým pozadím. Když už zmiňuji Veroniku, musím to sem
prostě zařadit, protože jsem nesmírně ráda, že mi Verča napsala a knihu jsem
mohla recenzovat. Jsme totiž jmenovkyně. Obě máme stejné křestní jméno i
příjmení. Já jsem tedy, za svobodna, taky Veronika Matysová. JMoc si toho vážím.Verču znám už dlouho, četla jsem od ní
Patricii a od té doby jsem jí měla stále v hledáčku. Když jsme ty
jmenovkyně, že ano. Díky blogerskému světu jsme se našly a jsme
v kontaktu. Ale to jsem odbočila. (Promiňte, já musela. J)
Pouštní včela je opravdu velice
propracovaný příběh, který vás nechá nahlédnout do tajné operace CIA, do
zákulisí tajných výcviků vojáků a politiky Bílého domu. Ale zase toho není
mnoho, takže příběh plyne svižně a není zdlouhavý. Nebudete chtít přestat číst,
protože je to opravdu napínavé a zajímavé téma. Skvělé, skvělé, skvělé. Závěr
člověka nutí přemýšlet. Je možné, že je něco z příběhu pravda? To už
ponechám vaší fantazii…
Co prožívali nevinní Židé za holocaustu a po něm, už bylo napsáno mnohé. Ale co bylo s ženami po německých důstojnících, odbojářích, prostých vojácích? Jak moc obyčejné Němce poznamenalo Hitlerovo šílenství? Jakou šanci na štěstí měly německé vdovy? A došly nakonec k prozření? Na počátku celé knihy je hrad Lingenfels. Majestátní a impozantní, zářící do tmy při jeho poslední slávě. Po onom večeru už nic a nikdy nebude jako dřív. Je 9. listopadu roku 1938 a Německem se řítí krutá předzvěst hrůz, které mají teprve přijít. K moci se dostává Hitler, netřeba jej představovat, my už víme. Ale mnozí Němci mu věří, uvěřili jeho silným slovům o idejích a slávě mocného Německa, uvěřili jeho slibům a hřmotnému hlasu, znějícího z rádia.Toho večera vypukla Křišťálová noc a svět od tohoto okamžiku bude jiný. Přenesme se až do roku 1945, je po válce a všichni se snaží zvednout a vzpamatovat. Není tomu jinak ani na Lingenfelsu, hraběnka Marianna je vdovou, její muž, hrabě Albrecht byl pověšen za velezradu, kdy se pokusil s pár přáteli spáchat atentát na Hitlera. Jak je známo, plán nevyšel. Marianna se snaží najít válečné, odbojářské vdovy a poskytnout jim nový domov. Ví, že to pro ně ani za války, ani po ní, není v Německu jednoduché. A tak se hlavními hrdinkami celého příběhu stává i Ania a Benita. Budeme svědky jejich boje o své místo v životě po hrůzách nacismu, které se jich dotýkaly přímo. Každá s sebou nese břímě, s kterým se musí vyrovnat. Ať už je to sebevědomá Marianna, která vždy ví, co říct. Nebo zádumčivá, krásná Benita, která si sáhla na samotné dno a málem ji to stálo život. Nebo Ania, která ukrývá před přítelkyněmi i celým světem kruté tajemství.
Tato kniha se mi nerecenzuje vůbec lehce. Asi jsem masochista, že neustále vyhledávám knihy s tématem holocaust a přitom vím, že příběh ještě dlouho po dočtení, zůstane žít v mé hlavě. Vůbec po prvé jsem se ale na toto období mohla podívat z druhé strany, ze strany těch, kteří jsou vinni. A přesto sami jsou obětmi. Snažila jsem se vžít do jejich pocitů, když naslouchali Hitlerovým projevům, ale můj soucit a pochopení jim prostě nepatří. Nechali se zlákat šílencem a vystřízlivění pro ně bylo krutější, než si umíme představit. Během války samotní Němci, prostí občané, zažívali strach z bombardování, hlad, zimu, ale nebýt jich, těch neslyšných hlasů, nikdy by se Hitler k moci nedostal. Jakoby na tohle zapomněli, když plakali v protiletadlových úkrytech. A po válce? Je až k neuvěření, jak zůstávali hrdí. Hrdí a nenávistní vůči osvoboditelům, jak zarputile popírali všechny zvěrstva, kterých se vojska SS dopustila. Jak plivali slova jako Americká propaganda a lež. Naše tři hrdinky to neměly jednoduché. Dvě z nich byly manželky mužů, kteří se vzepřeli a sami za to zaplatili životem. A ony ženy se rázem staly středobodem nenávisti mnoha spoluobčanů. Není to jen kniha o samotné válce, celý příběh končí v roce 1991, kdy by se mohlo zdát, že je už vše zapomenuto. Ale není a ještě velmi dlouho nebude. Všechny tři se snažily žít dál, ale nacismus je poznamenal až příliš a zaplatily za to daň nejvyšší. Autorka Jessica Shattuck nám předkládá knihu, kterou psala víc než sedm let a vychází z osobních rozhovorů se svou babičkou, během války i po ní, aktivní nacistkou. Nepochopitelné a zvrácené, že ano. Můžeme jen tušit, jak jí při samotném psaní bylo. Já, jako vnučka sudetské Němky ji snad trochu chápu. A smekám klobouk, já bych se toho vyprávění hodně bála.
Rozmohl se nám takový nešvar. Stále častěji autoři knih představují své hlavní hrdinky jako alkoholičky, závislé na prášcích proti úzkosti. Nevím, zda je to nový módní trend, ale ani v této knize to nebylo jinak.
Novinářka Lo je trochu psychotická, roztěkaná, věčně nadopovaná prášky, které docela ráda zapíjí vínem. A samozřejmě má trochu problémy se svým partnerem, které si ovšem vytváří sama, neboť její Juda je docela sympatický chlápek, který její výstřednosti toleruje. Po nočním vloupání do jejího bytu, které ji uvrhlo do ještě hlubší deprese, než byla, se ráda chopí příležitosti a nastupuje na luxusní jachtu Polární záře, aby později sepsala článek plný superlativ na to, jak si užívají bohatí a vlivní. Lo už od vyplutí má spoustu problémů, které vyplývají z její věčné kocoviny a neschopnosti uvažovat racionálně. Doma zapomenutá řasenka je nejspíš hlavní spouštěč, což asi bude znít divně. Ale právě řasenku si půjčila od cestující z vedlejší kajuty a tím to všechno začíná. Po ne příliš vyvedené první společné, seznamovací večeři, se Lo zdá, že slyší šplouchnutí do moře. Jakoby přes palubu někdo shodil tělo. A navíc ta krvavá šmouha na přepážce, spojující balkony kajut. Zpanikaří a šílí.
„Je vois ma vie en rose.
Tojoues, la famille! Et, efore l´amour.“
(Vidím svůj život v růžových barvách.
Vždycky je pro mě nejdůležitější rodina! A ještě láska.)
Vezměte
jednoho francouzského vdovce, jeho dvě děti a přidejte městskou holku z Chicaga,
to všechno dejte dohromady do jednoho malého městečka v jihozápadní Francii.
Protřepejte… a voilá: dostanete smíšenou francouzsko – americkou rodinu, ve
které se všem změní život.
Samantha se provdala za Jean
Luca. Nemohla se dočkat, až se přestěhuje do Francie, kde začnou nový život.
Brzy si ale uvědomí, že reálný život v cizí zemi (zvlášť, když moc neumíte
místní řeč) je tvrdší, než čekala. Je tu spousta překážek, o kterých vůbec
netušila. Protivní puberťáci, úřady, jazykové bariéry, zaměstnání, které né a
né sehnat… Sam se snaží zahánět chmury v kuchyni a naučí se skvěle vařit
francouzská jídla. Mezitím píše svou první knihu Sedm dopisů z Paříže,
která je o tom, jak se s Jean Lucem dali dohromady. Náhle zjišťuje, že
není lehké najít nakladatelství, které by knihu vidělo jako úspěšnou a přijalo
ji. Není si jistá, jestli vše zvládne, ale rozhodne se nevzdávat a jít si za
svým…růžovým francouzským životem…
„Dokonce i celé měsíce po
přestěhování do Francie mě některé kulturní rozdíly pořád překvapovaly,
například to nekonečné líbání na pozdrav. Děti pusinkovaly děti. Muži líbali
muže. Ženy líbaly ženy. Všichni líbali všechny, při setkání i při loučení.
Každá oblast měla jiné zvyky, pokud jde o počet polibků z různých stran.
Dvakrát, třikrát nebo čtyřikrát? Někdo začínal líbat z levé strany, někdo
zase z pravé. (…) Mám líbat i lidi, se kterými jsem se právě seznámila?
Pokud mi je představil můj přítel nebo člen rodiny, odpověď zněla ano. Na
večírcích, společenských událostech, a dokonce i na Maxových ragbyových
zápasech si všichni vyměňovali la bise, ať tam bylo dvacet lidí nebo sto.“
Tenhle román se četl „jedna
báseň“. Mám moc ráda skutečné příběhy, které napsal sám život. Tenhle je navíc
plný humoru a každodenních vtipných situací, které Samantha ve svém životě,
díky jazykové bariéře, zažívala. Určitě si musím přečíst i její první knihu
Sedm dopisů z Paříže! Autorka píše čtivě, poutavě a mě prostě baví. Její
příběh, nebo vlastně život – chcete-li, mě dostal. Obdivuji Samanthy odvahu
opustit rodinu a jet za svým milovaným přes oceán, kde nikoho nezná. Sam
přidala do knihy svoje oblíbené recepty, které určitě vyzkouším. No posuďte
sami: Drobenkový koláč pro všechny, Tradiční Tian Provencal podle Jean-Luca,
Jean-Lucovy flambované krevety v pastisu, Čokoládový dortík… a spousta
dalších dobrot. Jen se sbíhají sliny.
Jak vytvořit francouzskou rodinu je srdečný, vtipný, životní příběh, plný dobrého jídla, pití a francouzských
slov. Okamžitě si vás získá a určitě pohladí vaši duši. Knihu by rozhodně neměl
vynechat žádný milovník Francie. Autorka popisuje její opomenuté kouty na
jihozápadě s láskou a nadšením. Je vidět, že místo kde žije, prostě miluje…
No,
já snad začnu číst detektivky častěji! Až tak mě Purpurové doteky nalákaly,
opravdu… Markéta Harasimová napsala propracovaný, propletený a neuvěřitelně
čtivý thriller, který vás prostě nenechá si ani odskočit pro pití. Takže se
uvelebte, připravte si něco dobrého, kávu, čaj a hlavně zásoby tekutin, jdeme
na to J.
Malířka Karin se stane náhodnou
svědkyní brutální vraždy, ale při útěku před vrahem spadne a skončí s amnézií
v nemocnici. Nepamatuje si, co se stalo, ani jak se sama jmenuje. Snaží se
vybavit si zpřetrhané nitky minulosti a dát si něco dohromady. Když zjistí, že
žije s bývalým přítelem Hynkem, ze kterého se stal nenapravitelný gambler,
není z toho moc nadšená. Karin celou dobu bojuje se ztrátou paměti a
nenaplněnou láskou.Líbí se jí Max, se
kterým, jak jí pověděl, byli už léta přátelé. Karin mezitím neustále sleduje
masový vrah a přibývají další vraždy. Když se nečekaně najde také mrtvé Hynkovo
tělo, začne jít do tuhého. Detektiv Reichl přemýšlí, jestli spolu všechny
vraždy nějak souvisí. Policie netuší, zda má co do činění s jedním nebo
více zabijáky. Vraždící maniak se však stále víc přibližuje k ženě, která
viděla víc, než měla, i když si to nepamatuje…
Vzpomene si Karin, co a koho
viděla? Bude v bezpečí? Jak to dopadne s její náklonností k ženatému
Maxovi? Vybaví si celou svou minulost nebo jí amnézie zahalí vzpomínky už navždy?
To byly otázky, které se mi při čtení honily hlavou. Měla jsem mnoho tipů, kdo
by mohl být vrah, ale ani jeden nebyl správný.
„Prošel všechny místnosti,
přičemž se ujistil, že tu po něm nezůstane žádná nechtěná vzpomínka. Požár je
sice efektním vyvrcholením akce, ale poté, co ho založí, už nebude mít další
průběh pod kontrolou. Opatrnost se vyplácí. Vrhl poslední pohled na
zavražděnou. No co – naplnil se její osud, zkřivil rty. Urputná vedra
předchozích dnů polevila, takže mrtvola ještě nezačala zapáchat. Ne, že by mu
následky fyzického rozkladu nějak obzvlášť vadily, ale teď ho pobavil ten pocit
normálnosti. (…) Ještě zbývá škrtnout sirkou, vyčkat, až se oheň rozhoří, a pak
odtud nenápadně vyklouznout.“
Střídání kapitol z pohledu
Karin, detektiva Reichla, i nebezpečného vraha bylo skvělé. Bylo zajímavé číst
myšlenkové pochody masového zabijáka, které jsou úplně zvrácené a pro
normálního člověka nepochopitelné. Stránky ubíhaly jedna po druhé a já děj hltala
víc a víc. Nedalo se prostě odtrhnout, protože to napětí vám prostě nedá spát.
Erotické vsuvky byly skvělé odreagování od toho vraždění a moc se mi spojení
erotický thriller (nebo detektivka, chcete-li) líbí a já tleskám.
Autorka Markéta Harasimová pojala
žánr skvěle a řekla bych, že se hodně vymyká jiným českým knihám. V tom dobrém
slova smyslu samozřejmě J. Purpurové doteky
(mimochodem, ten název mě vlastně zajímá, proč purpurové? – souvislost jsem
neobjevila J) je opravdu
propracovaný, kvalitní, detektivní příběh s trochou erotického jiskření,
napínavých zvratů a překvapení.
Ještě váháte? Myslím, že byste
se do ní měli pustit. Ale mějte oči otevřené, nechoďte sami v noci ven a
dávejte pozor, jestli vás někdo nesleduje!
Moc děkuji spisovatelce a
autorce knihy Markétě Harasimové za recenzní výtisk.
Než vám začnu povídat o Lauren
Graham a jejím životě, zaposlouchejte se do toho známého songu, který zná každý
milovník Gilmorek:
Where you lead I will follow
you…
Už vám zní v uších?
Výborně J
Autobiografie herečky,
spisovatelky a producentky Lauren Graham vás provede celým jejím životem.
Autorka vzpomíná, kde se narodila, jak vyrůstala. Podělí se o veselé historky
ze svého dětství, ale také o své herecké začátky.Jak k jejímu hraní vedla trnitá cesta, ale
ona se nevzdávala. Pracovala jako servírka a snažila se přežít. Provede nás
natáčením dvou seriálů, které jí přirostly k srdci. Familie a Gilmorova
děvčata. Oba zanechaly v její duši nesmazatelnou stopu.Hlavně u Gilmorek popisuje, jak jí seriál
přirostl k srdci, nebo jak se jeho protagonisté stali jejími přáteli.
Přiblíží nám také natáčení nových dílů – po devíti letech. Co cítila a jak si
vše brala – tak nějak osobně.
Můžete se těšit, Lauren nám v knize
prozradí hodně podrobností ze svého osobního života, řekne nám svoje názory na
různé věci v šoubyznysu – bez skrupulí a bez přetvářky, pěkně od plic. Z vyprávění
opravdu zjistíte, že Gimorky miluje a seriálem žila. Natáčela je prostě
srdcem.
„Pro všechny nadšence, všimněte
si prosím, jak se během série zrychlily dialogy. Všichni začali mluvit
rychleji. Postupně se z toho stal charakteristický rys celého seriálu. Je
to hodně patrné, pokud se díváte na první a poslední epizodu. Já tedy dávno
mluvila rychle, ale postupně se přidávali i další obyvatelé Stars Hollow.
Výsledek? Naše už tak dost dlouhé scénáře ještě narostly. Také si pamatuji na
konkurz, kam jsem ten rok přišla. Okamžitě mě požádali, abych mluvila normálně.
Ha!“
Když jsem knihu začínala číst,
byla jsem teprve na druhé stránce, a já se přistihla, že se usmívám. Vyprávění
je vyloženě úsměvné a ze života. Lauren mluví tak, jak jí pusa narostla a
nebere si s ničím servítky. Na třetí a čtvrté straně se už vyloženě
chechtám. Ona je opravdu vtipná! Ale jak! Přesně tím stylem, jako Lorelai!
Opravdu stejný styl humoru, který znáte ze seriálu. Sarkastická Lauren. Podívejme
se na ní. Vyprávění mi bylo opravdu hodně blízké hlavně tím, že to bylo, jakoby
to vyprávěla přímo Lorelai. (Což vlastně tak je, já vím. Ale – chápete jak to
myslím, že jo? J) Prostě jedna a tatáž
osoba. Ehm. Což vlastně jsou, jak víme. Každopádně mě to příjemně překvapilo.
Kniha je doplněna osobními
fotografiemi a výňatky z deníku, který si autorka psala při nedávném
natáčení pokračování Gilmorových děvčat. Možná jsem čekala víc povídání z natáčení,
víc povídání o Alexis nebo více vtipných příhod z natáčení. Ale je mi
jasné, že je to už mnoho let a člověk si nemůže pamatovat všechno. Každopádně
to vyprávění z osobního života všechno vynahradilo.
Lauren nám prostě představí
svůj život v kostce, včetně pár zajímavých a vtipných okamžiků, které si
vás získají. Žádný fanoušek Gilmorek by neměl tuto knihu vynechat. Protože
Lauren je prostě skvělá, je jako vaše kámoška, mluví přesně tak jako Lorelai,
což je její „značka“. A ona opravdu rychleji mluvit nedokáže, díky bohu!To už snad rychleji ani nejde, protože pak
bychom jí nerozuměli ani slovo! J
