Padělatel Adolfo Kaminsky

„Zůstat vzhůru. Co nejdéle to bude možné. Bojovat s ospalostí. Prosté počty. Za hodinu vyrobím třicet nových dokladů. Když budu hodinu spát, třicet lidí zemře…“

Židovský mladík Adolfo se od svých čtrnácti let zajímal o chemii a barvení. Vše v tomto oboru ho velice fascinovalo. A díky tomu se během druhé světové války dostal ke spolupráci s odbojem. Stal se předním padělatelem dokladů pro francouzské hnutí odporu. Díky svým dovednostem a neúnavné práci bez jídla a beze spánku zachránil před jistou smrtí podle odhadů 14 tisíc mužů, žen a dětí.

Ale koncem druhé světové války to neskončilo. Po osvobození Adolfo oficiálně pracoval jako fotograf a zároveň téměř dvacet pět let tajně vyráběl falešné papíry pro potřebné z celého světa: uprchlíky, imigranty, politiky aj. O své vedlejší činnosti Kaminsky až do svých 77 let nemluvil. Teprve pak ho dcera přesvědčila, aby souhlasil se zveřejněním o jeho riskantní celoživotní misi.

„ Při zpáteční cestě mě během toho krátkého výletu nejvíc šokoval objev tlup divokých dětí potulujících se v blízkosti táborů. Na začátku bylo dohodnuto, že mě američtí vojáci zavezou na prohlídku několika táborů pro vysídlence v okolí, ale ten jeden mi stačil. (…) Náhle jsem za jednou zatáčkou v dáli zahlédl tenké postavičky stojící přímo uprostřed silnice. Nejmíň patnáct, jako by vám chtěly přehradit cestu. Jak jsme se blížili, uvědomil jsem si ve světle reflektorů, že jsou to děti ozbrojené holemi. Nebylo jim ani čtrnáct. Některé byly dokonce úplně maličké, snad šesti nebo sedmileté. Řidič vypnul světla, zpomalil, ale nezastavil.“

Právě teď nás baví

Jak vyplývá z názvu, měla bych teď na papír hodit tipy na čtení, které nás, knihomoly, momentálně baví. Ale má to jeden háček. Milovníci knih se taky dělí na milovníky určitých žánrů, nejsme všichni stejní a ne všichni budou s těmi mými TOPovkami souhlasit. Protože já jsem thrillerový maniak, pořádná dávka psycha a vraždících psychopatů je pro mě ten největší relax. Tak si říkám, jestli to není malinko zvrácené, ale nejsem v tom rozhodně sama, jinak by autoři neměli co jíst.

A vydavatelé co vydávat.

Takže se budu trochu řídit tím, co nového přistálo v mé, knihami přeplněné, knihovně a co hýbe knižním, detektivním světem.

Občas si říkám – holka, neměla by ty sis přečíst něco něžného, něco o lásce a velkém zklamání? No, neměla, vraždy, tajemství, pátrání, sem tam narazíme i na urostlého vyšetřovatele, který nám zabrnká na tu správnou strunu. To je pro mě to pravé, takže ne, jsem spokojená. :)

Pokračování článku najdete na stránkách Magazínu Dobrých knih zde

Vyhodnocení soutěže

A je to tady 😊. Vyhodnocení soutěže z tohoto článku. Dvě knihy mají už své výherce. Nebudeme to zdržovat, pojďme rovnou na to. 

Rozhovor se spisovatelkou Monikou Wurm a soutěž o její knihy

Určitě už jste na našem blogu zaznamenali mojí oblíbenou spisovatelku, díky knihám už mohu říct i přítelkyni (čehož si nesmírně vážím) a úžasnou osobnost, Moniku Wurm. Je jedna z nejvíce prodávaných autorek na Slovensku, ale myslím si, že u nás v Čechách není tolik známá. Což se snažím změnit a doufám, že se mi i daří. Mrzí mě to, protože její knihy jsou prostě skvělé! Všechny! Zkuste namátkou juknout na můj článek (zde) o Moničiných knihách, ve kterém najdete odkazy i na recenze na dané výtisky.

Monika se narodila na Slovensku, vystudovala střední průmyslovou školu a před několika lety začala žít ve Vídni, v Rakousku. V roce 2014 jí vyšla první kniha Slzy prodaných dívek (recenze zde) a poté Pákistánská princezna (recenze zde), která je její první dílo, ale vyšlo až jako druhá kniha. V Čechách máme dále knihy Nesmíš mě milovat – Barvy lásky (recenze zde), Nesmíš mě milovat – Prokletý tanzanit (recenze zde). Jako novinka u nás vyšla v prosinci její kniha Rockové tango (která má už na Slovensku dokonce i své pokračování, recenze zde). Ale její úplná novinka je na Slovensku Hviezda nad arabským peklom, která se během prosince, kdy vyšla, vyprodala a chystá se dotisk. Trailer na knihu:

Ráda bych vám Moniku ještě jednou představila a zjistila pro vás pár zajímavostí z jejího pracovního, ale také osobního života. Její odpovědi ponechám ve slovenštině, přesně tak, jak Monika odpověděla.

·      Ahoj milá Moniko, ještě jednou tě zdravím. Chtěla bych ti nejdříve moc poděkovat, že sis udělala pro naše čtenáře čas a souhlasila s rozhovorem. Vím, že jsi o psaní knih uvažovala už dávno, psala jsi nejdříve „do šuplíku“?

Potešenie je na mojej strane, drahá Veroniko. Na rozhovor s Tebou som sa veľmi tešila. Nemôžem povedať, že som písavala odnepamäti a že sa v mojich zásuvkách nachádza veľa nepublikovaných príbehov. Taký existuje iba jeden a jeho pracovný názov je „Tajomstvo žltej ruže“. Začala som ho písať ešte ako šestnásťročná a aj s odstupom času považujem tento príbeh za originálny a verím, že sa k nemu niekedy vrátim, aby som ho preniesla do knižnej podoby.

Smrt v sutinách

Dům, který by mohl vyprávět, ale už není komu. Dům, který měl svá tajemství a jeden muž, který je toho součástí. A smrt, která se snažila ona tajemství umlčet...







Když Gervase Crown svůj domov před mnoha lety opouštěl, netušil, že už se do něj nebude moct vrátit. Jeho dětství bylo bezútěšné, chyběla v něm láska, otcovské porozumění, matčina laskavost a z Gervase vyrostl trochu zhýčkaný mladý muž, který měl pocit, že si může dovolit vše. Z rodného domu Key House odešel po tragédii, která se vesnicí stále vznáší jako temný stín a místní na ni nezapomínají. 
Jenže dům vyhořel, do základů, spalující oheň zničil vše, co dům dělalo domovem a Gervase se musí do rodné vesnice vrátit a rozhodnout, co dál. V troskách spáleniště je navíc nalezena mrtvola mladého muže, který mu byl nápadně podobný a všem vyvstane otázka, zda neměl být on sám terčem žháře. Jeho návrat otevírá staré rány a je jasné, že ten, kdo Key House vypálil, se nezastaví před ničím a bude chtít své dílo dokončit. A to znamená, že stará tajemství a křivdy budou muset vyjít na světlo a budete velmi překvapeni, co dokáže lidská křivda.

Ann Granger nám předkládá k přečtení svou nejnovější, klasickou detektivku a opět nás přesvědčí, že psát rozhodně umí. Naprosto uvěřitelné vykreslení postav v nás vyvolává pocit, že takoví lidé opravdu kolem nás jsou. Hlavní hrdinka, inspektorka Jess Campbellová je nám známá již z předchozí knížky Bláto a mršiny a už tam se mi zalíbila. Na nic si nehraje, netrpí žádnou duševní poruchou, nepolyká hromadu prášků, jak je poslední dobou u detektivek módním trendem. 
Pokud chcete klasickou, poctivou detektivku, bez zvláštních krvavých scén, zato s dějem, který vás vtáhne, Smrt v sutinách je to pravé. Nebudete muset moc přemýšlet nad postavami, samy se vám představí, nemusíte si složitě lámat hlavu a pamatovat si spoustu jmen. Každá kapitola je z jiného pohledu a každá vás donutí přečíst si další a další.
Je to pro mne již třetí kniha této autorky a ráda po ní sáhnu i po čtvrté, protože mě zase udržovala v mírním napětí a na konci mi nabídla nečekané rozluštění, kdo byl pachatel, který má vše na svědomí.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Nakladatelství MOBA.

Kniha:    Smrt v sutinách

Autor:     Ann Granger

Vydal:    MOBA

V roce:   2018

Stran:     304

Ostrov svobody

Příjemná, milá jednohubka, kterou slupnete maximálně za hodinku a půl. Pokud máte rádi Kubu a Havanu, pak si tuto knihu rozhodně nesmíte nechat ujít!

Lucie přilétá z Čech na chudou Kubu. Čeká ji tu roční stáž na české ambasádě. V pravidlech práce má, že se nesmí pohybovat v určitých částech ostrova a nesmí se stýkat s místními. Žije ve čtvrti prominentních diplomatů, ale tohle přece není ta pravá Kuba! Rozhodne se tedy vydat do staré Havany a zkusit život místních. Pobavit se v barech, poklábosit s dědou, co na ulici hraje šachy, projít se k moři… To je přesně ono. Kuba je přece tak nádherná. Všechno se ale donese její šéfové a Lucka dostává první napomenutí. Snaží se držet zpět, pak ale potká okouzlujícího Guillerma a ten obrátí její život naruby. Poznává pravý kubánský život, bez peněz a přepychu a začíná se jí moc líbit…

Slzy prodaných dívek

Opět skvělá kniha od mé nejoblíbenější autorky. Pokud máte rádi napětí, romantiku, špetku erotiky a zároveň vás nadchne příběh mladé dívky, která byla prodána obchodníkům s bílým masem, pak tuto knihu určitě nesmíte vynechat!

Malaya je chudá šestnáctiletá dívka z filipínského města Manila, která se už od deseti let snaží uživit celou rodinu tím, že probírá na skládce odpadky. Nikdy neměla nic nového na sebe, vše si našla na skládce. Kdo nosil na nohách boty, byl pro ni frajer. Nikdy žádné boty nedržela v ruce, natož aby je nosila. Její osud se však zvrtne. Je znásilněna a vlastním otcem prodána mafii, která obchoduje s bílým masem. V železném kontejneru je s dalšími děvčaty pašována do Dubaje, kde je vydraží jako společnici pro všechno. Po smrti prvního pána, čeká Malayu dražba znovu. Jaký osud mladou dívku čeká? Jak se popasuje s vlastní sbírkou jizev?

„Nesměle jsem položila tašku před jeho umouněné tenisky. V duchu jsem mu záviděla jeho boty. Vždycky jsem po nějakých toužila, ale do té doby jsem žádné ani nedržela v ruce, natož abych nějaké nosila. (…) V okamžiku, kdy jsem poklekla do bláta, všudypřítomném po nočním dešti, dotkla jsem se jeho tenisek. Úplně poprvé v životě. V ten den jsem se zapřísáhla, že jednou se i já stanu hrdou majitelkou bot, které budou jen a jen moje.“

Tvář mojí dcery

Myslela si, že jí osud dal druhou šanci. Opravdu si myslela, že svou dceru po dvaceti letech získala zpět. Ale nic není tak, jak by se na první pohled mohlo zdát.....






Byli mladí, naivní, bez peněz, ale byli šťastní. Byli rodina, Simone, Matt a malinká Helena. A jednoho dne se vše krutě změní a jejich život se ocitá v troskách. Malá Helena je unesena neznámým člověkem a není k nalezení. Rána, z které se člověk jen tak lehce nevzpamatuje, ale Simone a Matt se nevzdávají. Vybudují si nový život, kariéru, jen prázdné místo v dětském pokoji už nezaplní. Zcela se ponoří do práce a zdá se, že se po dvaceti letech smířili se svou ztrátou a naučili se s ní žít. 
Ale jednoho dne Simone kontaktuje dívka, vlastnící malého, plyšového králíčka, který kdysi patřil její dceři. Dívka tvrdí, že je její unesenou dcerou a pevně si stojí za svým. Ačkoliv se Simone zdráhá dívce uvěřit, semínko naděje je zaseto. Grace, jak se dívka, nebo chcete-li, mladá žena nyní jmenuje, je zoufalá a žádá Simone o pomoc. Podstoupí testy DNA, aby dokázala, že je opravdu ztracenou Helenou, ale než se dozví výsledky, zmizí. Simone znovu přichází o dítě, o kterém byla přesvědčená, že ji již nikdy nespatří, ale mateřský instinkt je silný a tentokrát to nevzdává. Navštíví ženu, o které si myslí, že jí před dvaceti lety dceru unesla a má neblahý pocit, že tady je něco hodně špatně. Velmi záhy se dostává do víru událostí, které ji můžou stát vše, co v životě měla. A poznává, že nesmí věřit nikomu, ani tomu nejbližšímu, který celý její dospělý životě pevně stál po jejím boku...Nebo to bylo vše úplně jinak?

Tak já s čistým svědomím dávám plný počet bodů. Za nápad, za děj, za to, jak neuvěřitelně čtivě autorka napsala tento skvělý thriller. Tvář mojí dcery postrádá jakékoliv hluché místo a budete knihu číst, dokud se nedozvíte celou pravdu.
Pro mě, jako matku, je neskutečná představa, že bych měla přijít o dítě. Nikdy bych se z té rány nevzpamatovala a nikdy bych nepřestala doufat. Ale hlavní hrdinka se prala statečně se svou ztrátou a hnala se za vysvětlením jako buldok. 
Jestliže jsem po celou dobu čtení měla dojem, že tuším, kdo za vším stojí, na konci se mi dostalo potvrzení, že všechno je naprosto jinak. A ten konec tedy opravdu stál za to! Britská autorka Kathryn Croft mě dokonale překvapila a já jen doufám, že nakladatelé budou pokračovat ve vydání jejích dalších knih, byla by velká škoda, si nepřečíst i její další thrillery.

 Za recenzní výtisk děkuji Dobrým knihám

Kniha:    Tvář mojí dcery
Autor:     Kathryn Croft
Vydal:     Ikar
V roce:   2018
Stran:     296

Recenzáčky z Dobrých knih a nakladatelství Metafora

 Přesně jak jsem včera zmínila na FB blogu, tak to dopadlo. Včera první recenzák po dvou měsících. Ale vždycky to tak bývá, že měsíc (nebo tomto případě déle) nic a pak to začne chodit najednou. Ano. Dnes dorazily tyto krásky. Padělatel Adolfo Kaminsky je z nakladatelství Metafora a zbytek z Dobrých knih. Tak si je rovnou pojďme představit v anotacích:

Padělatel Adolfo Kaminsky - Sarah Kaminsky

Židovský mladík Adolfo se od svých čtrnácti zajímal o chemii barvení, a to ho velmi záhy během druhé světové války předurčilo ke spolupráci s odbojem. Stal se předním padělatelem dokladů pro francouzské hnutí odporu. Díky svým dovednostem, odbornosti a neúnavné práci do konce války podle odhadu zachránil před jistou smrtí na 14 tisíc mužů, žen a dětí. 
Po osvobození oficiálně pracoval jako fotograf a zároveň téměř pětadvacet let tajně zdarma vyráběl falešné „papíry“ pro potřebné z celého světa: uprchlíky, imigranty, politicky angažované jedince z podzemních organizací nebo pacifisty.

O své tajné „vedlejší“ činnosti Adolfo Kaminsky až do 77 let nemluvil, dokud ho jeho dcera Sarah nepřesvědčila, aby souhlasil se zveřejněním podrobností o utajené a tak riskantní celoživotní misi. Po několikaleté přípravě Sarah Kaminsky sepsala strhující životopis svého otce-padělatele, který celý profesní život zasvětil boji za spravedlnost a svobodu pro jednotlivce. 

Hadrový panák

Jedno tělo, mrtvé tělo, visící na provazech. Něco je na něm špatně. Pravá noha tmavá, levá noha bledá, jakoby nikdy neviděla slunce. Levá ruka ženská, pravá ruka mužská…Mrtvé tělo, sešité z šesti obětí. A prst jedné ruky ukazující přímo do okna policistovi, který musí zjistit, kdo má tohle na svědomí.

Takže to vezmeme po pořádku.

Máme tady opět staré klišé – policista, jehož mysl je zahlcena starým traumatem, rozervaná duše, po rozvodu, hledající v krabicích stejný pár ponožek. Představuje se nám William Fawkes, policista, jehož kariéra na chvíli ustrnula na mrtvém bodě poté, co složil k zemi, přímo v soudní síni, zločince, jehož vinou si byl tak jistý. Dostává druhou šanci a tím je ona vražda, nebo vlastně vraždy, neboť šest obětí rovná se šest vražd. Sešité v jedno tělo? Hodně zvrácené, řekla bych, jen při té představě se mi dělá nevolno.

Malou nápovědu získává od své bývalé ženy, reportérky, které se dostane do rukou jakýsi seznam možných obětí, i s daty jejich smrti. A tady už to začíná být zajímavé, začíná trochu boj s časem, neboť na seznamu je, včetně starosty města, i samotný Will.

Pokračování recenze si přečtěte na stránkách Magazínu Dobrých knih....

Řecký ostrov IOS

Ios - ostrov zlatých písků, třpytivých kamenů a kamenných zídek. Nachází se v Egejském moři, jeho rozloha je 109 km2.

Ano, kamenné zídky a chýše všude kam se podíváš :)

 Je součástí soustroví Kyklád, sousedí například s ostrovy Santorini, Folegandros a o kus výš je třeba Mykonos, Naxos atd. Je to malý ostrůvek. Má cca 5km na šířku a 13km na délku. Najeli jsme na něm krásných 450 km. 

 Ze severu na jih vede jedna jediná silnice, která spojuje hlavní město se severní částí a jižní. 

Mylopotas ze silnice spojující sever s jihem ostrova

Na ostrově nejsou žádné malinkaté vesničky, jak to známe z jiných ostrovů. V podstatě jsou zde jen Chora (hlavní město), letovisko Mylopotas (1,5 km od Chory) a Gialos (což je přístav hned pod Chorou). U dvou větších pláží je pár baráčků (Manganari a Psathi) ale to je vše, co se obydlenosti týká. 

Ios je typický kykladský ostrov s bílými domky, kostelíky a úzkými uličkami. Ostrov je znám jako tzv."pařící" a jeden s rušnějších ostrovů (to díky hlavnímu městu). Ale podle mého to není vůbec pravda. Zažili jsme v Mylopotas jednu jedinou párty, která navíc končila okolo 23.hodiny večer a mládež se přesouvala busy do hlavního města.  Tam to večer žije, to ano. Ale nic hrozného či nesnesitelného. Mylopotas na nás bylo naopak některé dny až moc mrtvé. Vzhledem k tomu, že jsme trajektem přijeli v jedenáct v noci (jak mnozí víte z mého minulého článku, je celkem složité se na Ios dostat, pokud jste nečetli, jukněte zde) a byli jsme po celodenním cestování hladoví a žízniví, chtěli jsme se jít najíst a byl otevřený jen jeden bar, který podával už jenom salát a pití. Ale v pořádku. Když jsme pak už měli po zbytek pobytu auto, zajedete si kdykoliv do hlavního města a tam je všeho dostatek. A navíc - ty dny, kdy jsme projížděli ostrovem a nepotkali ani živáčka - to se ničemu nevyrovná. Skoro na všech plážích (mimo Gialos, Koumbara a Mylopotas) jsme byli sami nebo bylo lidí opravdu poskrovnu. Je to ráj! 

Lednové přírůstky u Veru

No na to, že jsem si řekla, že nebudu tolik syslit, se mi nakonec sešla pěkná kupička. Takže si určitě zaslouží menší článek. Všechno se to sešlo opravdu náhodou a neplánovaně. Já za to fakt nemůžu 😇😇😀😀. Navíc mám za sebou 2 měsíce bez jediného recenzáku, za což se musím pochválit a náležitě odměnit, že ano. Všechny knihy jsem měla dlouho na seznamu, takže to se prostě musí😊😊. 
Lásku mezi řádky a písmenky prodávala Míša z Knižního deníčku. Továrna na sny se objevila na bazárku, Harryho Pottera prodával kamarád, protože se mu sešli dva pod stromečkem. Pak jsem objednávala tchánovi k svátku Weavera, ale přeci neobjednám jenom jednu knihu, že ano. To se přeci nevyplatí. Takže jsem si z mého seznamu vybrala nejnovějšího Ziburu, Ztracené světlo a Bohyni, což je třetí a poslední díl série Proroctví, který mi chyběl doplnit. Svádění a laskominky prodávala Šárka z Můj knižní ráj. Doporučila mi ji kdysi Míša.

La Buchta

Pečete rádi koláče, buchty, dorty, bábovky? Co takhle podívat se po této vychytané kuchařce, jejíž hlavní náplní je jedno jediné, jednoduché labuchtí těsto?

 La Buchta – Cesta z jednoho těsta ukáže všem, že pouze jediné těsto, které umíchá i malé dítě, může za pomoci pár obměn a triků posloužit jako základ pro nespočet dezertů i slaných koláčů. Díky jednoduchému labuchtímu těstu lze upéct několikapatrové dorty, bábovky, koláče, cheesecaky, brownies, cupcakes, donuts nebo také nadýchané vafle. V knize najdete více než 80 receptů, včetně několika variací krémů, polev a náplní. Kuchařka také obsahuje informace o surovinách, nevšední tipy a triky na pečení aj.

Jako obvykle jsem zkusila z kuchařky něco upéct. Vybrala jsem bownies, protože je má manžel rád a měla jsem na ně doma všechny suroviny. Těsto je opravdu za chvilku hotové, jen se do něj přidá rozehřátá čokoláda a voilá – máme brownies. Znám je sice v trošku jiné, mokřejší variantě, tenhle druh bych přiřadila k těm více „buchtovatějším“, ale někdo to určitě upřednostňuje. Přidávala jsem více cukru, než se v receptu píše. Těsto je vláčné, přirovnala bych ho trošku k perníku. Jen doporučuji nechat na kratší dobu v troubě. V knize píší 30-45 minut, já ho tam měla 25 minut a myslím, že mohlo být klidně o pět minut méně. Hodně záleží na troubě, to je samozřejmé. Posuďte na fotce sami:

Pohřešovaná manželka

Okouzlující dobrodružno-romantický společenský román, napínavý až do poslední stránky…

Když Imogen zmizí, všichni, kdo ji znali, jsou v šoku. Nechá za sebou všechno a všechny, které doposud znala a milovala. Sbalila kufry a nyní se hodlá stát ženou, kterou vždycky byla. Její manžel, sestra ani nejlepší přítelkyně netuší, kde by mohla být. A hlavně si všichni kladou otázky, proč to udělala? Vždyť její manžel Vince s ní zachází jako s princeznou. Co se ale odehrává za zavřenými dveřmi manželství, může často šokovat. Není vše tak krásné, jak se navenek zdá. Proto se Imogen rozhodla k realizování dokonalého plánu. Vymaže své staré já a odjede do Francie, do přímořského městečka, kde prožila nejkrásnější okamžiky dětství. Seznámí se tu s úžasnými, srdečnými lidmi, kteří ji berou takovou jaká je a stanou se jejími opravdovými přáteli. Imogen zde dokonce objeví rodinu, u které jako malá žila. Seznámí se s šarmantním realitním makléřem Reném a znovu se setká s přítelem z dětství, okouzlujícím Oliverem. Ale její minulost jí pronásleduje. Vince je jí neustále v patách a nehodlá se vzdát bez boje. Bude vůbec Imogen schopná čelit svému starému životu? A co René a Oliver, odolá jejich francouzskému šarmu a nabídkám? Dokáže ustát psychickému nátlaku svého manžela Vince?

„Tohle je adresa?“ Ukázal na slova Rue Florette.

„Ano. Je to odbočka z Avenue du Prado.“

„Děkuju vám.“ Vince vstal.

„Doufám, že svou ženu najdete,“ řekl Marcel.

„Já taky.“

„Ale někdy…“ Povzdychl si. „Někdy prostě ptáček uletí, že? A my to musíme přijmout.“

„Moje žena neuletěla,“ řekl Vince. „Chce zpátky domů. Akorát to ještě neví.“

Modrá světla Jokohamy

Jestli máte chuť, zkusit něco nového, neotřelého, z exotického prostředí, jste tady správně. Tato knížka má vše, co má splňovat zdařilý thriller a ještě něco navíc. Za mě rozhodně palec nahoru!






Inspektor  tokijské policie, Iwata, se po osobním traumatu vrací do práce a spolu s novou kolegyní, inspektorkou Sakaiovou, je mu hned přidělen první případ. Krutá vražda celé korejské rodiny, včetně malých dětí. Na první pohled jen mord, z kterého tuhne krev v žilách, ale zkušený policista v tom vidí víc. Stropní kresba, vrah na místě činu zdaleka nespěchal, ba naopak, usedl k počítači, jakoby mu bylo jedno, co právě spáchal. 
Celé vyšetřování má jakýsi tajemný nádech, neboť samotné vedení se k vyšetřování staví chladně, původní vyšetřovatel spáchal sebevraždu... Navíc je Iwatovi zcela jasné, že toto nebude pachatelův poslední čin. Bude jich víc a čas běží, je nutné, ho zastavit. Ale komu mohl vadit obyčejný ajťák, jeho žena uklízečka a jejich děti? Jaká zvrácenost či posedlost vedla pachatele k tak hrůznému činu?
Iwata je svou prací posedlý, ale zároveň bojuje i se svými vlastnímu démony. Pravidelně navštěvuje svou ženu v sanatoriu, bojuje se svým smutkem a touží po jediném. Najít vraha a svůj vnitřní klid.

Tak jako se stalo fenoménem, že hlavní hrdinky většiny thrillerů, jsou pod práškama, nebo v alkoholovém opojení, tady nastává případ druhý - rozervaný a neklidný vyšetřovatel. Žije v poloprázdném bytě, peněz nemá nazbyt, v sanatoriu jen tiše sedí jeho láska a on se pohrouží do práce, ve které hledá úniku od svého nešťastného soukromí.
Hlavní protagonista, Iwata, je samotářský suverén, který moc nedá na nařízení, vyplňování hlášení či běžné postupy. Chce jen najít odpovědi na své otázky a najít vraha dřív, než udeří znovu. 
Modrá světla Jokohamy jsou vcelku kvalitním čtením, pokud máte rádi klidný děj, sem tam nějakou tu vraždu a tajemství hlavního hrdiny.
Sarkasmus je kořením příběhu a vítanou změnou. Uštěpačné poznámky Iwatovy kolegyně jsou tak trefné, že donutí k úsměvu. Nahlédneme pod pokličku samotné japonské kultuře a smýšlení japonců, malinko poodkryjeme roušku jejich života.
Trochu mi dělala problém japonská jména, ale na to si rychle zvyknete. Takže tedy ano, já jsem spokojená. Minulost, současnost, vražda, soukromé drama...nebylo to vůbec špatné. 
Autor má v plánu celou sérii v čele s inspektorem Iwatou, tak jsem zvědavá, zda si udrží svůj standard.

Za recenzní výtisk děkuji Knihcentru

Kniha:    Modrá světla Jokohamy

Autor:     Nicolás Obregón

Vydal:     Kniha Zlín

V roce:   2017

Stran:     440

Prokletý ostrov

Padesátá léta minulého století, mystický ostrov, opředený záhadami a rostlina, která kolem sebe šíří tajemství. A říká se, že kdo ostrov navštíví, živý z něj neojde...






Na letní, prázdninový tábor se vydá hlavní hrdinka Jennet se svými dětmi, užít si dobrodružství. Netuší, že toho dobrodružství se jí dostane víc než dost, ale jiným způsobem, než jaký čeká.
Místo odpočinku ji i její sestru, čeká boj se záhadnými jaguáry, kteří se vlivem viru změnili na monstra, lačnící po krvi a zabíjení. Hlavní vedoucí prázdninového tábora Ralph zde nechá dopravit rostlinu, která by měla pomoci bojovat proti zákeřnému viru, který na ostrově ničí veškerou faunu. Má to jeden malý háček. Rostlina je masožravá a je potřeba ji něčím pravidelně krmit. Nejlépe živým masem, kterého je na ostrově nedostatek, až na...až na účastníky pobytu. A Ralph zvolí jednoznačnou potravu, rostlině se budou podávat výlučně ženy.
Když se Jennet obě děti záhadně ztratí, propadá panice a zoufale je hledá po ostrově, s nadějí, že se odsud nějak dostaly a žijí. Ale proti ní stojí smečka virem nakažených jaguárů, proti kterým, zdá se, není úniku. Podaří se jí najít děti a zlomit tak kletbu ostrova, kdysi krásného, tajemného, plného života?

Prokletý ostrov je něco mezi thrillerem a sci-fi, tedy žánrem, který běžně vůbec nečtu. Možná proto jsem měla s touto knihou malý problém, protože mě prostě rozčiluje číst o něčem, co prostě není možné. Kdybych se na příběh dívala čistě jako na thriller, bylo by to za plný počet bodů. Neboť děj běží překvapivě lehce, žádná zbytečná omáčka, žádný zádrhel, spousta napětí a dialogů přímo k věci. Jen jsem se občas malinko ztratila, jakoby autorka měla v hlavě nápad, který do příběhu musí zasadit a moc se tam nehodí.
Tajuplná rostlina, která se živí lidmi, to už bylo na mě trochu moc, ale milovníci sci-fi si v této knize určitě přijdou na své.
Palec nahoru rozhodně dávám za konec, ten byl nečekaný a překvapivý, ale můj názor na knihu to bohužel moc neupravilo.
Nenechte se mýlit, kniha rozhodně není špatná, jen to není klasické drama, na které já jsem zvyklá a které já v knihách vyhledávám. Musíte rozhodnout sami, zda je určena právě pro vás a zda si autorku přidáte mezi oblíbence. Rozhodně stojí za to, dát jí šanci.

Za recenzní výtisk patří můj dík Nakladatelství Brána

Kniha:    Prokletý ostrov

Autor:     Lauren A. Forry

Stran:      344

Vydal:     Brána

V roce:   207

Co jsem našla pod stromečkem aneb Vánoce po knihomolsku

Vánoce jsou už nějakou chvíli za námi, ale proč si je trochu nepřipomenout. Nebudu se rozplývat nad hromadami jídla, z kterého jsem večer měla tak těžký žaludek nebo přemíry cukroví, z kterého moje digitální váha šílela. Kdepak, mrkneme se, co jsem našla pod stromečkem.

Kromě povinných ponožek od mé maminky, které na sebe opravdu nikdy nevezmu, protože mě neuvěřitelně škrtí kolem kotníku, nebo deodorantu od mé dcery, který po sobě zanechává bílou stopu i na bílém oblečení, jsem dostala to, co miluji nejvíc.

Knihy!

Hromadu knih, záplavu knih…ale víte co je nejhorší? Nemám jich prostě nikdy dost. Klidně by mohly být Vánoce každý měsíc, můj dopis Ježíškovi by byl stále dlouhý, neboť i můj seznam knih je neuvěřitelně dlouhý a nebere konce. Jak by taky mohl, když se vydavatelé každoročně předhánějí, kdo vydá největší pecku měsíce a já je musím všechny mít, přečíst, očichat. No jistě, jsem očichávač, nic se nevyrovná vůni nové knihy, i když jako parfém bych si to na sebe rozhodně nestříkala.

Pokračování článku najdete zde...

To nej roku 2017 aneb topky podle Veru

Rozhodla jsem se taky trošku o malé bilancování a shrnutí roku 2017. Z knižního hlediska samozřejmě. Pokusím se vybrat ty nejlepší knihy co jsem v uplynulém roce přečetla, ale také nejhorší, napadla mě i kategorie nejlepší obálka a největší zklamání, největší překvapení, nejlepší letní kniha, nejlepší série a největší objev roku. V loňském roce jsem přečetla 81 knih, tak nebude jednoduché se tím probrat a snad mi prominete, že třeba v některé kategorii bude víc než jedna. Tak se pojďte podívat... 

Zkusila jsem se nejprve probrat všemi přečtenými kousky a vybrat prostě ty nej. Z 81 jsem jich tedy vytřídila 22, z toho jsou dvě série (takže vlastně 19). Fotek je víc, protože mi program pobral jenom 9 obrázků do koláže 😊.

Za první půl rok je to těchto devět krásek:

Narodili se, aby přežili

Čtení z kávové sedliny

Malíř vzpomínek

Zázraky z nebe

Láska v Římě

Dívka beze jména

Nesmíš mě milovat - Barvy lásky

Nesmíš mě milovat - Prokletý tanzanit

Abája

Letní kousky jsou tyto:

Víš, že tě miluju?

Léto s Afroditou

Pomněnčino dítě

Pakistánská princezna

Hořící měsíc

Papírová princezna

Prokletý princ

Palác lží 

A poslední podzim/zima:

Dopisy, které nikdo nečetl

Lidé, kteří mě znali

Roma mi amor

Zimní lidé

Blízko obzoru

Když tu tak přemýšlím nad nejhorší knihou, tak jsem se rozhodla tuto kategorii vynechat. V loňském roce nebyla kniha, kterou bych hodnotila jednou nebo dvěma hvězdičkami. A opravdu žádná nebyla tak strašná, že by si zasloužila tuhle nálepku. Ale vezmu to rovnou na Největší zklamání. To je tak, když čekáte víc, než dostanete. A to byly hned tři knihy. 

Poslední pramen se mi četl asi nejhůř. Zdlouhavé, psané divným stylem a děj tak nějak nedotažený. Já, voják v Afghánistánu - bohužel jsem čekala vyprávění vojáků o tom, co se jim v Afghánistánu přihodilo, jak se jim tam žilo a jak vše probíhalo. Místo toho se mi dostalo do rukou něco jako diplomová práce o tom, co je válka, proč vznikla, kdo jsou váleční veteráni a informace o vzájemné provázanosti politiky a ozbrojené moci. Úkryt v zoo - to byla snad první kniha o druhé světové válce, kde jsem přeskakovala odstavce. Příběh je napsaný strašně nečtivě - jako učebnice dějepisu. V tomto případě byl film mnohem lepší, než kniha. 

Tak, to bylo to méně příjemné a teď už nás čeká jenom to nej v dobrém slova smyslu 😊😊.